René Vaněk – Cvrčkózní pokakokalypsa, ideologie a fakta
Absolutně netuším, co stojí za tou aktuální cvrččí mánií, nicméně jsem stačil pochopit, že snad někdo "nahoře" přišel s myšlenkou, že cvrček představuje jakousi potravinovou panaceu, která zachrání hladovějící lidstvo. Pokusím se k tomu říct něco málo z pozice osoby, která jistou dobu krmné cvrčky chovala, konkrétně druhy Gryllus assimilis a Acheta domesticus, a tudíž je v tomto ohledu poněkud políbena praktickou realitou a nikoliv jen ideologií.
Představa zastánců insektofágie je očividně taková, že se vezme bedna, do ní vysype násada konzumovatelného hmyzu a následně se dovnitř na střídačku dodává rostlinný materiál a odebírají vypasení lahodní cvrčci. Realitě není nic vzdálenějšího. Chov cvrčků rozhodně není nenáročný, což mimochodem přímo odráží i cena, za kterou si je lze pořídit ve zverimexu. V současnosti za jednoho dospělého cvrčka, který v průměru váží 0,25 gramu, zaplatíme dvě koruny, přičemž bílkoviny, kvůli nimž se cvrčci mají konzumovat, představují přibližně jen 50 % této hmotnosti.
Prvním z velkých problémů při chovu cvrčků je jeho velká energetická náročnost. Cvrčci, na rozdíl třeba od ovcí, králíků, kachen nebo hovězího dobytka, nejsou homoiotermní živočichové se schopností regulovat vlastní tělní teplotu. Pokud je držíme při teplotách pod dvacet stupňů Celsia, upadají do letargie, přestávají projevovat zájem o potravu a postupně hynou. K tomu, aby prosperovali, rostli a rozmnožovali se, je ale třeba držet je při teplotách kolem 30 °C. Bez toho sameček o samičku ani nezavadí. Tato náročnost na teplotu se neblaze kombinuje s náročností na prostor. Cvrčky není možné držet v jejich ubikacích stylem "tělo na tělo". To u nich totiž vede k agresivitě a vzájemnému napadání. Každý z jedinců vyžaduje, světe div se, určité minimální množství volného prostoru úplně stejně jako jakýkoliv jiný živočich. Z hlediska poměrových by se dalo dokonce říct, že cvrčci jsou na nedostatek prostoru mnohonásobně méně tolerantní než třeba taková drůbež. Něco na způsob klecového chovu by u nich bylo zcela neproveditelné.
Ve větších chovech se tento nezbytně nutný volný prostor per cvrček dramaticky nasčítá a majitel hmyzí farmy je tak vlastně nucen takřka celoročně vytápět haly, které jsou v podstatě prázdné. Minimálně tedy v našem mírném podnebném pásu. Farmy je zároveň třeba dostatečně odvětrávat, protože cvrčci při svém rychlém metabolismu produkují značné množství oxidu uhličitého, kterým se snadno mohou udusit - větrání samozřejmě vede k tepelným ztrátám. Během energetické krize je něco takového lahůdka a loni kvůli tomu několik českých hmyzích farmářů skončilo.
Druhým z problémů jsou cvrččí nároky na potravu. Většina lidí žije s naivní představou, že cvrčci, podobně třeba jako kobylky a další obyvatelé travních mikrokosmů, jsou býložravci. Omyl. Cvrčci jsou všežravci (kobylky vyloženě predátoři), ve své dietě vyžadují živočišné proteiny, takže v přírodě běžně napadají a konzumují nejrůznější menší živočichy. Pokud je jim přísun živočišných proteinů znemožněn, sice žijí, ovšem strádají a nerozmnožují se. Krmná směs pro cvrčky proto vždy obsahuje masovou moučku, což ji činí výrazně dražší než krmiva čistě na rostlinné bázi. Cvrčci v chovu sice mohou na rostlinné potravě nějakou dobu přežívat, vede to ale k jejich nutriční deprivaci a následnému vypuknutí hromadného kanibalismu, jemuž se nedá nijak účinně bránit.
Zmínku si zaslouží i problematická manipulace. Cvrčci dovedou být velmi rychlí, jsou mistři v utíkání z uzavřených prostorů, což práci s nimi komplikuje. Neustálým pohybem dochází k znečišťování krmiva výkaly roznášenými na jejich tělech. Tyto výkaly, mimochodem, mají nepříjemné iritační vlastnosti a mohou vyvolávat alergické reakce. Složením se velmi blíží výkalům rusa domácího nebo jiných druhů švábů a tento materiál, pokud je mi známo, se dokonce považuje vyloženě za rizikový.
Chov cvrčků v takovém měřítku, kterým by se pokryla spotřeba proteinů získávaných z těl teplokrevných živočichů a ryb, byl byl - ač to tak na první pohled vůbec nemusí působit - extrémně náročný, nákladný a jeho uhlíková stopa by násobně předčila tu, kterou zanechává současný chov běžných hospodářských živočichů. Ne nadarmo se říká, že ďábel spí v detailech, v případě cvrččí entomofágie je tímto detailem neschopnost představit si celou věc ve smysluplně velkém formátu. Navzdory tomu budou probíhat všemožné pokusy o její realizaci, nicméně každý z nich skončí asi tak, jako v dávné minulosti našeho druhu skončily snahy o domestikaci medvěda hnědého. Ano, o to se naši předci skutečně pokoušeli.
Chudáci.
Ti medvědi.