BARRACUS: Hm, tak během dlouhé mechanické práce se mi to nějak povedlo to sestavit. Teď jen to sepsat. :) Sorry za wall of text. :)
Předně je asi jinak to, že netrpím nijak velkou dysforií. Jak to vyjádřit? Sere mne, že nemám ženské tělo. Vážně. Je to takové... Nepohodlně nepraktické. Obzvláště v některých svých důsledcích. Ale netrpím ke svému fyzickému tělu žádnou nenávistí. Nehnusí se mi. Nemám z toho deprese, nějaké vážné stavy, jen jsem z toho občas tak nějak smutná. Vlastně se mi moje tělo docela líbí (nebo by se mi líbilo, kdybych zhubla, obzvlášť v obličeji, ale s tím můžu něco dělat, žejo. :D) A konečně docela funguje.
(Nejsem s tím úplně spokojená. Když si vezmu sukni nebo když si ušiju hezké šaty, budu prostě jen pošuk v šatech. Nemůžu se rozhodnout, že si ne/pořídím vlastní děti. Nemůžu flirtovat s het chlapama... Ale over all mne to asi až tolik nebolí... Rozhodně ne tolik, jako jiné trans lidi, které znám.)
A pak - vlastně uznávám, že mít mužské tělo je v téhle společnosti k tomu, čím se chci zabývat, vlastně docela bonus. (Což je dost principiálně špatně, ale je to naše společenská realita.) Když si vezmu svoje blbé tendence a to, jak jsem byla vychovávaná, tak kdybych se narodila v ženském těle, tak jsem si nejspíš už dávno pořídila děti s nějakým absolutním moulou a teď bych řešila, že mne moje životní situace hrozně drtí a nevím, jak z ní ven... I tak jsem se dostala do spousty hloupých situací, které mne dost drtily, jen vlastní hloupostí a pasivitou. Mužské tělo v kombinaci s tím, že mi poměrně brzy došlo, že něco není v pořádku, mi dalo jistou výhodu se vzpamatovat a něco se svým životem udělat dřív, než bylo pozdě... Pokud mne na mém životě něco opravdu mrzí, tak je to to, že jsem z něj spoustu času věnovala snaze pomáhat různě zoufalým lidem tak nějak z pocitu, že se to musí, a z neschopnosti někoho odmítnout, aniž bych z toho cítila opravdu silné uspokojení - namísto toho abych ten čas věnovala třeba poctivému a soustavnému tréninku bojových umění a někam se v nich dostala, což mne velikým uspokojením naplňuje...
Kdyby mi teď bylo náct nebo čerstvých dvacet, asi bych do tranzice šla... Ale nejspíše jen do hormonální léčby...
Ale když jsem si sháněla informace na konci devadesátek, ve stavu tehdejšího internetu, tak mi to přišlo příliš náročné, riskantní a „drahé“ - v tom smyslu, že většina informací, ke kterým jsem se dostala v té době tvrdila, že sex po tranzici stojí dost za houby. A sex byl a je dost důležitou součástí mého života, ráda se mu věnuji a ráda s ním experimentuji a riziko, že by kvalitní sex z mého života zmizel, mi nepřišlo přijatelné. V současnosti buď pokročila lékařská věda (po více než dvaceti letech bych to dost čekala) a nebo se změnil i tón dostupných informací a i když přihlédnu k tomu, že třeba statistické informace o kvalitě sexu před a po tranzici jsou pro mne málo relevantní, protože z většiny nejspíše popisují situaci se silnou dysforií a bez ní a s nenávistí k vlastnímu tělu je kvalitní sex asi dost těžko možný, myslím, že už se mi to tak riskantní nezdá...
A tehdy mi také přišlo hrozně nepraktické podstoupit jen hormonální léčbu a nepodstoupit operaci, protože bych „nebyla normální“ v tom smyslu, že bych prostě nemohla jen tak někoho sbalit, vlastně bych vypadala dost divně i na nudapláži, dost dobře bych prostě nemohla žít „jako obyčejná holka“, tak mi to nepřišlo jako vhodné řešení... K tomu se přidal další protiargument, a to celoživotní závislost na nějakém léku, což je také něco, co pro mne osobně nezní příliš lákavě, zatímco chápu, že jiní lidé to vnímají úplně jinak...
Pak byla delší doba, kdy jsem měla nějaké nesouvisející zdravotní problémy a chtěla jsem se z nich především dostat. A pak jsem se víceméně vzpamatovala a táhlo mi na třicet a chtěla jsem spíš konečně mít nějakou kondici (což v mých představách asi znamená být opravdu ve špičkové kondici, dokázat zase běhat celé dny a přespávat ve sněhu a prát se s profíky)... Pořád jsem si nebyla jistá, zda je částečná tranzice stav, ve kterém chci žít, zda je plná tranzice něco, co chci risknout a rozhodně jsem nechtěla několik let řešit nějakou náročnou změnu která by probíhala kdoví jak... A zase jsem zabila dost času setrváváním v divném bezčasí hloupých životních situací z neschopnosti říkat lidem ne.
Některým blízkým přátelům jsem se se svým stavem svěřila, jiným ne, a veřejně jsem s tím nevystoupila hlavně proto, že jsem prostě nechtěla uvádět lidi do rozpaků - a přeci jen, vypadat jako muž a tvrdit o sobě, že jsem žena, to by nenahrávalo úplně standardnímu fungování a komunikaci s lidmi, byla by kolem toho spousta problémů a situací a pořád bych musela něco vysvětlovat a mně se taaak nechtělo muset něco řešit...
Teď mi táhne na čtyřicet a mám pocit, že jsem se konečně vzpamatovala a neničím si život pitomostmi a můžu žít podle sebe a o něco se snažit... Chtěla bych konečně zamakat a být opravdu dobrá. Nikdy už nebudu turnajově vrcholová, ten elán ve dvaceti a hlavně ten vrchol fyzických sil jsem prosrala, ale aspoň dobrá. Alespoň v nějakých disciplínách dohonit své učitele natolik, abych dokázala k vývoji umění přispět i svým vlastním dílem, a až už budu příliš stará na to, abych aspoň rekreačně bojovala, třeba pokračovat v jejich učitelské linii a splatila ten čas a úsilí, které mi věnovali tím, že to naučím další lidi... Dělat to v mužském těle pro mne bude poněkud nepohodlné, ale když si představím, jak velké sousto jsem si ukousla a co všechno chci dohnat, tak mám pocit, že v nejbližší dekádě nemám na tranzici prostě čas.
Přestala jsem být tolik opatrná, je mi už jedno, co se na mne kde proflákne. (Pořád nechci lidem, pokud to není nutné - a nelhat těm nejbližším považuji za poměrně nutné - říkat, jak to se mnou je, vyžadovat, aby to nějak reflektovali a muset to řešit. Zas tolik mne to netíží. A podstatná část mého života se točí i kolem performance a scény a v ní mi moc nevadí muset hrát převážně mužské role, jsou to jen role...) Hodně k tomu přispěla i pandemie koronaviru. Hlavně v tom, že jsem naplněna despektem k velkému množství lidí, když si vezmu, jakým hloupostem věří a jaké kraviny mi vytrvale cpou vyžadujíce, abych s nimi souhlasila, nějak jsem hrozně ztratila respekt k lidem - pokud by se tedy mělo stát, že by se má situace měla nějak šířeji zveřejnit a nějací lidé z mého okolí ke mně začali přistupovat s despektem, asi by mi to už tolik nevadilo... Beztak jsou to kašpaři... Nepůjdu tomu naproti, ale už se nebojím... Což je také důvod, proč mi nevadí to popsat tady v poloanonymním prostředí ne zcela veřejného fóra pod nickem, s nímž mne už tolik lidí nemá spojenou...
Ale prorážet bariéry a aktivizovat v české společnosti, která pořád moc nepřijímá ani klasickou transsexualitu, proti trasmedikalismu a veřejně trvat na svém právu chodit ve svém aktuálním těle v ženských šatech a být oslovována v ženském rodě, to se mi pořád nějak nechce, na to nějak nemám elán ani čas... Sorry, to ať si dělají jiní... Ráda jim v tom nějak pomůžu, ale nepůjdu příkladem.
Takže tak. Ten stav je suboptimální, ale ve své konkrétní životní situaci k němu nevidím optimálnější variantu...