• úvod
  • témata
  • události
  • tržiště
  • diskuze
  • nástěnka
  • přihlásit
    registrace
    ztracené heslo?
    MATIATransgender (crossdressing, genderfluid, transsexual, intersex etc.)
    IOM_NUKSO
    IOM_NUKSO --- ---
    BHA: no hou hou, zase vyhazovat "hatery" mi prijde radikalni. Nemusi byt vubec hateri, ale proste jen lidi, kterim ta promena nejde zpracovat. Pro to okoli je to taky tezky vstrebat. Nejlepsi je pro trans cloveka zmenit zamestnani, aby zacal znovu a s lidma, kteri ho jako minule pohlavi neznali. Kdysi se dokonce radilo zmenit mesto, ale to mi prijde uz taky dost radikalni a dnes uz neni nastesti nutne.
    SABRIEL13
    SABRIEL13 --- ---
    ARGANNAH: Takže jsem ve výsledku asi udělala to nejlepší, co jsem mohla.

    Mimochodem, v pátek mi držte palce, mám druhé kolo pohovorů.
    ARGANNAH
    ARGANNAH --- ---
    BHA: Jsem obézní. Takže si umím velmi dobře představit, co je být terčem šikany a bát se chodit do nějakého kolektivu, sama jsem to zažila. Podstatné na téhle věci ale je, že tu trans slečnu nikdo nešikanuje, chovají se k ní slušně a nemisgenderují ji. Zjevně je to ale pro ně velké téma, takže si ulevují řečmi, když ona u toho není. Měla bych v takovéhle situaci sklony doufat, že na vině je to, že se ti kolegové s žádným trans člověkem ještě nesetkali, jsou z toho nervózní a je jim to nepříjemné. Myslím si prostě, že přilévat olej do ohně je kravina, jen se ta atmosféra vyhrotí a oni si začnou demonstrativně ulevovat před ní, aby si něco dokázali.

    Kdyby nešlo o trans problém, ale o fatshaming, ocenila bych ostatně přesně totéž. Když budou mít lidi nějaké řeči za mými zády a bude u toho nějaký můj kamarád, tak budu ráda, když se jich zeptá, co to sakra řeší a jestli na tahle témata školkového pískoviště nejsou náhodou staří. Ale vůbec bych neocenila, kdyby je při sebemenším vtípku na tlusté prudil, kritizoval, nebo na ně řval, jak tu někdo navrhoval. Jen by mi to začali říkat do očí, aby tomu člověku dokázali, že oni se nebojí pěkně od plic mi říct "pravdu" a že slušné chování rovná se propagace obezity a to my tady přece nechceme. Pěkně děkuju za takovou "pomoc".
    ARGANNAH
    ARGANNAH --- ---
    Ono taky půjde dost o to, co je cílem. Jestli napravit svět, zajistit, aby trans kolegyně měla přijímající prostředí, nebo cítit se v práci dobře. Jestli je to o trans kolegyni, což by imho jít mělo v první řadě, myslela bych si, že kolegové budou patrně dost konzervativní, trans problematika je naplňuje smíšenými pocity a v téhle situaci je skvělé, že to aspoň zvládnou nehrotit jí do tváře, oslovovat ji správně a obecně nechat ji žít. Což je fajn první krok a bylo by dobré se pokusit jí to neuváženou agresí neposrat. Jestli je to o nápravě světa, tak bych si myslela, že v takovéhle společnosti má smysl netlačit na pilu a nechat je si na to zvykat pomalu; občas se zdvořile vymezit nebo něco dovysvětlit, když je to vhodné, ale nedělat z toho zbytečně bojové téma, aby člověk situaci nezhoršil a ti lidi nezískali pocit, že je někdo škatulkuje jako nepřátele (což by zase mohlo i vést k zhoršení prostředí pro trans kolegyni, a jak píšu, podle mě by o její komfort mělo jít především). A pokud jde o to, cítit se v práci dobře, tak holt asi nezbývá než co píše Trpaslice, totiž zaměstnat se jinde, kde se člověk bude v kolektivu cítit více mezi svými.
    TRPASLICE
    TRPASLICE --- ---
    SABRIEL13: Já asi trpím velikou nevírou v lidi, takže bych řekla, seřvi je pokaždý, když Ti to uleví, a nepracuj tam dlouho - transgender problematika je pro spoustu lidí tak kulturně a pocitově trochu nepříjemná, trochu divná, trochu cringe, že zkoušet změnit jejich názor alespoň trochu za ty nervy nestojí, obzvlášť pokud jim už bylo čtyřicet (jo, v tomhle jsem trochu nihilistka a věřím až na generační změnu).

    Ale moje obecná nevíra v lidi asi dost eskalovala nedávnou historkou z akademického prostředí. Zkoušející: "Ale kolegyně, uvědomujete si, že i to, když o sobe mluvíte jako o "výzkumníkovi", je to nějak významově a mocensky zabarvené? A že to není jen tak?" Což v tomhle kontextu nepříjemné eskalující debaty znamenalo, jestli si uvědomuji, že jsem málo WOKE, protože používám zastaralé generické maskulinum, nemísto toho, abych o sobě mluvila jako o "výzkumnici". A byl to dost výsledek toho, že se mě už třetí hodinu snažily ve dvou potopit na státnici a obhajobě a nešlo jim to a tak už se tam dost chytaly stébel a braly mě za každé slovo.
    Tak jsem se na zkoušející usmála a řekla: "No, víte, paní kolegyně, když jsem věděla, že tu budete, tak jsem zvažovala, že na to upozorním ze začátku, ale věc se má tak, že mi používat generické maskulinum vůči své osobě prostě vyhovuje..."
    Načež zkoušející radši změnila téma. To by byla vlastně na poměry OK reakce a zapomněla bych na to. Kdyby dotyčná nebyla jednou z prominentních postav gender studies, co si libuje v narativní analýze. Od ní jsem čekala trochu víc.
    IOM_NUKSO
    IOM_NUKSO --- ---
    SABRIEL13: pro nektere lidi je tezke se s tim vyrovnat. I kdyz u kolegyne to moc nechapu, nejsou tam az takove vazby jako kdyz je to nekdo z rodiny. No muzes dal pouzivat jeji nove jmeno za sebe a o ne se nestarej, nekomu to trva.
    EKG
    EKG --- ---
    SABRIEL13: Kreteni, inu. Nemaji kapacitu pojmout zmenu, tak si delaji takovouhle popiraci bublinu. Muzes treba cvicne oslovovat "provinilce" v opacnym rode, dyt je to prece sranda. Zeptat se konversacne, jak dlouho berou hrt, jestli treba nemaji potize se spanim, vykyvy nalad, etc. Pochvalit, jak se jim zlepsila plet, politovat, jak je tezky v covidove dobe ziskat termin operace. Hlavne to neprehnat, nebyt agresivni (hrabeci rada, ja vim, ale radsi se jdi projit), s vaznou tvari, ton uprimneho zajmu, jestli to resi s psychologem. Nastudovat dukladne a do hloubky problematiku, abys mohla trousit ruzne fun facts. Nebo aspon tak nejak bych to resil ja.
    SABRIEL13
    SABRIEL13 --- ---
    Ahoj. Jsem ally (nebo se rozhodně snažím být), na protisměně mám trans kolegyni, a moji nejbližší cis kolegové a kolegyně ji opakovaně za jejími zády misgenderují, používají její deadname a podobně.
    Je mi to strašně nepříjemné, snažím se je opravovat a trvat na tom, že "Jana" (jméno samozřejmě změněno, proto ty uvozovky) je Jana. Dneska jsem na kolegyni už vyjela, protože jsem zmínila Janu, a ona prohlásila "Myslíš 'deadname'?", tak říkám "Ne, myslím Janu, jednou nás požádala, abychom ji oslovovali Jano, tak by bylo fajn to tak dělat."
    Dostalo se mi odpovědi, že nevypadá jako ženská, takže je to přece 'deadname', že je to stejně jenom sranda a že jí do očí přece říká Jano, tak je to v pohodě; další kolegové se k tomu přidali.
    Pak jsem chvíli mluvila o tom, že to není vtipný, že to není v pohodě, a pak jsem se šla radši projít.

    Já upřímně nevím, jak si s tímhle poradit. Je mi z těch lidí tady špatně, to prostředí je ve spoustě směrů dost toxický a řeším změnu, ale dokud tu pracuju, budu se s tím muset nějak poprat, a moc nevím jak.

    Help? Please?
    AKI_NO8
    AKI_NO8 --- ---
    MICHELLEDANIELS: Řekla bych, že jsi správně. :)
    MICHELLEDANIELS
    MICHELLEDANIELS --- ---
    Ahoj, nevím jestli jsem správně, ale potřebovala bych soukromě popsat nebo idealne si promluvit s holkou, která se narodila jako kluk. Pokud by mi byl někdo ochotný trochu poradit nebo dal tip na příslušné auditko, tak budu rada. Děkuji
    MASOO
    MASOO --- ---
    RMUTT: díky moc. Nakonec z toho sešlo, ale tahle informace se mi hodí!
    RMUTT
    RMUTT --- ---
    MASOO: takový jsem viděl na Vinohradech v XXL obuvi. Na zastávce Jana Masaryka, kousek od Žilka optik. Sám si tam chodim kupovat škrpály, neboť mám 48. A dámský tam v tomhle čísle mají :)
    MASOO
    MASOO --- ---
    Do nove připravované inscenace ve Švandove divadle sháním lodičky velikosti 45-46.
    Zapůjčka či nějaký menší obnos.
    Případně vstupenky odměnou.
    IOM_NUKSO
    IOM_NUKSO --- ---
    A new position statement from the Royal Australian and New Zealand College of Psychiatrists (RANZCP) stresses the importance of a mental health evaluation for people with gender dysphoria — in particular for children and adolescents — before any firm decisions are made on whether to prescribe hormonal treatments to transition, or perform surgeries, often referred to as "gender-affirming care."

    Because gender dysphoria "is associated with significant distress...each case should be assessed by a mental health professional, which will frequently be a psychiatrist, with the person at the center of care. It is important the psychological state and context in which gender dysphoria has arisen is explored to assess the most appropriate treatment," it adds.

    As a result, Scandinavian countries, most notably Finland, once eager advocates of the gender-affirmative approach, have pulled back and issued new treatment guidelines in 2020 stating that psychotherapy, rather than gender reassignment, should be the first line of treatment for gender-dysphoric youth.

    Psychiatrists Shift Stance on Gender Dysphoria, Recommend Therapy
    http://www.medscape.com/viewarticle/960390
    IOM_NUKSO
    IOM_NUKSO --- ---
    Znate nekdo tuhle knihu?
    Gender Explorers: Our Stories of Growing Up Trans and Changing the World: Amazon.co.uk: Roche, Juno: 9781787752597: Books
    https://www.amazon.co.uk/dp/1787752593?ascsubtag=[]sk[p]ckfgwuoud0000wvna3bhp1wuz[i]BZ9P9g[t]a&tag=strategistuk-21
    Vypada to jako stories od trans lidi, kde by mohlo byt vysvetleno jejich prozivani. Je to tak? Shanim knihu, ktera je prave o tom prozitku byti trans. I kdyz nekdy si rikam, ze jako cis clovek to mozna stejne nemam sanci pochopit.
    SRNECEK
    SRNECEK --- ---
    Ahoj, doporuceni na literaturu? Nacital jsem od Weisse, Fifkove, ale uz to bude desne zastarale. Diky.
    KARMAA
    KARMAA --- ---
    ALDARION: Díky. U mne to bylo hodně podobné, bojovala jsem prakticky se vším, co popisuješ včetně podobného průběhu se sportem atp. Jenom u mne byla ta dysforie pravděpodobně silnější, takže nakonec jsem se rozhodla do tranzice jít.

    Vlastní postřehy:
    - hormony pro mne udělaly opravdu hodně, přestože už mi bylo po třiceti. Ač jsem pre-op, chodím na pláž normálně v bikinách.
    - na denní baštění prášků & 1x týdně si vrazit injekci do stehna jsem si zvykla, je to stejné jako dýchání nebo jídlo. A to jsem se děsila úplně stejně, že budu závislá na něčem do konce života. Well, dá se s tím žít.
    - operaci jsem také nechtěla. Dnes, po třech letech na hormonech mám zažádáno, vyběháno a nebýt covid mor, tak už i odřezáno. Prostě už ten sex, po tom co zmizí testosteron přestane být tak obrovská součást života a potřeba a tlak, a začla jsem to vnímat jinak. A vzhledem k tomu, že mám jinak normální ženský hlas i vzhled, chci být prostě už sakra kompletní.
    BARRACUS
    BARRACUS --- ---
    ALDARION: Diky. Hodne zajimave cteni.
    ALDARION
    ALDARION --- ---
    BARRACUS: Hm, tak během dlouhé mechanické práce se mi to nějak povedlo to sestavit. Teď jen to sepsat. :) Sorry za wall of text. :)

    Předně je asi jinak to, že netrpím nijak velkou dysforií. Jak to vyjádřit? Sere mne, že nemám ženské tělo. Vážně. Je to takové... Nepohodlně nepraktické. Obzvláště v některých svých důsledcích. Ale netrpím ke svému fyzickému tělu žádnou nenávistí. Nehnusí se mi. Nemám z toho deprese, nějaké vážné stavy, jen jsem z toho občas tak nějak smutná. Vlastně se mi moje tělo docela líbí (nebo by se mi líbilo, kdybych zhubla, obzvlášť v obličeji, ale s tím můžu něco dělat, žejo. :D) A konečně docela funguje.
    (Nejsem s tím úplně spokojená. Když si vezmu sukni nebo když si ušiju hezké šaty, budu prostě jen pošuk v šatech. Nemůžu se rozhodnout, že si ne/pořídím vlastní děti. Nemůžu flirtovat s het chlapama... Ale over all mne to asi až tolik nebolí... Rozhodně ne tolik, jako jiné trans lidi, které znám.)
    A pak - vlastně uznávám, že mít mužské tělo je v téhle společnosti k tomu, čím se chci zabývat, vlastně docela bonus. (Což je dost principiálně špatně, ale je to naše společenská realita.) Když si vezmu svoje blbé tendence a to, jak jsem byla vychovávaná, tak kdybych se narodila v ženském těle, tak jsem si nejspíš už dávno pořídila děti s nějakým absolutním moulou a teď bych řešila, že mne moje životní situace hrozně drtí a nevím, jak z ní ven... I tak jsem se dostala do spousty hloupých situací, které mne dost drtily, jen vlastní hloupostí a pasivitou. Mužské tělo v kombinaci s tím, že mi poměrně brzy došlo, že něco není v pořádku, mi dalo jistou výhodu se vzpamatovat a něco se svým životem udělat dřív, než bylo pozdě... Pokud mne na mém životě něco opravdu mrzí, tak je to to, že jsem z něj spoustu času věnovala snaze pomáhat různě zoufalým lidem tak nějak z pocitu, že se to musí, a z neschopnosti někoho odmítnout, aniž bych z toho cítila opravdu silné uspokojení - namísto toho abych ten čas věnovala třeba poctivému a soustavnému tréninku bojových umění a někam se v nich dostala, což mne velikým uspokojením naplňuje...

    Kdyby mi teď bylo náct nebo čerstvých dvacet, asi bych do tranzice šla... Ale nejspíše jen do hormonální léčby...

    Ale když jsem si sháněla informace na konci devadesátek, ve stavu tehdejšího internetu, tak mi to přišlo příliš náročné, riskantní a „drahé“ - v tom smyslu, že většina informací, ke kterým jsem se dostala v té době tvrdila, že sex po tranzici stojí dost za houby. A sex byl a je dost důležitou součástí mého života, ráda se mu věnuji a ráda s ním experimentuji a riziko, že by kvalitní sex z mého života zmizel, mi nepřišlo přijatelné. V současnosti buď pokročila lékařská věda (po více než dvaceti letech bych to dost čekala) a nebo se změnil i tón dostupných informací a i když přihlédnu k tomu, že třeba statistické informace o kvalitě sexu před a po tranzici jsou pro mne málo relevantní, protože z většiny nejspíše popisují situaci se silnou dysforií a bez ní a s nenávistí k vlastnímu tělu je kvalitní sex asi dost těžko možný, myslím, že už se mi to tak riskantní nezdá...
    A tehdy mi také přišlo hrozně nepraktické podstoupit jen hormonální léčbu a nepodstoupit operaci, protože bych „nebyla normální“ v tom smyslu, že bych prostě nemohla jen tak někoho sbalit, vlastně bych vypadala dost divně i na nudapláži, dost dobře bych prostě nemohla žít „jako obyčejná holka“, tak mi to nepřišlo jako vhodné řešení... K tomu se přidal další protiargument, a to celoživotní závislost na nějakém léku, což je také něco, co pro mne osobně nezní příliš lákavě, zatímco chápu, že jiní lidé to vnímají úplně jinak...

    Pak byla delší doba, kdy jsem měla nějaké nesouvisející zdravotní problémy a chtěla jsem se z nich především dostat. A pak jsem se víceméně vzpamatovala a táhlo mi na třicet a chtěla jsem spíš konečně mít nějakou kondici (což v mých představách asi znamená být opravdu ve špičkové kondici, dokázat zase běhat celé dny a přespávat ve sněhu a prát se s profíky)... Pořád jsem si nebyla jistá, zda je částečná tranzice stav, ve kterém chci žít, zda je plná tranzice něco, co chci risknout a rozhodně jsem nechtěla několik let řešit nějakou náročnou změnu která by probíhala kdoví jak... A zase jsem zabila dost času setrváváním v divném bezčasí hloupých životních situací z neschopnosti říkat lidem ne.

    Některým blízkým přátelům jsem se se svým stavem svěřila, jiným ne, a veřejně jsem s tím nevystoupila hlavně proto, že jsem prostě nechtěla uvádět lidi do rozpaků - a přeci jen, vypadat jako muž a tvrdit o sobě, že jsem žena, to by nenahrávalo úplně standardnímu fungování a komunikaci s lidmi, byla by kolem toho spousta problémů a situací a pořád bych musela něco vysvětlovat a mně se taaak nechtělo muset něco řešit...

    Teď mi táhne na čtyřicet a mám pocit, že jsem se konečně vzpamatovala a neničím si život pitomostmi a můžu žít podle sebe a o něco se snažit... Chtěla bych konečně zamakat a být opravdu dobrá. Nikdy už nebudu turnajově vrcholová, ten elán ve dvaceti a hlavně ten vrchol fyzických sil jsem prosrala, ale aspoň dobrá. Alespoň v nějakých disciplínách dohonit své učitele natolik, abych dokázala k vývoji umění přispět i svým vlastním dílem, a až už budu příliš stará na to, abych aspoň rekreačně bojovala, třeba pokračovat v jejich učitelské linii a splatila ten čas a úsilí, které mi věnovali tím, že to naučím další lidi... Dělat to v mužském těle pro mne bude poněkud nepohodlné, ale když si představím, jak velké sousto jsem si ukousla a co všechno chci dohnat, tak mám pocit, že v nejbližší dekádě nemám na tranzici prostě čas.

    Přestala jsem být tolik opatrná, je mi už jedno, co se na mne kde proflákne. (Pořád nechci lidem, pokud to není nutné - a nelhat těm nejbližším považuji za poměrně nutné - říkat, jak to se mnou je, vyžadovat, aby to nějak reflektovali a muset to řešit. Zas tolik mne to netíží. A podstatná část mého života se točí i kolem performance a scény a v ní mi moc nevadí muset hrát převážně mužské role, jsou to jen role...) Hodně k tomu přispěla i pandemie koronaviru. Hlavně v tom, že jsem naplněna despektem k velkému množství lidí, když si vezmu, jakým hloupostem věří a jaké kraviny mi vytrvale cpou vyžadujíce, abych s nimi souhlasila, nějak jsem hrozně ztratila respekt k lidem - pokud by se tedy mělo stát, že by se má situace měla nějak šířeji zveřejnit a nějací lidé z mého okolí ke mně začali přistupovat s despektem, asi by mi to už tolik nevadilo... Beztak jsou to kašpaři... Nepůjdu tomu naproti, ale už se nebojím... Což je také důvod, proč mi nevadí to popsat tady v poloanonymním prostředí ne zcela veřejného fóra pod nickem, s nímž mne už tolik lidí nemá spojenou...
    Ale prorážet bariéry a aktivizovat v české společnosti, která pořád moc nepřijímá ani klasickou transsexualitu, proti trasmedikalismu a veřejně trvat na svém právu chodit ve svém aktuálním těle v ženských šatech a být oslovována v ženském rodě, to se mi pořád nějak nechce, na to nějak nemám elán ani čas... Sorry, to ať si dělají jiní... Ráda jim v tom nějak pomůžu, ale nepůjdu příkladem.

    Takže tak. Ten stav je suboptimální, ale ve své konkrétní životní situaci k němu nevidím optimálnější variantu...
    WAMP_ELF
    WAMP_ELF --- ---
    DJINN: děkuji za snahu ale vůbec ne, tohle bylo z šatny kde se TS s kamarádkou ocitá pod palbou holky, které "nevadí LGBT, ale.."
    Je to snímek který bych všem takovým "ale" lidem doporučil a absolutně ho nemůžu najít.
    Kliknutím sem můžete změnit nastavení reklam