NYEMI: já myslím, že si v zásadě rozumíme, akorát na to jdeme každá odjinud.... já z pohledu člověka, který se nikdy nenaučil jezdit s udidlem (prostě mi to vadí), nicméně s poměrně dominantním inteligentním valachem MUSÍM velet, jinak začne rozhodovat on. A jakkoliv mu věřím a nechám ho vybrat věci typu "obejdu louži zleva nebo zprava", tak pak jsou věci, v kterých rozhodovací právo nemá.
A jsou dny, kdy mi přijde otrávený a unavený a tak třeba nic moc neděláme, jen se tak couráme... na druhou stranu si myslím, že mu dělá dobře, když se občas "kousne" a že to prospívá i vzájemnému vztahu.
Třeba teď nám "furt chčije" (dneska je poslední den slunce před další bouří) a když jsem ho poprvé sedlala v dešti, tak se mu fakt nechtělo - ale jeli jsme - a jeli jsme kolem plácajících se plachet, kterýma lidi obložili protékající přístřešky, skrz obrovské "neprůhledné" louže, kolem šustící palmy a skrz stodolu (jedna cesta vede pod plechovou střechou) na kterou pleskal déšť... Ned byl pochválen za statečnost, dostal pár hrstí důchodcovského krmiva, byl vyvíchován slámou - a naučil se, že déšť NEVADÍ, že bubnující stodola ho nesežere a že bych ho nenutila vlézt do louže v které je hluboká jáma... od té doby jezdí v dešti naprosto suverénně.... takže bylo to nucení? Bylo. Bylo by bývalo lepší nejet (a tím pádem nejezdit několik týdnů, protože "v dešti se nejezdí") a utvrdit v něm pocit, že v dešti se fakt jezdit nemá?
Dále - stále opakuješ o trestu a strachu.... ale jsou tu taky "nesení důsledků svých činů" a "respekt" - které jsou na stejné škále, jen na opačném konci... Je to jako s výchovou dětí - mezi rozcapeným smradem a týraným dítětem je celá škála dětí normálních a "vychovaných". (plus to komplikují ještě individuální povahy - mám dvě děti - jedno ocení, když na něj houknu "ne" a odpustím si kecy okolo, když houknu na druhé dítě, tak se mi zhroutí v lítostivém pláči)