W a l k M a n D ž o n Y
CANCER-CULTURE AFFAIR, ode mne už naposledy.
Na Kabinet MÚZ, na ústecký Hraničář nebo na Pavla Uretšlégra z Besedy a z Vinyly už týden útočí klávesnicoví bojovníci. A jelikož my kluci z Divo Institute si uvědomujeme choulostivost tématu, a nechceme být tváří něčeho tak nechutnýho, jako je sexismus nebo dokonce znásilnění, nechceme, aby kvůli nám měli pořadatelé noční můry, ani se nechceme dočkat dalšího ponižujícího statusu o rušení koncertu, tak do doby, než proběhne soud, rušíme všecky akce.
Nejsem násilník ani sexuální predátor ani privilegovaný cis white male, nic z toho, co mi lepíte na čelo. Nikdy jsem nikoho neznásilnil. A už mě nebaví někomu dokola vysvětlovat, kterak se mi hnusí vzít si někoho proti jeho vůli, a jak mimo je představa, že bych něco takovýho udělal.
Napsal jsem před tejdnem ubrečenej patetickej román plnej intimností, a myslím, že z něho čišelo, že si uvědomuju svoje chyby, nebo že mi není jedno, pokud někomu ublížím. Je tady situace tvrzení proti tvrzení po nějakým oboustranně nepříjemným zážitku, a o tom, kdo má tu takzvanou, společností všeobecně přijatelnou, pravdu, rozhodne soud. Křiklouny živící masovou hysterii, kteří považují za legitimní způsob diskuze mazání nepohodlných názorů a banování všech, kdo se opováží nesouhlasit se svatou polopravdou, nemám potřebu nějak sáhodlouze komentovat. Co se vám děje v těch defragmentovaných hlavičkách, je vaše věc
Dál už jenom doporučím Shakesparův Sonet 121 nebo pasáže z Proroka od Chalíla Džibrána, ti to řekli za mě.
Konec hlášení.