...ranní sluníčková zpráva - na přání některých z vás jsme si v ORGteamu založili nové vlákno s názvem "Temné zápletky Vrchoviny" a celkem nás to začíná bavit:) Konec hlášení a příjemný den :)

O Magii na Vrchovině a těch, kteří jí vládnou

"Tady máš, Laoisach a pamatuj si.
Před dveře léčitelky předstoupíš a dvakrát zaklepeš.
Pak počkáš tři údery srdce a při zvuku svého jména vstoupíš.
Ano, Laoisach, ona zná tvé jméno.
To je dáno těm, kteří vládnou magií, tou tajnou notou velké písně, jak někteří říkají.
Ať už jsou nadáni mocí léčit, naslouchat lesu či přivolávat ničivý blesk a uragán.
Jako minstrelové, říkáš? No, jsou jim podobní.
Jen hrají píseň, kterou snad slyší jen oni.
Ale i to, holčičko moje, je součástí Velké písně Vrchoviny.
I tyhle, neslyšné tóny.
Ale, kde jsem to byla...
Až ti vědma dá lék pro tatínka, dáš ji tuto dřevěnou misku.
Ano, vím, že je cenná, ale to přece její vědomosti také.
Pak poděkuj, otoč se a jdi rychle zpátky domů.
Co? Když se tě vědma na něco zeptá?
Holčičko, víš... ti, co vládnou magií, ji musí zkoumat dlouhá léta.
Oni jediní nejsou třeba kováři, řezbáři nebo třeba dřevorubci v časech míru.
Jejich, hmmm, obor...je magie.
A vezmi si to - dřevorubci se u piva baví o tom, jak jim šla práce od ruky.
Kováři zas mluví o ohni a kouři, řezbáři zas o svých výtvorech.
To vše znáš a můžeš se bavit s nimi.
Ale o čem se chceš bavit s mágy?
Ano, jsou to Vrchované, jako my a potřebujeme je.
A s mnoha z nich se potkáváme denně.
A vlastně - bavíme se s nimi, smějeme se s nimi a pomáháme jim.
Já nevím, co je na nich zvláštního.
Jejich pohled? Smích? Nevím, holčičko.
Ale smráká se a ty musíš vyrazit.
A až dostaneš, co potřebuješ... vrať se rychle domů, ano?
Budu čekat."
- co mladá Laoisach vyslechla od své babičky

Přátelé Vrchoviny,
máme opět neděli a společně s ní přinášíme novinky, na které jistě všichni netrpělivě čekáte.

O čem to bude tentokrát? Vsadím se, že je to jedna z věcí, která vás nejvíc pálí a nenechá spát (ne, expy to nejsou!)
Dnes se konečně dozvíte něco více o Těch, kteří jsou vepsaní ve Velké Písni; tedy o předepsaných postavách.

Ale ještě než vás nechám si v klidu číst, pár důležitých slov:
Ti vepsaní ve Velké Písni jsou hráči jako každí jiní. Mají svůj příběh, své slabé i silné stránky, schopnosti, které se neliší od těch, které vám nabídneme ve hře.
Jsou o hraní pro sebe i pro ostatní, jsou o zodpovědnosti. Jsou to postavy, které nám organizátorům pomáhají lépe rozvinout Velkou Píseň.
Jsou to tací, kteří ví, kdy k nim Velká Píseň hovoří a vědí, co musí udělat.

Nemusíte se strašlivě předhánět v tom, kdo si o postavu první napíše, takhle to u nás nechodí. V klidu se domluvte, rozmyslete a napište nám, proč byste právě tuto postavu chtěli a měli dostat právě vy.
Můžete si napsat až o tři různé postavy.
Do 14 dnů se vám ozveme s naším rozhodnutím, protože právě za 14 dní zveřejníme návod, jak si vytvořit postavu, jak si vybrat, zda chcete být Hrdinou Vrchoviny či mít Mocnou Geasu.
Nesmutněte, pokud jste si v předepsaných postavách nenašli svoje “pravé ořechové” - vždycky můžeme dát dohromady osud, který se do Velké Písně zapíše velkými písmeny.

Připomínám náš email: ozveny2016@gmail.com



The Voice by Celtic Women
https://www.youtube.com/watch?v=nX2anEXG0eE



Panství Tyra:


Maev Mac Tyra – urozená paní z hladového panství. Její manžel před lety zemřel a Vrchovinou se šíří zvěsti, že snad hledá nového. Každopádně silně odmítá hlad a jeho moc, která se šíří panstvím Tyra. Na Velké Hry přivádí své dvě děti, které jsou pro ni, jak se tvrdí, celý svět. Zároveň je to právě ona, která byla pověřena reprezentací panství Tyra na hrách.
Ailin a Emmer Mac Tyra – děti paní Maev. Syn Ailin má velké ambice uspět ve hrách a říká se, že pro nic jiného než pro Hry ani nežije. Emmer je naopak velice tichá a mnozí říkají, že pro svou vzdělanost a chytrost se možná brzy stane vědmou či vstoupí mezi druidy. Jen občas někdo prohodí, že je v obličeji nějak příliš bledá…
Triannon a Triannan Tyra – mladí sourozenci, kteří zasvětili svůj život tomu, aby zahnali Hlad, který sužuje panství Tyra. Vždy stojí při sobě a říká se, že před potíráním Hladu je nic nezastaví. Bude potřeba zodpovědět spoustu otázek. A možná ty nejbolestivější… budou muset položit jeden druhému.
Fiallachovi chlapi (Fiallach + 2) – banda ostrých rváčů z panství Tyra. Fiallach Tyra je dlouhá léta lesníkem a umí číst v cestách a stromech lépe než v lidech. Jeho muži jsou na tom podobně. Kolují zvěsti, že jen díky jejich zkušenostem a loveckému umu panství Tyra ještě nevymřelo hladem.

Panství Fearnmoore

Brúan Fearnmoore – mladší syn daleko slavnějšího otce (lairda - vládce panství Fearnmoore) a ještě mnohem slavnějšího bratra, Braegora, který na hranicích panství Sklaire a Fernmoore sám zabil hrozivého medvěda, jen svým kopím. Brúan je spíše tišší a nejistý mladík, který se sice snaží, ale žije ve stínu svého bratra – s mečem to příliš neumí, spíše čte o dávných bitvách a o legendách… Přesto byl však, společně s bratrem, pověřen, aby přivedl lid panství Fearnmoore na Velké Hry… A jeho příběh bude o hledání nejtěžším – o hledání svého místa v životě.
Liam Fearnmoore Bouřných očí a jeho přátelé (3) – Liam Fearnmoore a jeho přátelé jsou další z hrdinů, kteří bez sebe nedají ani ránu. Kde jsou problémy a nesnáze nebo neprobádaná místa, tam je i tato skupina – veselá, rychlá, hrdinská, plná síly a elánu. Kolik lidí již zatoužilo je jen spatřit? Nyní přichází všichni čtyři pokleknout před Vědmou a při Hrách si nechat vyvěštit svou Geasu. Jen… proč už se nesmějí tak, jak o nich zpívají písně?
Paní mečů Fearnmoore (3) – skupina válečnic klanu Fernmoore, které jsou opásány bájnými sídheskými čepelemi, které před staletími dal dle legendy Sídhe Sakhata tak trochu vede Braegor Fearnmoore a kteří byli vyznamenáni tím, že jim byly dány do opatrování sídheské čepele, které před staletími dal Sídhe Sakhata panství Fearnmoore. Taky se nijak netají tím, že opravdu, ale opravdu nemusí Brúana Fearnmoora…

Panství Arnoch

Cúlain Tar Arnoch Mlžného kopí a Koruny z Listů a Slz – Cúlain Tar Arnoch je hrdina. To je jasné tak, jako že ráno vyjde slunce a večer znovu zajde. Své jméno proslavil poprvé v bitvě v zátoce Racků, kde, když byl jeho pán zraněn, v osobním souboji na meče zabil nepřátelského vůdce nájezdníků z moře. To mu bylo čtrnáct let. O rok později zachránil dceru panství Ferragh z rukou únosců. Se svým přítelem Govannanem stáli ve více střetech než by kdo spočítal. Cúlain přichází s věrným druhem Govannanem a svou sestrou Alissou a je pověřen uvést lid Arnochu na Hry. Přesto…I Cúlain bude muset pochopit, co dělá hrdinu pravým hrdinou.
Govannan Tar Arnoch – Govannan je, jak se traduje, věrný přítel Cúlaina už od dětství, kdy měli společnou chůvu. Vyrostli spolu a prošli spolu mnoha střety – Govannan se také bil v zátoce Racků a společně s Cúlainem pobili i černé vlky z lesů Tyra. Někteří říkají, že je Cúlainovým strážným duchem a hlasem rozumu. Někteří říkají, že bez Govannana by nebylo Cúlaina. Tak proč mu na tváři nehraje smích?
Alissa Tar Arnoch – Cúlainova sestra, která se přichází na hry vdát. Je to dívka, která je ale daleko raději v lese, než aby se učila vyšívat. Často se hádá jak s Govannanem, tak i s Cúlainem. Ale, on už ji manžel zkrotí… nebo ne? A kde je vlastně místo ženy ve světě Vrchoviny?
Krvaví psi páně Saetreta (3) – tito muži a ženy byli také v bitvě u zátoky Racků. Měli jasný úkol – chránit mladšího pána panství Arnoch. A neuspěli. Od té doby jimi jejich lid opovrhuje a oni žijí jen proto, aby v některé z bitev očistili své jméno. Protože…dá se snad žít pro něco jiného?

Panství Ferragh

Dannu Ferragh – mladá dívka, která na hry přivádí lid Ferraghu. Je tichá, příliš nemluví… Vlastně je pro své okolí tak trochu záhadou. Po boku jí vždy kráčí její ochránce, Maertyn Ferragh. Nicméně, šeptá se… že je to právě ona, kterou poslouchají Mlhy.

Maertyn Ferragh – kamarád Dannu a její ochránce. Společně přichází na hry, na kterých Maertyn chce vyslechnout svou geasu a snad i uspět v některé z disciplín. Ale především se stará o Dannu – jsou to, přeci jen, kamarádi od dětství. A v jeho stopách… kráčí stíny dob minulých.

Aški Ferragh a její průzkumníci (3) – tahle skupinka si jde na Hry pro vítězství v Dlouhém Běhu. Aški Ferragh je jako bílá liška – tichá, ale schopná pokousat kohokoliv, kdo by se k ní přiblížil moc blízko. A její společnost je podobná. Ve Ferraghu střeží cesty skrze močály a loví zvěř. Tak trochu se šeptá, že už si lezou všichni na nervy. Pořád pospolu na hlídce, v mokru, v zimě… Ale copak je nějaká šance, že by se to změnilo? Není?

Panství Sklaire (SKLA-ír)

Vorna Sklaire - žena, které se ostatní bojí… a zároveň ji vyhledávají. Šeptá se, že u její kolíbky stáli Sídhe. Že nikdo nedokáže zašít ránu tak jako ona. Že když vám podá ruku, nahlédne až na dno vaší duše. A umí věštit. Z karet a listí. A její věštby se plní. Tak ji lidé vyhledávají, jen když ji potřebují. Poděkují a odejdou. Ale… co potřebuje ona?
Saoirse a Tae Sklaire – blízké kamarádky, které se hluboce vyznají v magii a ještě více v té, která sužuje jejich panství. Magickému učení obětovaly mnohé, ale bude ještě potřeba mnoho učinit, než by snad mohly doufat, že pochopí, v čem tkví prokletí panství Sklaire. Ale co – pokud jejich přátelství nic nezkazí, tak čeho se bát?
Sklairští zaklínači (3) – tahle skupinka je pěkně nebezpečná. Při obraně svého panství dokázali skloubit své válečné umění s magií a teď si na ně každý musí dát pozor. Prý dokáží udeřit mečem i hlasem. Ale při pitkách a oslavách se drží stranou. Jako by jim něco… scházelo?

Vyhoštění:

Tito lidé byli vyhoštěni ze svých klanů a proto, dle zvyků a tradic, postrádají práva, která přináleží ostatním Vrchovanům. Důvody pro vyhoštění mohou být různé - zločin, zbabělost, zrada… Přesto však, zdá se, se mají ve Velké písni sehrát svůj part.
Za vyhoštěné postavy se nelze nijak jinak hlásit!

Alinnor - mladá dívka, co tiše stojí u cest a rozhlíží se kolem sebe, jakoby svět kolem ní fungoval jinak. Jakoby existoval jinak. Prý byla vyhoštěna z panství Sklaire za zakázanou magii, kterou provozovala. Prý ji postihla v útlém věku velká tragédie. Prý po jejím boku kráčí sama Smrt.


Grahem - vrah a násilník, který se provinil vraždou bezbranných na panství Fearnmoore. Jen štěstěna způsobila, že jej lidé na místě neukamenovali. Nyní přijíždí v okovech na Velké Hry, aby si vyslechl rozsudek od krále Bódraiga… A ten je znám jako moudrý muž… ale také spravedlivý. A je rozhodnut celou Graemovu věc prošetřit. Ale copak vrah může dostat druhou šanci?

Braefar - muž, který byl vyhoštěn z panství Tyra, neb se vzepřel svému pánu a přes opakované nabídky se neomluvil. Aby ještě podtrhl svou vinu, zanechal svou ženu a dítě v hladovém panství Tyra a šel se sám zúčastnit Velkých Her. Má v sobě vztek i nevyřešená přání - ale co zmůže otec proti moci mocných?

... zde je další část toho, jak to na Vrchovině chodí...
A abychom zdůraznili, že je to na Vrchovině někdy krásné a prosté... doporučujeme k četbě tuhle píseň :)
Hezký víkend!

Civilization IV Theme - Baba Yetu - Peter Hollens & Malukah
https://www.youtube.com/watch?v=17svtURunUk




Život na Vrchovině

“Tak na todle jsem čekal, že se nikdo nikdy nezeptá.
Co? Máte to do kroniky? A přišli jste za mnou?
No tak to mně těší.
Jak bych to…
No, takhle, třeba.
Každej máme svoje místo, tady na Vrchovině. I ve Velký Písni.
Jestli je neměnný?
Řeknu to takhle - spousta lidí nikdy nepřekročí hranice svýho panství a vobčas někdo kňourá, že by mohlo bejt líp.
A pak jsou tu takový, jako Connavar - nejdřív syn zbabělce, co zdrhnul z boje, nakonec Velekrál Vrchoviny. Takže - kdo chce, cestu si najde. Jo, je v tom nebezpečí, ale o už je riziko té velké cesty, po které kráčíme a který se říká život.
Jak víte, Vrchovani jsou rozděleni do pěti panství, který znáte.
Obyčejně je na panství jedno opevněné sídlo, jednoduše se mu říká Bóg, kde sídlí pán celého panství, laird - ten má okolo sebe svou osobní gardu a své jezdce, který dávaj bacha na to, aby si někdo z jejich pána nedělal dobrej den. Laird sám často objíždí celé panství, vybírá daně a řeší spory mezi svými lidmi.
Lairdi pak zasedají jednou do půl roka ve Velký radě, Thaiggardu. Tam řeší velký věci s králem Vrchoviny - jestli někde není příliš špatně a tak. Ale tomu, tomu já nerozumim.
Jinak je v každém panství několik vesnic nebo usedlostí. Jako řeknu vám na rovinu, není to žádná sranda žít sám - když se cokoliv přihodí, jste prostě sami a i jeden hladovej vlk pro vás skýtá nebezpečí. Jo, taky znám starýho Drassa, co žije v horách a jednou měsíčně přiveze dolů do Tří potoků dřevo.
Ale obyčejně, jako třeba já, lidi žijou ve vesnicích.
Prostě, v počtech je síla.
Každá vesnice má svýho thaina, člověka, ať už chlapa nebo ženskou, co ostatním říká, co je třeba udělat, organizuje nutný práce a podobně.
Ale jinak… von tak nějak každej ví, co má dělat. Řeknou mu to jeho rodiče, kterejm to zase řekli ty jejich. Některý tak pracujou na polích, jiný loví v lesích, další cvičí koně… To je těžký.
Jde hlavně o to, že každá vesnice tvoří velkou...rodinu.
Jo, rodina. To vlastně tak nějak jsme.
Všichni Vrchovani, jasně.
Ale prostě, ty vesnice, maj k sobě blíž.
A lidi z panství se často potkávají na různých oslavách a slavnostech, tancích - takže vůbec není problém poznat svojí lavan ruta v jiné vesnici. Třeba moje stará byla z Vysokýho kamene, já ze Dvou Smrků. No, vidíte, a teď…
co nám stačil říct Hakel, než byl přerušen


O Rodině

“Hakle, drž už jazyk za zuby!
Kecáš tady, pleteš učenejm lidem hlavu.
Do króniky?
Aha, tak počkejte, tak to je jiná!
Nejdůležitější je rodina.
Vono se řekne - rodina, to je táta, máma, sourozencí - ale to vůbec nejni pravda.
Nebo, ne celá.
Některý říkaj, že Vrchovani všichni jsou rodina.
To je hezký, ale ´sou to kecy.
To spíš takový Panství je rodina.
Má svoje zvyky, svoje obyčeje, svoje tradice - pro stejný věci, jo, ale každý panství to má jiný - co dělaj, když vstupujou do království lesů, jak mu děkujou, když z něj najdou zas cestu ven.
A navíc, každýmu Fearnmoorovi nebo Arnochovi ráda ukážu, že pořád dokážu nejlíp trefit jelena na třicet kroků!
No, to bysme měli.
Ale jo - rodina.
Vono, víte, měla jsem jednu kamarádku, Nikailu, z našeho panství, mocný Tyry.
A víte jak to je - chodily jsme spolu na procházky, já jí říkala, jak tady Hakel je možná můj lavan ruta a vona mě zas, ať se podívám pořádně, že má vobě nohy křivý…
Huš, Hakle, ticho buď, měla pravdu!
No a jednou jsme se s Nikailou zatoulaly moc daleko. A přepadli nás.
Nějaký násilníci, co je vyhostili za jejich zločiny z panství.
No, byli jsme ozbrojený, já trefila jednoho, Nikaila druhýho, jak se lekla…
Když jsme se vrátili, byly jsme obě dost posekaný.
Šly jsme ke starému Klasovi a ten nám rány obvázal a dlouho se vyptával.
Jo, bylo mu divný, že nás ty tři raubíři přepadli tak blízko vesnice…
A Nikaia se rozplakala a přiznala, že jim pomáhala.
Že prej láska, lavan ruta a kdo ví, co ještě.
No co by, no.
Kdyby nás jenom okradli, bylo by to jiný.
Třeba by Nikailu na dvacet dnů dali do proutěný bedny nebo ji napráskali polenem.
Ale oni vytáhli nože a prolili naši krev, krev Tyry.
A jakmile teče krev, když to nejni třeba na zápasech nebo v duelu (tady muj Hakel se jich co nabojoval, aby mě získal!), tak je zle. To je urážka našeho lairda, pána panství a pak je všem legracím konec.
Nemohli jsme mlčet.
Kdo mlčí, je zbabělec a to nejni žádnej pravej Vrchovan.
Nikailu přivázali k noze kámen a nechali jí, aby šla do bažin.
Bylo mi jí líto. Šla s hlavou vztyčenou, dokud ji nepohltila země a chvějícím se hlasem se omlouvala.
Proč vám to říkám?
Každé třetí ráno chodím k těm bažinám a na jejich kraj dávám svazek květin.
Měla je ráda.
Jo, udělala to špatně. Vlastně mě kvůli ní málem zabili.
Stihl jí spravedlivý trest.
Ale těch pár kytek… to si ta holka zaslouží.
Tohle, mládeži, to je ono… rodina.

-jak pravila Fean, žena Hakelova z Panství Tyra


O Víře a Nevíře

“Taková vostuda! Ty pitomče jeden pitomá! Celá vesnice to slyšela! Nejvyšší druid to slyšel! Tumáš! Tumáš, aby sis to pamatoval!
Všichni tady věříme v to, co je kolem nás!
A ty to ani nedokážeš vyjmenovat!
V Lesy, co nám dávají dřevo a v létě stín!
Ve Vodu, co nám dává žít a pít!
Ve Vítr, co nám splétá vlasy a rozeznívá Píseň!
V Oheň, co zahání tmu a smutky ze srdce!
A ty řekneš takovou blbost, že věříme na sídhe!
To je uplně jiná věc.
A neřvi, nebo ti dám důvod!
Sídhe se obětuje. To je pravda.
A jo, lidi na ně věřej.
Dávaj jim obětiny, do dřevěnejch misek.
Jako se dává i Lesu, Vodě, Větru a Ohni, to máš pravdu!
Ale těm se to dává… jinak.
Lesu položíš listí nebo větévky na jeho okraj.
Do vody vhodíš třeba perlu, nebo kamínek, nebo po ní necháš plout loďku z kůry a z její cesty budeš číst budoucnost.
Oheň pak přijme cokoliv, ale nepřekrm ho - ten nejvíce nám připomíná střídmost.
No a s tím šepotem prosíš a modlíš se.
A sídhe?
Každá vesnice má nějaký místo. Třeba strom. Nebo velký kámen. Prostě místo.
A kolem něj se dávají misky s darama.
Morrigu, jak každej ví, má ráda sladký - med, jahody a tak.
Thagda zase rád jablka. A snad ani Morrigu mu je nežere.
A Sakhata? Tomu se nosí mlíko. Aby hezky spal.
Jo, za krále Connavara se mu nosila krev a maso. Ale… to byla uplně jiná doba!
Je třeba dávat pozor, aby každý sídhe měl vždycky alespoň něco k snědku. Protože jinak...
Proč je ten kámen nebo strom dál od osady?
Přemejšlej, přemejšlej!
Vážně chceš potkat Babu Černých Křídel? Nebo Otce stromů? A vyrušit je při jídle?
No, co dál… Každej si věří, jak chce. Modlitby jsou spíš naše myšlenky.
Občas někdo prostě řekne “Ohni, dej mi sílu,” nebo něco jako “Větře, nes mě ve své náruči,”
Druidi někdy dělají obřady. Velké, se svícemi, kdy Lesu, Větru, Ohni a Vodě děkují.
To je pak velká sláva.
Jo - když by se někdo hodně naštval, ale opravdu hodně, řekne “Ve jménu…” a pak vyjmenuje Velkou Čtveřici tak, jak je sám uctívá, takže třeba “Ve jménu Lesů, Ohně, Větru a Vody!”
A pak řekne, co chce - ale to je vážný. To se nedá vzít zpátky.
Končej a začínaj se tim soudy, vyzývá se tím na velký souboje…
Co? Můžeš! Je úplně normální chodit dávat dary Velké Čtveřici nebo i sídhe s někým dalším, někdy i ve skupině. Tohodle duchovna se lidi bojej, to je jasný.
To, že jdem prosit společně… To z nás dělá rodinu, rozumíš?
Můžeš se prostě modlit k čemu chceš a za co chceš, jen musíš pak nést následky.
A tohle máš, aby sis to zapamatoval!
Tak a teď to běž nejvyššímu druidovi říct znova.
Co si řek špatně?
Nikdo nejmenuje nejdřív sídhe a Velkou Čtveřici až potom!
Já ti dám, že je to jedno! Já tě zpráskám jak stará Pallach svýho Toimana….!

-co vyposlechla celá vesnice Černá štola v panství Arnoch, při druidské přísaze Gwailla Arnocha

O Mlze

“Když Ml-ha při-chá-zí,
po-zor- si- dej.
Když -pak- tě- ob-klo-pí,
v do-brém vzpo-mí-nej.
Vkrá-dá se do du-še, bí-lý nůž vr-há
Co schvá-tí ne-vrá-tí ta bí-lá Mlha.”

- dětské rozpočítávadlo panství Ferragh

ISLINGTON: Možná to jsou zhůvěřilosti, nicméně bych rád věděl, jak je to se sociálním uspořádáním a magií.

ISLINGTON: Myslím, že u mě se nějaké otázky dostaví právě až při bližším pohledu na život Vrchovanů. :)

(Snad budoucí) Vrchované! :)
Chci se zeptat - vím, že jsme zatím nedali jasné pokyny, jak tvořit postavu/jaké budou role Těch, ve Velké písni. To samozřejmě brzy přijde.
Ale - je tu něco, co by vás ještě zajímalo ke světu a tomu, jak funguje?
Chystáme bližší pohled na to, jak to vypadá v Panstvích a jak je to s vírou a strachem Vrchovanů, ale...
Je něco, co byste uvítali?

Hezký nedělní podvečer! Dnešní příspěvek bude o tom, jak to na Vrchovině chodí - o zvycích lidí, kteří tam žijí.
O jejich tradicích a historii. A jelikož písmo není příliš rozšířené, uvádíme je tak, je o nich vypráví povolaní lidé.
A proč je to tak dlouhé? No, možná mezi řádky najdete nějaký nápad, jak uchopit svou postavu, jak ji hezky zasadit do Vrchoviny a jejích příběhů... které zde předkládáme.



O prvních tónech Vrchoviny

“My, skaldi a minstrelové Vrchoviny, zpíváme o tom, jak všude byla jen Modrá Krása, kam oči hvězd dohlédly. A na tuto jednotvárnost svítil měsíc a hvězdy a slunce, které svalům dává sílu, nemocné uzdravuje a spáče probouzí.
Říká se, že to bylo právě Slunce, které poprvé odvrátilo tvář - vždyť Modrá Krása zůstávala neměnná pod jeho mocnými paprsky. A tak nastal Dwairath Teadh, Dlouhá Zima. Paní Měsíc marně volala na svého chotě, neb ve své pýše byl uražen, a copak lze z noci dovolati se dne?
A tak Modrá krása zamrzala a ryby v mořích začaly vymírat…
Až Fallandalch Cair Gywynn, nejmoudřejší ze sumců, plul hluboko Modrou Krásou, až po mnoha letech našel Sir-Na-Gaia, Duši Země. A dlouze spolu mluvili. Ale jejich slova zná jen Modrá Krása. A my - básníci, minstrelové a poetové, samozřejmě.
Pak, když hrozilo, že zamrzne i poslední kus moře, z hlubin vystoupila za burácení hromů a blesků Vrchovina, dokonalý ostrov uprostřed Modré Krásy.
A nebesa nad tou nádherou zaplakala a vláha dopadla na kopce a údolí.
Vítr vydechl úžasem nad její jedinečností a rozfoukal semena po úrodných stráních a úbočích.
A i samo Slunce se navrátilo, aby každý den žaslo nad krásou této jedinečné země.
Avšak říká se, že Slunce si pamatuje na svou moc. Na to, když odvrátilo svou tvář. A až Vrchovina bude místem šalby a klamu, nenávisti a zrady, znovu odvrátí svůj pohled - a nechá Mráz, aby zpečetil osud Vrchoviny.”
- tak pravil Fanngillen, jeden z minstrelů Vrchoviny

O Písni

“Kdy započala se Píseň?
Přeci na počátku.
To je známo.
Nech minstrely, věštce a druidy, aby věděli více.
U nás v rodině (a říkal to už můj táta, kterýmu to říkala bába jeho otce) se říká, že Píseň se započala, když Vrchovina vystoupila z moře. Když šuměly vlny. A když ze semínek vyrostly první stromy a přidaly se k té písni.
Když se mezi stromy objevila první zvěř a začala funět a dupat a pářit se.
Když Velestrom urodil Prvního člověka.
Co je Píseň?
Ona je.
Copak jí neslyšíš?
Neslyšíš, jak ti Velká Píseň zní v uších?
Jak ti rozechvívá srdce?
Jak při hrách a muzice se v tobě probouzí cosi dávného a mocného?
Neboj se. To v tobě zní naši Předkové. To v tobě zní tvá rodina.
To tebou zní Vrchovina.”
výňatek z listů dnes již zesnulého druida, bratra Savarasse

O sidhe

“Máš mnoho otázek…
Ale nebojíš se je klást, a to je důležité.
I nebezpečné.
Ptát se na tohle, v takovouhle denní dobu…
Budiž. Chceš to vědět, máš to mít.
Sídhe jsou.
Prý se zrodili společně s Vrchovinou.
Prý přišli z hvězd, které se na naši zemi nemohly vynadívat.
Jsou tu. A to je důležité.
Kolik jich je?
Já nevím, kolik je asi hvězd na obloze?
Jsou ve studánkách. A jsou v loukách. Ve větru…
Kdekoliv.
A je jich mnoho.
Někteří jsou jen závan větru.
Jiní jsou chvěním větví stromů.
Drobní duchové, kteří obývají Vrchovinu s námi.

Ale ty se chceš ptát na ty velké, že?
No, já je neznám.
Ale některý je prý viděli. Za Dlouhý noci.
Při oslavách Bódraigu.
Když končí zima a začíná jaro.
A tak.

Je tu Thagda, Otec Stromů. Toho prý potkat je dobré. Rozmlouvá s tebou a chce slyšet nové věci - o tobě, o Vrchovině. Kývá hlavou a poslouchá. Když se mu tvá odpověď líbí, potká tě štěstí - veselka, úrodné pole, nebo třeba meč ze sídheské oceli.
Co? Když se mu tvá odpověď nelíbí? Vplete tě do stromů a z tvých kostí nechá živit půdu. Je to sídhe, na to nezapomínej!

Pak je tu Sakhata, Pán Mečů, co Bodají. Prý se prohání Vrchovinou na svém ohnivém oři Wallderovi a vyhledává největší válečníky, aby s nimi zkřížil čepele - a připomněl jim, jak malí proti němu jsou. Klan Arnoch ho dodnes hodně uctívá, ale ostatní panství jsou zdrženlivější - užívají míru a věří, že Sakhata, Válka samotná, bude navždy spát… a už nikdy nebude on ani jeho kůň chlemtat krev Vrchovanů rozlitou po pláních Vrchoviny. Ale když zapomeneme na Válku… zapomene i ona na nás?

A nakonec je tu Třetí sídhe. Nechci vyslovit její jméno. Je mocná? Rozhodně ano. Někteří tvrdí, že je matkou Thagdy i Sakhaty, jiní zas, že je to jejich sestra, Nejmocnější ze Tří. Co umí? Ty to víš, já to vím. Přilétá na vraních křídlech a dokáže plnit přání. Jakékoliv, ano, jakékoliv. Ale vždy má svou cenu. Říká se, že vidí minulost, přítomnost i budoucnost. Dle legendy kráčela po boku krále Connavara, před mnoha zimami. Dokáže pomoci a dokáže zabít - bez slitování, bez soucitu. Hledá mocné, hledá zajímavé… A hraje Hru, která je nám smrtelníkům skryta. Její jméno… Vrchovino chraň… je Morrigu, Paní Vran, Baba Černých křídel.”
- jak pravila věštkyně a felčarka Vorna Sklaire

Něco z historie Vrchoviny

“Vy si to stejně nezapamatujete, holomci, ale já to s vámi ještě jednou zkusim.
Tak, jak víte, Vrchovina vznikla tak, že vystoupila z moře. To ví každý malý dítě. Kolem sebe má pár malejch nebo i větších ostrovů, vodkaď k nám párkrát zavítali nezvaný hosti - třeba Sakhullové nebo ti zatracení Etrurové, co přepadaj naše lodě, co plujou kolem pobřeží. Parchanti to ´sou.
No, ale zpátky k tý histórii.
Vono, histórie je dost nejasná, když psát runama u nás umí jen druidi a z nich taky ne každej.
Ale co víme:
Na samém počátku byl Velestrom, pramen života. Ten stvořil první pokolení, který se rozlezlo po Vrchovině a začalo ji obdělávat.
Nakonec se utvořilo, hmmm… pět rodin, které vedli největší rekové naši historie - jo, jmenovali se tak, jak se dneska jmenují Panství. A říká se, že i každý z Předků dal svému Panství do vínka nějakou tu náturu - Fearnmoore byl pyšnej, Arnoch zase každého vyzýval na souboj… a tak vůbec.
No, pak to začíná bejt dost nejasný.
Panství se po smrti velkých Předků dost rozhádala, což platí dodneška, to si zase nemusíme říkat, že jo. Kudly na sebe nevytahujem, ale porazit někoho v klání je dobrej pocit, ne?
No, histórie, co by vás mohla zajímat…
Tak před dvaceti lety nastává Věk krále Connavara, jak se teď hodně řiká.
Byla to doba, kdy Sakhullové se spřáhli s Etrurama a řekli si, že dobudou celou Vrchovinu.
Začali tím, že jedem - slaboši, fuj! - otrávili tehdejšího Pána Vrchoviny, Borugarda. A ten neměl žádnýho syna, aby se po něm chopil meče.
Možná si to některý z vašich rodičů i pamatujou - jak tu ti nájezdníci plenili a zabíjeli.
No - a pak přišel Connavar.
Jestli jste ho někdy viděli, to se nedá zapomenout - vznešenej, silnej, s mečem ze sídheské oceli, co dokázal přetnout i kámen. Jako kluk byl syn táty, co zdrhnul z boje, a měl to težký. Ale byl to rváč a pěstí srazil každýho, kdo se o jeho rodinu jen otřel. Jako mladík zvítězil v dlouhém běhu na Velkých Hrách - ale milou si nikdy nenašel.
Teda, jedny řikaj, že jo, druhý zas, že ne…
Prostě… aaach jo, no nebyl to šťastnej člověk.
Vždycky takovej smutnej, jako by mu cosi scházelo…
Ale, co tu povídám - zpátky k histórii.
Když do země vtrhli Sakhullové a Etrurové, Vrchovinu to málem položilo.
Nakonec se do čela postavil Connavar - mladej smutnej kluk se zabijáckým pohledem.
Musel si dost vydobýt autoritu - padlo hodně ran pěstí, než mu svěřili velení.
První vítězství slavil u Tklivýho brodu, tam, kde je dneska panství Ferragh. Zatlačil nepřítele do bažin a nechal jej, ať se utopí. Pak zmizel v Mlhách… A vrátil se s právě s tím mečem, co přetíná kámen i zbroj.
Druhá bitva byla na panství Arnoch - a říká se, že nebylo válečníka, který by se mu vyrovnal. Jen při tý bitvě poničili Brú Arnoch - jedni řikaj, že to byla Connavarova lest, jiný zas, že porušil tradice...
Třetí, Čtrvtou a Pátou bitvu už bojoval v čele sjednocené Vrchoviny a na zádech měl Splétaný Plášť, odznak Velekrále - ne krále, jak je to normálně, když někdo předsedá Vrchovině, ale Velekrále - toho, kterým zpívá Velká Píseň.
No, před patnácti lety vybojoval poslední bitvu a zahnal ty parchanty do moře - na svých lodích uháněli jako vítr, aby spasili život!
Pak se řikalo, že po boji odložil korunu i plášť a svolal si tehdejší lairdy Panství k sobě. Nevím, co se tam tehdy řešilo, nebyl jsem tam - měl jsem řeznou ránu na noze a málem jsem vykrvácel. Ale že jsme jim dali!
No, potom Connavar odešel do lesa. A některý říkají, že mezi stromy zahlédli ženu - krásnou a s tmavými vlasy.
A někdo říká, že se tehdy Connavar usmíval, když k ní šel.
Pak spolu odešli do Kruhu Kamenů Sklaire, nebo také Brú Sklaire…
A už je nikdy nikdo nespatřil.
A našlo se hodně těch, co říkali, jestli se druidům a mágům ze Sklaire třeba neznelíbil válečný král…
No, takže - před deseti lety jsme konečně vypráskali nájezdníky.
Někdo jste tam bojoval? Nebo jste někoho ztratili? To je možný, holomci, ale nepřerušujte mě, když vykládám.
Poté, co odešel (nebo zemřel, protože ho zradili, jak tvrdí hlavně lidi z Tyry), nastalo takzvané Období Sváru - jelikož Connavar neměl dědice (jo, já vím, že se říká, že nějaké děti měl, ale…) spousta lidí z Vrchoviny se dožadovalo titulu krále - a každý měl plnou hubu keců, proč by to měl být zrovna on.
Po asi dvou letech dohadů to dost vyřešila Bledá Smrt, což, jak si asi pamatujete, byla nemoc, která začínala tím, že jste neměli chuť k jídlu, pak vám začaly horečky, třas ve svalech a do týdne bylo po vás. Mrtví měli vždycky úplně bledé rty, proto to jméno.
No, to pobilo asi třetinu Vrchoviny a většinu uchazečů o titul krále.
Nakonec byl zvolen králem Bódraig, původem z Tyry, ale jako vždy odložil své jméno panství a při rituálu druidů se zavázal, že bude nestranný. To, že teď Tyra zmírá hladem, je toho důkazem, jak někteří tvrdí.
No, nakonec Bledá Smrt skončila a děti se zase začaly rodit zdravý a silný. Někdo tvrdí, že s lékem přišli druidi z Ferraghu a jestli to není divný…
No, to už jsme skoro v našem čase.
Bledý smrti využili Etrurové a vtrhli na Vrchovinu znova.
Bojovalo se hodně, bylo to před pěti lety.
Poslední válka našeho věku, jak s pýchou můžem říct.
Protože jsme je zahnali.
Král Bódraig se tehdy pustil do riskantního podniku, kdy se odhodlal bojovat na dvou místech současně…
První z bitev byla v zátoce Racků, ta druhá kolem Brú Fearnmoore, kam se ti nájezdníci dostali po řece.
Bódraig sám bojoval v zátoce Racků, ale byl zle zraněn otrávenou čepelí. Na jeho místo pak přiskočil mladý Cúlain Tar Arnoch a bil se za něj jako lev - sice byl zle posekán, ale ten kluk dokázal setnout jednoho z nejlepších šermířů Etrurů. Když jejich velitel padl, bitva se změnila v jatka. A hodně lidí, co tam tehdy bylo, na to nerada vzpomíná...
No, u Brú Fearnmoore to nebylo o nic lepší. Jo, naši druidi získali sílu z Kruhu Kamenů, ale moc to nepomáhalo, protože proti nim stáli Etrurští vyvolávači a bitva tak dlouho byla nerozhodně. Až nakonec Brú Fearnmoore vybuchl. No vážně, ti co přežili tvrdí, že na vlastní oči viděli šlehat plameny až k nebi. A téměř všichni z druidů, kteří tam tehdy stáli, zahynuli. Ale ta síla, kterou probudili, smetla nepřátele jako smršť - někteří říkali, že druidi uvolnili duše dávno zemřelých a ti pobili nájezdníky. A někteří šeptají, že na bitevním poli se proháněl i sám Sakhata a z padlých nepřátel chlemtal krev… A ještě méně lidí šeptá, že ty mrtvé nikdo nikdy znovu neuložil k spánku...
Ale bitva, bitva byla vyhraná.
A Etrurové i Skahullové se už pět let neobjevili.
No… Co?
Že je to dlouhý? Já vám dám, vy holomci, taková je histórie!
Po tomhle posledním střetu přišel na Vrchovinu mír. Král Bódraig přežil a nadále vládne. A Velká Píseň znovu hraje sladce a něžně. A to je, vy holomci, zatraceně dobře.
Cože? No dobře, jděte trénovat na ty svoje Velké Hry! Končím přednášku!”

- z výuky druida Finngalena, přezdívaného “Horlivý staroch”

MALAKK: Ahoj, všechny informace najdeš takny na stránkách kempů na adrese:

Prague by Night – Ozvěny Velké písně
http://www.praguebynight.eu/letni-kempy/page/329_ozveny-velke-pisne/

Dovolte mi zasáhnout - Vrchované nenosí kroužkovky, protože jsou ze železa a je v nich horko. HLAVNĚ JDE O TO, ŽE TO NA KEMPECH NIKDY NEBYLO (AFAIK) A NEBUDE POVOLENÝ. CO SE TÝČE MATERIÁLŮ, DRŽTE SE, PROSÍM, NEKOVOVÝCH VĚCÍ. ZE ZKUŠENOSTI VÍME, ŽE I TAK LZE HRÁT HEZKÉ DIVADLO NEBO MÍT PRIMA KOSTÝM.
DĚKUJI A VRCHOVINA S VÁMI!

RAHUF: Jak zmiňuje Eda, obávám se, že jsou kroužkovky a kroužkovky. A to tvoje se neřadí ani do jedné z těchto kategorií :)

Ne fakt, kroužky jsou docela tvrďácká i na jednodenních bitvách, kde lidi stojí v linii. Nosit to deset dní a bojovat v tom v kempovních střetech, které jsou o dost náročnější na běhání je dost zbytečné. A navíc je žádoucí provádět během larpu třeba i nějaký roleplay jiný než sedět u stromu, prosit o vodu a chtít umřít.

JANSTA: Odpusť jim, neboť nevědí, co činí!

RAHUF: Inu, dovolím si tvrdit, že termín kroužkovka je zde již poněkud zavádějící.

SERPENT: na Postapu jsem experimentálně ověřil, že kroužkovku na celokepák nosit lze. je to jen otázka vůle :)

ELVOTHIEN: Mohla Natálka něco říct, sakra! Ale aspoň mi nebude líto, že nejspíš v tu dobu už budu v Japonsku. :D