DOKKTOR:
..produkuješ hotové (neměnné) dílo.. vazne?
s dovolenim trochu odbocim od technikalii a zamirim spis k mentalni rovine veci.
takhle striktni postoj me trochu zarazi. zni to, jako bys mel za to, ze tvoje dilo je "z kamene" a v case nemenne, odolne jakymkoliv vlivum. stejne tak tvoje tvorba celkove, jak muze zustat nemenna?
nic neexistuje nezavisle, nic netrva vecne, jak pravil kdosi moudry.. :)
ja to teda mam dost jinak, vnimam sam sebe jako jistej druh media, a svoje vlastni dilo povazuju tak nejak za hovno (coz ovsem neznamena, ze bych se za nej stydel - je prece soucasti prirozeneho procesu..) :D neboli za jakysi muj produkt, ktery dalsi entity muzou libvolne pouzit k dalsimu pretvareni, rozebirani a znovuskladani, dle libosti. zde je zrejma paralela s vykladem autorskeho prava a licenci.. autorsky zakon vs. CC. stejne jako ja chytam vlny z vesmiru - vnejsiho a vnitrniho - a vyjadruji je nejakym jazykem..
na tohle jsem kdysi kdesi narazil a velmi me to poucilo, pomohlo to na vlastni dilo se nevazat a nebyt zavisly na tom, zda "uspeje" ci nikoliv..a tim si neblokovat energii a svobodu k dalsi tvorbe:
SUVERENITA VŮČI VLASTNÍMU DÍLU
Pro všechna skutečná velká nadání existuje vposled jen jediná záchrana důstojnosti osoby, a sice ta, že jedinci, kteří musejí nést její břemeno, se od ní přesto dostatečně distancují, aby si uchovali suverenitu vůči vlastnímu dílu. A to se daří přinejmenším tak dlouho, dokud nevyschne pramen tvořivosti. Tento pramen ve skutečnosti prýští z podstaty osoby a jako takový zůstává mimo pro proces vzniku díla, stejně jako je nezávislý na tom, co v tomto procesu bylo vykonáno. To, že problematičnost génia má svůj původ ve skutečné lidské bídě, se ukazuje v případě "intelektuálů" , u nichž zvrácení poměru mezi osobou a dílem zkrystalizovalo ve hmatatelný trvalý stav. Co je na tomto fenoménu vlastně odpudivé, není tak arogance toho, kdo všechno ví lépe, jako spíše to, že člověk je nucen připustit to, že i ty nejhorší jsou nejspíš ještě podstatně cennější než jejich autoři. Známkou intelektuála je totiž to, že není dotčen vlastní problematičností autorství, tedy že nepocítí ani náznak strašlivého ponížení, které spočívá v tom, že člověk zakouší, jak se stává dítětem vlastního díla, stižen prokletím, že v něm rozpoznává rysy své tváře, jako v zrcadle, v omezenosti onoho, tak a ne jinak.