Časopis Počitek | Katedra psychologie
https://kps.ff.cuni.cz/cs/ustavkatedra/casopis-pocitek/
Zdanka Vostova
https://m.facebook.com/story.php?story_fbid=885050645238852&id=566029013807685
Když se mnou zhruba před rokem a půl udělala Zuzana Vlasatá první článek na téma environmentálního žalu, vůbec jsem nečekala, co se spustí za lavinu událostí. Ihned jsem začala dostávat zprávy od mnoha lidí, jak se jim ulevilo, že v tom nejsou sami. Se zájmem o toto téma se na mě od té doby obracejí nejen ekologické organizace, ale také soukromé firmy, univerzity, kláštery, knihovny, galerie i nakladatelství. Režisérka Andrea Culková věnovala tomuto fenoménu celovečerní dokument, z dílny Martina Páva z České televize zase vznikl na stejné téma pořad Nedej se.
I přes všechny tyto ohlasy to byli paradoxně odborníci z oblasti psychologie a psychoterapie, kteří se často k obavám o stav planety vyjadřovali vlažně a bez zájmu. "Životní prostředí? Pouhý objekt a zástupný problém. Nevidíme důvod, proč bychom se tím měli zabývat. Kdyby nebylo starosti o přírodu, ti lidé by si našli něco jiného, do čeho by projikovali své potíže," slýchávala jsem od některých renomovaných psychologů. Jakoby vnitřní svět člověka byl striktně oddělen od toho vnějšího, jakoby postupující klimatická změna, rapidní úbytek biodiverzity, stále se prohlubující sucho a důrazná varování vědců ohledně dopadů environmentální krize na současné i budoucí generace byly jen smyšlenou fikcí, za kterou je třeba vždy hledat individuální patologii. Lidé, na které doléhá ekologická úzkost, tak odcházejí z terapie s pocitem nepochopení.
Jaký to je rozdíl oproti přístupu psychologů v zahraničí. Například na loňské konferenci v Lisabonu se spojily přední psychologické asociace z více než čtyřiceti zemí světa, aby sepsali manifest za klima. V něm deklarují, že klimatická změna je jednou z největších výzev současnosti, a apelují na své členy, aby využívali své poznatky sociální psychologie k efektivnější komunikaci klimatické změny a aby poskytovali lidem během environmentální krize emocionální podporu. Zástupci českých psychologických a psychoterapeutických asociací mezi signatáři chybí. Bohužel nejen to, na katedrách psychologie se nenabízí téměř žádné předměty zabývající se vztahem člověka k přírodě, ačkoli co vím, je o ně mezi studenty velký zájem.
O to jsem raději, že se i v této oblasti daří rozšiřovat obzory a měnit zažitá paradigmata. Jako jeden ze signálů probíhající změny vnímám právě poslední číslo časopisu Katedry psychologie UK Časopis Počitek. Tento díl Počitku s příznačným názvem Sounáležitost se klimatem a životním prostředím rozsáhle zabývá - kromě rozhovoru se mnou o environmentálním žalu zde najdete i skvělý text o nově vzniklé platformě Green Dock a také rozhovor s francouzskou profesorkou environmentální psychologie Karine Weiss.
Koneckonců jsou to právě studenti a řada dalších mladých psychologů a terapeutů, kteří mi dávají naději, že se klima v české psychologické obci pomalu mění. Často mi říkají, jak jsou rádi, že ekopsychologie zní nyní více veřejnou debatou. Ptají se i po materiálech ke studiu, aby se mohli v této oblasti rozvíjet. Mám z toho radost.
...
Já: "Věřím, že je dobré před svými pocity neutíkat, ale naopak vnímám jako užitečné prohloubit své uvědomování, své emoce lépe prozkoumat a přijmout. Nahlédnutí závažnosti klimatické změny poskytuje některým lidem prostor dotknout se základních existenciálních témat jako jsou vyrovnávání se s úzkostí pramenící z nejisté budoucnosti a vlastní konečnosti. Tyto aspekty života jsou odpradávna nezbytnou součástí naší existence, nicméně v případě environmentální krize je činí nesmírně náročné to, že klimatická změna a vše, co přináší, se dotýká nejen nás, ale i budoucích generací. Přesto i v těchto tíživých momentech vnímám příležitost. Řada lidí se mnou sdílí, že právě díky těmto existenciální prožitkům si více váží přítomnosti, uvědomili si, co je skutečně důležité a nyní soustředí svou pozornost vědomě na to, co jim dává smysl a naději. Ráda čerpám z odkazů Viktora Frankla. Podle něj zůstává v člověku i v značně extrémní situaci prostor svobody a odpovědnosti, kterého se nesmíme za žádnou cenu vzdát. V tomto je mi velmi blízký citát Václava Havla: „Naděje není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne.“