TUHO:
Myšlenka odolnosti tak podle kritiků ve skutečnosti představuje tichou rezignaci na politiku i (lepší) budoucnost. Přesně takto argumentovali na sympoziu i Khalidi a Vázquez, podle kterých je třeba věnovat pozornost především zranitelnosti, respektive pozici ohrožení, z níž může vyvěrat skutečná invence, a nikoli jen krotké defenzivní pokusy o zmírnění katastrofy. Zranitelnost je pojem, který v diskusích o klimatické krizi zaznívá stále častěji – a to i v názvu nedávno publikované druhé části šesté zprávy Mezivládního panelu pro klimatickou změnu při OSN.
Resilience byla tak na sympoziu v podstatě zavržena jako princip umožňující pokračování neudržitelného a nespravedlivého společenského uspořádání. Claudia Mareis se ale ve svém příspěvku snažila formulovat o něco subtilnější úvahu, a to v návaznosti na autory, jako je třeba geograf Kevin Grove. Podle Grovea může být pro praxi designu potenciálně užitečná vnitřní ambivalence, kterou v sobě resilience nese, a sice úsilí o sebezáchovu skrze změnu. Poválečná teorie resilience – stejně jako kybernetika a teorie designu – reagovala na zjištění, že sociální i ekologické systémy jsou mnohem komplexnější, než aby se podvolily do té doby dominantní manažerské mantře „command and control“. Předvídatelnost a stabilita, respektive foucaultovská „vůle k pravdě“, na níž byly založeny moderní instituce, se ukázaly jako iluzorní či neudržitelné a v nejistotě postmoderního světa se vynořilo to, co právě v souvislosti se systémovou resiliencí Grove označuje jako „vůli k designu“: adaptivní management bez ambice totální kontroly nebo design, který neslibuje revoluci, ale spíše pragmatické, částečné a nedokonalé změny otevřené přehodnocení.
...
Problém je v tom, že byl tento koncept kolonizován neoklasickou ekonomií a kapitalistickou praxí. V sedmdesátých letech se nepředvídatelnost systémů stala argumentem pro deregulaci a adaptivita principem pro zachování odolnosti něčeho, co zásadně ohrožuje systémy vyššího řádu, tedy systémy sociální a ekologické.
...
A tady se znovu dostává ke slovu design ve smyslu strategického navrhování, které posiluje odolnost těch částí systému, které chceme zachovat. V návaznosti na kybernetiku i teorii resilience lze praxi designu chápat jako tvorbu rozhraní mezi vnitřkem a vnějškem – mezi člověkem a prostředím, mezi městem a venkovem nebo mezi místní komunitou a globálním společenstvím. Resilience pak v tomto kontextu neznamená tvrdohlavé odmítnutí změny, ale naopak přijetí proměnlivosti a nepředvídatelnosti vzájemně propojených systémů.
Strategické navrhování lze chápat také jako „policy design“ neboli design politik. I o něm ostatně byla řeč na sympoziu Re: New European Bauhaus. Bobby Jewell a Hwei Fan Liang zde mluvili o aktivitách sítě Architects Climate Action Network, jejíž členové prostřednictvím politického lobbingu a aktivismu usilují o ekologickou transformaci architektury. Na ně pak navázali designérka Caroline Paulick-Thiel a ekonom Christoph Gran s příspěvkem o strategickém designu jako prostředku participativního navrhování alternativních politik.
...
politické a ekonomické nástroje jsou jedním z rozhraní, která rozhodnou o míře odolnosti systému. Místo vytváření dalších a dalších finančních produktů (jako jsou např. katastrofické dluhopisy) a jejich derivátů dává smysl redesignovat třeba základní účetní pojmy, jako jsou výdaje a investice. Náklady na fyzické infrastruktury jsou dnes obvykle považovány za investici, zatímco peníze vynaložené na sociální infrastruktury nebo zdravotní péči jsou klasifikovány jako výdaje. Právě tyto systémy ale zvyšují životní úroveň lidí a posilují odolnost komunit, přičemž přerámování těchto rozpočtů může hluboce proměnit logiku státních financí.