KYO: jestli te to aspon trochu uklidni, tak muj syn pri vysetreni taky tahal veci a mackal pristroje a celkove se choval silene, na te pani tehdy bylo videt, ze ma cukani servat ho i me. Zadny zavery ala hyperaktivita apod. z toho ale tehdy nevyvozovala.

Jinak souhlas s TRISSIE: zvlaste s tim "z projevu pas / dysfazie muzete cilenou praci hodne znormalizovat".
Nebudu ti lhat, je to beh na dlouho trat a je to hodne narocny...clovek ma casto pocit, ze to nikam nevede, ze vysledky jsou nulovy, dite se nikam nepousouva...je unavenej, vycerpanej, taky nastvanej na sebe i na dite... To vsechno je uplne normalni, i ta spousta negativnich pocitu a emoci, co muzes zazivat a pocitovat sama vuci sobe i vuci diteti... Chce to hodne hodne hodne trpelivosti, coz se snadno rekne, ale kde ji ku*va vzit, ze?! Psycholozka mi rekla, at si poridim pletaci jehlice a naucim se pomalinku plest. Abych zamestnala ruce kdyz budu mit obcas chut dite ubit :D Pry to pomohlo jeji matce, aby ji neprizabila kdyz se s ni ucila (psycholozka ma totiz adhd, coz je mmj.krasnej dukaz toho, ze i lidi s nejakou poruchou / diagnozou to muzou cilenou a trpelivou praci nakonec dotahnout i k vs diplomu, byt to ve skolce vypadlo, ze budou rodice radi, kdyz to jednou dotahnou na zametace ulic).
Ja konkretne u nas asi do tech 5,5 / 6 fakt moc pokrok nevidela. A bylo to frustrujici. Jako jo, byly mensi, dilci uspechy, maly posun v nekterych oblastech, ale jeste pred rokem jsem si fakt neumela predstavit, ze by syn byl schopen jit do normalni skoly, ze by zvladl ucivo. Ten posun za ten rok je ale neuveritelny, ta cilena prace prinesla vysledky a posun najednou, dohromady a ja ted kazdy den ziram, co vsechno syn zvlada a kolik se toho naucil.
Chce to cas, lasku, trpelivost a dobre zasobeny bar (sem tam).
Neboj se, zvladnes to. A malej taky.

KYO: tak podezření na dysfázii jste měli už předtím, a to, že tam není sluchový nález, je přeci dobře, ne?
z hluchoty nevyroste, ale z projevů PAS / dysfázie můžete cílenou prací hodně "znormalizovat"!

já ti strašně moc rozumím, když dcera konečně dostala diagnozu dětské mozkové obrny, tak jsem to taky strašně obrečela, přestože v reálu se vůbec nic nezměnilo, a že to tam je, jsem samozřejmě věděla, jen ale vidět to černé na bílém bolelo hodně.
dneska si povol se tím trápit, zítra začni řešit, kudy a jak dál. jeden den po druhém!

KYO: jo, tohle me dralo docela dlouhou dobu. Zvlaste kdyz jsem s mladsim chodila od jeho roku do 2 krouzku stejne starych deti, chodil tam do 4 let a ja tak mela moznost v primem prenosu videt, jak ostatni deti "jedou", zatimco ten muj zacal chodit az jako posledni, kdyz se delala nejaka spolecna cinnost tak nechapal pokyny, tudiz nespolupracoval, do 3 let vubec nemluvil (zadna mama, zadny papa, ham...proste nic), vic jak do 5 se nezvladal sam oblect (horsi koordinace a spoluprace tela a rukou).
Ma lehkou formu dysfazie, postupem casu temer vse dohnal, takze ma "jen" opozdeny vyvoj reci a je hyperaktivni. Psycholozka me pripravila na to, ze se skolni dochazkou (mel odklad, takze pujde az ted v zari v 7 letech) musim pocitat s ruznymi dys poruchami. Zaroven me ale uklidnila, ze jeho porucha u nej neni zpusobena mentalni retardaci a nema zadny mentalni hendikep, dle jejich zaveru je naopak inteligencne nadprumerny, coz s sebou ovsem nese to, ze si svoje nedostatky uvedomuje a trapi ho, coz se u nej projevuje afektivnimi zachvaty ve snaze se s tim nejak srovnat (bud zuri nebo place, ale za posledni rok se to hodne zlepsilo, doby, kdy po me v zachvatu hodil zidli nebo se snazil ublizovat sam sobe uz jsou nastesti davno pryc).
U nas bylo nejnarocnejsi obdobi asi do 5,5 let. Dost tomu dodavalo i to, ze syn je velky a vypada starsi, takze v jeho 5 si vsichni mysleli, ze uz je urcite skolak a casto jsem poslouchala poznamky, jak je nevychovanej, kdyz neodpovida na pozdrav nebo je strasny jak mluvi, kdyz uz je tak velkej. Nastesti ve skolce mame fakt uzasny pani ucitelky, ktery si s nim daly praci, nespechaly na nej, daly mu vzdy cas aby se "vymackl" a snazily se fakt porozumet tomu, co rika. Pro me osobne byl zlomovy okamzik, kdyz v tech 5,5 poprve dokazal spravne pojmenovat barvy (bila, cerna, cervena, modra, zelena, zluta). To jsem se regulerne rozbrecela a zacala mit pocit, ze to bude dobry.
Za posledni rok udelal obrovsky pokrok, tak jsem zvedava, co nam prinese nastup do skoly.

KYO: Je to hrozný pozorovat, zvlášť když pak jde kolem nějaká disciplinovaná spořádaná holčička, která se ve třech letech ráno sama obleče podle počasí a udělá celé rodině snídani, ale na to mám oblíbenou historku s naším starším, který ve třech neřekl srozumitelnou větu, jel si úplně po svém (a víc než napůl jsme čekali, že bude autista jak vyšitý, protože nějaký oční kontakt, třeba? haha), spolupráce žádná... ostatní děti mi připadaly jako postižené, jak divně pomalu se hýbaly... A od pěti dál posloucháme ódy na slovní zásobu a projev, a i tu inteligenci má nadpůrměrnou. Jo, je hyperáč, ale ta porucha není silná a vyrůstá z toho.
Zvlášť kluci jsou opravdu na zabití v tomhle, děšení ještě odlož :-)