Na cykláku se školou jsem měla problém udýchat jeden kopec. Byl to desetikilometrový kopec, bylo docela vedro a začal se mi stahovat krk úzkostí z toho, že je to tak dlouhé a že ostatní to určitě vyjedou dřív než já a pak se mi budou posmívat. Ostatní to jakžtakž zvládali, ale taky to nebyla žádná pohodička, já se taky držela, i když na chvostu skupiny. Co mě ale ničilo, bylo, že na konci skupiny také byla jedna učitelka: tělocvikářka, co krom toho „učila“ ještě zeměpis, naštěstí ani jedno naši třídu, ale byla přidělena na ten výlet. Když jsem funěla do toho kopce, celou dobu jela vedle mě a říkala mi, že to musím vyjet, že musím zabrat, že musím pokračovat a že je nesmysl, že nemůžu dýchat, že si vymýšlím, že je vyloučeno, abych se zastavila, i když se mi dělá už špatně. Pak ještě říkala, že když nevyjedu ten kopec, tak nebudu moct mít děti, protože jsem ubohej slaboch a slaboši děti mít nemůžou. To už mi tělo vypovědělo službu. Ale jinak: zařvala jsem na ni, ať už jde s těma debilníma kecama do prdele, vzala kolo, vylezla si na takovej svah u pravotočivé zatáčky (byl docela hezký výhled, docela si to pamatuju) a pokynula jí, ať jede dál. Chvíli blbě čuměla, ale pak mě nechala. Nakonec jsem to sama vyjela. Okamžitě ke mně nahoře přiběhl druhej tělocvikář, jinak docela klasickej tělocvikář, ale když mě viděl a zjevně slyšel hlášení od té učitelky, tak se mě starostlivě ptal, jestli jsem v pořádku a směrem k té učitelce kývnul hlavou a obrátil oči v sloup, ať si z ní prý nic nedělám, že je to kráva.
Od té doby jsem ale na kolo odmítala vlézt. Až minulý rok jsem si ověřila, že je to super, a to i do kopce, když jedete s někým, kdo si na vás neléčí mindráky.