NELLAS: zpetne jsem si to zvedomila, ale v tu chvili ..velmi, velmi nevedome 8)

MADIETTA: tak ja se ti pro radost priznam ne sice k necemu zavaznemu, ale snad te aspon pobavim:
Pred nekolika tydny jsem se posrala do kalhot jako maly dite. Bylo to zcela bez varovani a v dospelosti se mi to opravdu jeste nestalo. Nastesti jsem sedela v aute a ne treba v tramvaji, protoze to bych neutajila. Zacala jsem se okamzite strasne stydet a zaroven udivena, velmi zaskocena jsem zacala hystericky brecet a zaroven se strasne smat. V aute jsem nebyla sama a muj drahy poznamenal jen: "Lasko, nepokakala ses nahodou?".
Ne, nepokakala. Posrala jsem se jak nemocnej kojenec.

Když sekam trávu, schválně jezdím různými směry, nepravidelně, cik cak. Jako výsledek je nakonec ok. Ale. Představuju si, že mě šmírují sousedi za záclonami a podivují se. A taky se snažím trochu nabourávat svůj mozek.

Ouška u hrnků však musejí směřovat jedním směrem.

ADELHAIDA: ale jo, 13.komnaty jsou, ale tvl na nyx to třeba já sypat nebudu, potřebuju zachovat aspoň zbytek zdání normálnosti :D nicméně vás ujišťuje, že když už vše vypadá jako happyend, přijde ťafka z úplně jiný strany.

Ve skutečnosti má naprosto úplně každý něco,... To tedy bylo moje zjištěno z ročního výcviku arteterapie. Opravdu jo, zdání klame. Kostlivec ve skříni, ale každý se s tímto vyrovnává jinak, někdo líp, někdo hůř...

Střelba není pro mne. Sice mě to baví, ale ze 2 m netrefím stodolu. Ale ve vířivce s proseccem jsem hvězda! Ověřeno!

MADIETTA: Tak ona tu občas pořádná přiznání jsou, ale je jich málo. Většina lidí nemá těch 13. komnat zase tolik.

Já se přiznávám, že jak jsem se s mužem vystřídala na rodičovské, tak v práci zůstávám tak dlouho, aby už byl s dětma na odpolední vycházce, až se vrátím, abych s nima nemusela. Teď, po roce v práci teprve začínám mít chuť trávit s nima čas.

Že někdy prostě jen čekám. Čekám až všichni usnou a já budu mít klid.

Mám v ložnici figurku fauna z Faunova labyrintu a před spaním mu vždycky popřeju dobrou noc.

MADIETTA: Teď jsi to ale moc nevylepšila...

Piercing v obličeji je pro mě obrovský problém.
Obecně proti němu nic nemám a myslím si, že je v pořádku, když si ho někdo pořídí, ale před mnoha lety jsem byl s jednou dívkou, která ho měla a došlo k něčemu, co by podle některých definic bylo borderline znásilnění... bylo mi to hodně nepříjemné a piercing ve tváři mi od té doby spouští malou panickou ataku.

Neovlivňuje to můj život moc, ale i když potkám ženu, která ho má, mám iracionální potřebu utéct. I když za to dotyčná nemůže a ten piercing jí sluší.

Prosím respektujte, že nechci řešit detaily té situace. Victim-blaming jsem si za ty roky obstaral sám a v dostatečné míře.

Přiznám se, že mě štve, že v této diskusi nejsou žádná zajímavá přiznání, že je to pouze přehlídka toho "co všechno jsem neviděl, nevím a neznám".

Už se neumim bavit na party, raděj bych jela na vodu.

NICOLLETTE: já taky ještě ne, ale pár let dozadu jsem si řekl, že tomu dám šanci :))

Do dnešního večerního jsem žil v tom, že padouk je osminohý tvor z infantilního světa dcerky,)))
Každopádně barva padouku je neodolatelná.

Miluju naši dceru nadevše, bez ní už si nedovedu život představit. Ale někdy je to náročný, vyčerpávající, oba s Lukym padáme na hubu. S lehkým smutkem vzpomínám na ty časy, než jsem otěhotněla respektive než se dcera narodila. Na cestování, party, naprostou svobodu.