Slíbil jsem synovi a ženě, že dokud bude na ZŠ, budu mu věnovat čas a vozit ho ze a do školy a na kroužky, protože je tam špatný spojení. Jsem pro něj k dispozici a mám zkrácený úvazek v neziskovce, i když to lepím ještě se dvěma DPČ...
Příští rok by měl být na střední a bude samostatnější. Přemýšlím, co dál. Většinu (pracovního) života už mám za sebou.
A tak, ačkoliv jsem předtím přes 14 let pracoval na různých místech na MPSV v Evropském sociálním fondu, včetně místa pod jedním náměstkem, chvíli si hrál na vedoucího IT na FSV, hrozně mě láká si udělat rekvalifikaci na elektrikáře a navíc instalatéra.
Zatímco moje někdejší spolužačky jsou na různých.vysokých postech v diplomacii, na Komisi nebo šéfují všude možně...tak já jsem onemocněl už při studiu. A chtěl bych umět aspoň víc řemesel, když už nemluvím třema a vice jazykama...
Hlavně přeju synovi, aby se dostal, kam chce, mohl dál hrát na kytaru a založil si tu kapelu. A nikdy, nikdy, nemusel jít do války. Moje ségra psala, že byla hospitalizovaná s matkou toho dobrovolníka, který padl u Bachmutu. Tu bolest ze ztráty jediného syna si nedovedu vůbec představit.