Ja mam svoje rodice rad, vim ze to se mnou nemeli lehky a jsem jim vdecnej za to, jak me vlastne vychovali a to i presto, ze sem nakonec od nich utekl. Miluju je. Sice bych obcas neco u sebe rad zmenil, ale to uz asi uplne nepujde, protoze dost veci do me tak trochu jakoze namlatili. Moc se u nas v rodine neprokazovala laska, jakoze bysme si rikali, jak se mame radi a milujeme se a do toho se denne hladili nebo objimali, takze toto neumim moc rikat a delat ani ja a to ani kdyz cloveka miluju nade vse. Proste to neumim. Nekdy to jde samo, ale neni to automatika. Obcas me to mrzi. Vedli nas k zodpovednosti a samostatnosti. Nasi se naopak strasne hadali a asi i to sem od nich podedil, protoze obcas mam pocit, ze kdyz mam pravdu, tak si ji musim obhajit za kazdou cenu, misto toho abych se proste sebral a sel do prdele. Dost v sobe skryvam emoce a city, protoze to se u nas v rodine taky nenosilo. Bohuzel to u me pak vyvola emocni vybuch a to taky neni uplne ok. Naucili me, ze nic neni zadarmo a ze si na vse musim vydelat sam. Naucili me si vazit veci, protoze si uvedomuji jakou maji hodnotu. Ale to taky neni vzdy uplne super, protoze se obcas clovek kuli tomu nasira a rozciluje, kdyz mu nekdo druhej znici neco cenneho. Ale nejvic si cenim toho, jak me naucili mit uctu ke starsim a celkove k lidem, nelhat, nekrast a hlavne nepodelavat lidi. A ze dane slovo plati a pokud nekomu neco slibim, tak to dodrzim i kdyby trakare padaly.
Ja bych vlastne rodice nemenil a sem rad, ze jim ted mohu skromne pomalu vracet to, co investovali oni do me. S tatou uz asi nikem nezajdu, ale casu spolu ted travime vic nez za poslednich 20 let.