Ja uz jsem z cele te situace opravdu strasne vycerpana. Neustale vysvetlovani toho, co pise nize Ikarie, ze vazne nepojedu ted s nikym slavit na hory, ze vazne nechci doma navstevu, ze si vazne nechceme pozvat k sobe bandu 20 lidi apod. Neustaly dohady s nekym v praci, kde mame narizeno nosit respiratory i v kancelari, odbehnu vedle do poradenky, vratim se a v kanclu nikdo ani posrana rouska: “Dyk jsme tady sami.” (Mysleno 3 kolegyne a vecne nasrana ja.)
Kafrani kolegu, jak nemuzou na spolecnou poradu, ale kdyz jim reknu, ze staci, aby se nechali rano pred otestovat a na poradu muzou, strasna nevole, co to po nich chci...
Neustaly kafrani podrizenych, ktere nechavam s detmi normalne doma na HO, ale potrebuju, aby teda za tu plnou mzdu, co jim jde, obcas taky makali - nasrana kolegyne, ktery rano pul hodiny po zacatku pracovni doby volam, ze me nemuze poslouchat, protoze vedle se ji dcerka uci na onlinu...
A dnesni ranni perlicka, kdy volam kolegyni a kamaradce v jedne osobe, ktera se vcera vratila z wellnesu na horach, abych ji sverila, ze nam vcera rano na covid zemrela babicka a ona: “No, hele, buhvi, jak to je, ja uz slysela tolik lidi, co je v nemocnici prinutili podepsat, ze maji covida...” Tak ji rikam, ze v ty nemocnici, co babicka zemrela je reditelkou teta, a ze opravdu nikdo nic nepodepisuje, a ze mame jistotu, ze babicka tedy bohuzel opravdu zemrela na covid, ktery chytla od personalu... a kolegyne: “To mi rekni, ze nepusti aspon ty deti do skol nebo aspon ty kramy.”
Mne se chce chvilema zoufalstvim uplne rvat a regulerne premejslim, ze to proberu na terapii!