Ad očkování - v dětství jsem samozřejmě očkovaná byla na všechno možné, stejně tak ani mým synům jsem neodepřela očkování, a kdybych náhodou jela někam, kde se na cestu vyžaduje očkování proti malárii, například, tak se pochopitelně očkovat nechám. Nemyslím si, že je ve vakcíně čip, který mě bude ovládat - nakonec ono by to spoustě lidí možná zjednodušilo život, kdyby je ovládali ilumináti a oni se nemuseli rozhodovat sami :-) a dokonce jsem viděla i nějaká ta "osvětová videa". Bezva, nic proti nim. Až budu muset řešit očkování na covid-19, což nebude hned tak, protože vakcín zatím není dost ani pro ty, co je nedočkavě vyhlíží, tak se nějak rozhodnu. Ale nechci se rozhodovat pod nátlakem. To je celé.

PALEONTOLOG: neřekla jsem, že covid neexistuje. Nepochybně ano. Jak virus SARS-COV-2, tak nemoc covid-19, kterou působí. Ani nehodlám nikomu upírat očkování. Kdo si přeje být očkován, je to jeho svaté právo, a pokud mě požádá o pomoc s registrací na očkování, nebo o odvoz do očkovacího střediska, ráda mu pomůžu. Ale nevím, proč bych sama neměla mít právo se nenechat očkovat, jestliže se tak rozhodnu, a proč bych za to měla být diskriminována tím, že mi bude zakazováno to a ono, a případně budu nějak označena. To už je moc. Ne, taky si nemyslím, že by si s tím poradili v socialismu nějak výrazně lépe, ale že by současná situace byla nějak úžasná a potlesku hodná, to určitě není, a opět nevidím důvod, proč být zticha a neozvat se, když s něčím nesouhlasím.

SAAYURI: kde jsem řekla, že si chci nebo můžu dělat, co chci? To jsem čekala, že mi někdo začne předhazovat "až mi někdo umře". Ono mi umřelo celkem dost lidí dávno předtím, než se v ČR vůbec objevil první případ covidu-19. Ono se překvapivě taky umíralo i předtím, na různé nemoci, nehody, úrazy, stářím... všichni umřeme. Takový je život. Ovšem teď to vypadá, jako by úmrtí lidí, co zemřeli jindy a na něco jiného než covid, bylo jaksi méně hodnotné. Jako bych těch lidí nebyla taková škoda, jako těch, co umírají nyní a na covid. Smutný, smutný.

PALEONTOLOG: mám do čeho píchnout. Loni na jaře jsme rozváželi léky a zdravotnický materiál, a také nákupy důchodcům, co se báli vyjít z domu. Teď už to není zapotřebí, tak pomáháme ve třech domovech důchodců, pomáháme i bezdomovcům. Tím "my" myslím sebe a bývalé zaměstnance mojí firmy. Na pomáhání v nemocnicích jaksi nemáme kvalifikaci. Nemáme na to žádnou "neziskovku", děláme to za svoje, a bez koruny podpory nebo kompenzací od státu. Samozřejmě dodržujeme veškerá hygienická opatření, a ještě jsme nenakazili ani jednu babičku či dědečka, ačkoli jsme s nimi skoro v denním kontaktu. Nikdo z nás není a nebyl pozitivní na covid. Ani nikdo z mé rodiny není a nebyl pozitivní na covid. Možná to teda neděláme tak úplně blbě... Hojivé účinky to nemá. Naopak je to denní stres, zoufalství a beznaděj. Viz dnešní článek na jistém serveru o tom, jak plno starých lidí pomýšlí na sebevraždu (a my jim to denně vymlouváme, vykládáme jim vtipy a uklidňujeme je, že furt ještě dobrý a ať si to neberou osobně, a že určitě zase přijdeme, a... no.) Hrozně rádi bychom fungovali takřka normálně tady, ne v Koreji.

Proboha. Čeho se ještě budu muset dožít? Označování "nepohodlných" lidí? A co je rovnou zavřít, to už tady v minulosti taky bylo? Půl života jsem prožila za socialismu, a druhou půlku po samotové revoluci. Za socialismu jsem musela pořád ustupovat právům společnosti, a moje práva celkem nikoho moc nezajímala. Nemohla jsem studovat, cestovat, nemohla jsem si ani pořídit bydlení, musela jsem žít v určených mantinelech, ale to moc nemá cenu vysvětlovat. Je to pryč a doufala jsem, že se to nevrátí. Za posledních 30 let jsem už mohla to všechno dělat skoro svobodně. Skoro, protože pořád samozřejmě platí nějaké zákony, nějaké mantinely. Každá společnost má nějaká svoje pravidla, a pokud to dává smysl, je to v pořádku. Ovšem od minulého března tahle pravidla přestala platit. Nesmím dělat svoji práci, nesmím cestovat, přišla jsem o firmu, kterou jsem roky budovala a doufala, že mě zajistí ve stáří. Lidi, co pracovali se mnou, dopadli stejně. Je jim zakázáno se uživit tím, co umějí a co dělali půl života. Po letech práce stojíme s prázdnýma rukama, máme dluhy, strach z budoucnosti, a když se to odvážíme říct nahlas, a ptát se, co máme dělat, abychom přežili, jsme ukřičeni jako popírači, antirouškaři, antivaxeři a co já vím, co ještě. Moje vnučka nesmí chodit do školy, nesmí si hrát s jinými dětmi, nesmí jet s rodiči na výlet, nesmí mít normální bezstarostné dětství. Kde to sakra žijeme? Jsem fanoušek sci-fi, a četla jsem fůru knih, kde se popisovalo něco podobného, ale nemyslela jsem si, že někdy budu v postkatastrofické sci-fi žít. A teď ještě "label na ucho". Krása. Očkování není dostupné pro všechny, ale hodně lidí už má jasno, že potřebuje ty neočkované mít jasně označené, aby viděli "nepřítele". Tak nevím, jestli se nemám jít rovnou sama oběsit, ovšem samozřejmě s rouškou či respirátorem, bezpečně.