Transference/2h/PS5/ #dohrano
Tuhle hru jsem měl v hledáčku od chvíle, kdy ji Elijah Wood představil. Díky PS+ konečně nastal čas a já jen lituju, že nemám VR - tam to musí být fakt jízda. Kraťoučkej walking simulator na jeden večer i na obrazovce ale přinese super mrazivej zážitek skoro bez zbytečnejch lekaček.

AVATAR: Tak to nejspíš budeš ten militantní fanoušek originální Subnauticy, jak jsem zmiňoval. ;)

PHOW_SAATCH: Soundtrack z jedničky je legendární. Ten finální song co hraje při odletu z planety mám jako vyzvánění v mobilu. A o tom, jak banda woke libtardů cancelnula Simona, to mi ani nepřipomínej.

AVATAR: jo, jednička byla skvělá a soundtrack pouštim docela často.. dvojku jsem sice nehrál, ale ten ost už taky neni, co v jedničce.. protože vyhodili Simona Chylinsko za nějaký posty na twitteru či co

Subnautica: Below Zero / Steam / 34 hodin / #dohrano

K originální Subnautice jsem se dostal víceméně náhodou. Když jsem v roce 2016 společně s herní komunitou lomil rukama nad (tehdy) zfušovaným No Man's Sky a smutně pročítal Reddit, spousta lidí tam doporučovala zahrát si raději tehdy neznámou Early Access Subnauticu. Ze zoufalství jsem poslechl a tahle hra se s razancí útočícího Reaper leviathana rázem probourala do mého osobního top 10. Za ty roky jsem ji několikrát dohrál a vzhledem k tomu, že jsem ji nedávno pořídil ve slevě potomkům na Xbox (a oni se do ní všichni rovnou s vervou pustili), přišla opět slina podmořského průzkumu i na mě. Nicméně znovu jsem se do stejných vod už pouštět nechtěl, tak jsem sáhl po sequelu Below Zero, který na mě v knihovně už delší dobu čekal spolu s ostatními "odloženými přídpady".

Hra obsahuje na můj vkus tu správnou dávku mírných inovací, takže ani nemám pocit, že bych hrál tu stejnou hru jako předtím, ani že bych hrál něco jiného než Subnauticu. Větší prostor v rámci nadmořských biomů, kompaktnější mapa, inovované dopravní prostředky, víc možností (zejména těch kosmetických) při stavbě základny a i ten příběh relativně dobře zapadal do celkového konceptu hry. Pro nepříliš militantní fanoušky původní Subnauticy bych určitě doporučil, já se bavil skvěle. Nicméně si nemyslím, že bych se k téhle hře narozdíl od originálu ještě v budoucnu vracel. Ale možná je to proto, že to mám ještě v čerstvé paměti a navíc se už pracuje na dalším dílu.

Heavy Rain (2010) / PS3 / 9 hodin / #dohrano

Moje pouť tvorbou studia Quantic Dream je za polovinou. Po Omikronu a Fahrenheitu přišla řada na Heavy Rain a já můžu zodpovědně říct, že jsem měl pravdu. David Cage dělá pořád jednu a tu samou hru: technologická a narativní evoluce je sice naprosto zjevná, nicméně základní prvky zůstávají stejné. Včetně neskutečně debilního ovládání, nutno podotknout už na začátku :-)

Heavy Rain je tedy opět interaktivní detektivní příběh s lehkými prvky adventury, poháněný kupředu všutypřítomnými QTE. Opět ovládáte několik postav a snažíte se ve zdraví dobrat nějakého konce. Těch konců je opět několik, ale na rozdíl od Fahrenheitu se jich tentokrát nemusí dočkat všechny hlavní postavy a děj se případným zvratům přizpůsobí (a na rozdíl od Omikronu se pro ovládání jiné postavy nemusíte zabít, protože postavy se v jednotlivých kapitolách spletitého příběhu střídají samy). Příběh, ať už probíhá a dopadne jakkoli, je celkem zajímavý a tak kvalitně vybudovaný, že jsem si tentokrát po prvním dokončení hry rád zopakoval pár kapitol, abych se dozvěděl, jak jinak by to ještě mohlo dopadnout. Z nějakého důvodu mi atmosféra hry připomínala Fincherovy filmy (Se7en, The Game, Fight Club, Zodiac), což je přesně můj šálek kávy. Pokud by podle Heavy Rain vznikl film (což se mělo stát, ale nakonec to nějak zamrzlo), určitě by se mi líbil.

Hrál jsem fyzickou Move Edition, protože jedině tady je k nalezení DLC Taxidermist (na PSN už není a PS4 remaster ho neobsahuje). Tahle první kapitola tzv. Heavy Rain Chronicles je kraťoučký prequel, mapující část historie jedné z postav hlavního příběhu. Dohrání zabere asi půl hodiny, ale je to hodně kvalitní a koncentrovaný zážitek. Takovéhle kapitoly měly vzniknout ještě dvě, ale nakonec se tak nestalo a podle mě je to hrozná škoda. Mimochodem - Move Edition jsem samozřejmě hrál na klasickém PS3 ovladači, protože QTE pomocí Move jsem rozhodně neměl chuť, náladu ani nervy zkoušet. I tak jsem měl mnohokrát chuť prohodit Dualshock televizí, a to doslova - tentokrát se totiž v rámci QTE využívají i gyro senzory, takže neskutečně otravnému máchání ovladačem do všech stran neujdete ani bez Move.

Předpokládám, že i následující Beyond: Two Souls bude když ne to samé v bledě modrém, tak aspoň něco hodně podobného. Tím pádem si teď urgentně musím zahrát něco úplně jiného, protože začínám vidět QTE všude kolem sebe :-) Nějaké tipy?

PRAASHEK: Primal ftw

NARKOTIX: z těch dalších dílů, které jsem hrál (4, Primal a 5) mě nejvíc bavil právě Primal, tak se nenech odradit že tam nejsou flintičky (i když "flint" tam je, akorát teda jako věc ke kraftění ;) protože je to fakt super.

FarCry 3/19hod/Steam/ #dohrano
Tohle byla jízda! :) hned jdu na další díl v pořadí... :D

Tohle sice není standardní #dohrano, ale dát to sem prostě musím.

Cyberpunk 2077. Tři průchody. 300 hodin. Všechny konce. Tisíce mrtvých. A ta zasraná poslední chybějící trofej The Quick and the Dead (Kill or incapacitate 50 enemies while time is slowed) mi pořád ne a ne padnout! Hraju na PS5 a tam byla tahle trofej od začátku nějaká zabugovaná, problémy s ní měla hromada hráčů. Nakonec to spravilo až Phantom Liberty - tohle DLC je opravdu geniální záležitost :-)

Konec The Tower, ke kterému jsem se v rámci třetího průchodu nakonec dopracoval, mě uvrhnul na několik týdnů do deprese, takže jsem si musel dát pauzu (a odehrát všechny GoW). Dneska jsem se ale přemluvil a kvůli patchi 2.1 to zase zapnul. Nakonec mi v Night City bylo tak fajn (projel jsem se metrem a vyzkoušel další novinky), až jsem si řekl: co kdyby? Nasadil jsem teda Sandevistan a vyrazil do bočních uliček.

No a opravdu to netrvalo dlouho a konečně, konečně to cinklo! Na tuhle platinu jsem čekal dva roky a ten pocit je prostě nepopsatelný! Tak jsem se o něj chtěl podělit. Nakonec je to moje teprve třetí platina, takže si určitě zaslouží nějakou oslavu :-)

Cyberpunk 2077 - Never Fade Away (PLATINUM)
https://www.youtube.com/watch?v=5d6p-ZihXnk

Venba #dohrano

SWAMP_ASS: Bravo! Just… do it again…

Sekiro: Shadows Dance Twice (Parody Animation)
https://youtu.be/-zcOUnXd-HQ?si=B7UcC9Rfdj_6Vltn

SEKIRO Shadow die Twice PC 71hodin právě #dohráno

V hlavě mám tisíc a jednu věc kterou bych chtěl ventilovat, nicméně potřebuju asi jediný, hodit se trochu do klidu, konečně se normálně vyspat bez nočních můr a jednou se bez rozpaků vrátit pro NG+.

po strasne dlouhe dobe jsem si znovu po letech prosel cely Half-Life: 25th Anniversary,
neuveritelny jak i po tolika letech je to stale skvela hra

Fahrenheit: Indigo Prophecy Remastered (2005/2016) / PS4 / 8,5 hodiny / #dohrano

TL;DR: Tohle je QTE hellfest (ne)vydávající se za hru, David Cage je egomaniak se spoustou divných věcí v hlavě a Quantic Dream jsou specialisté na ovládání, ze kterého se mi dělá fyzicky špatně :-)

V rámci Infinite Backlog challenge Quantic Dreaming jsem se rozhodl pokročit ve zkoumání těchhle zvláštních her. Začal jsem už loni s Omikron: The Nomad Soul, kterážto prapodivnost ale v challenge není, protože se ještě nejednalo o "interaktivní film". Na tuhle vlnu najeli QD až pak a pojali ji po svém (takže žádné FMV, ale všechno pěkně naskriptované v enginu), ale stejně mezi Omikronem a Fahrenheitem vidím spoustu paralel. Celkem si dokážu představit, o co se David Cage snaží, protože většina těchhle geniálních (a to myslím vážně) tvůrců se celý život vlastně snaží o jednu a tu samou hru. Stejně jako geniální skladatelé mají svůj rukopis, který je rozeznatelný ve všech jejich dílech... Ale to jsem odbočil.

Nicméně když jsme u té hudby - pokud byl Omikron po hudební stránce spojený s Davidem Bowiem, tak Fahrenheit si vzal do parády Angelo Badalamenti (má na svědomí všechno od Lynche a mnoho dalšího) a je to vážně parádička. K příběhu i jeho zasazení do před-apokalyptického postupně zamrzajícího světa se jeho hudba hodí naprosto dokonale. A ten příběh je taky kvalitní, tedy aspoň první dvě jeho třetiny (pak mi přišlo, jako by někdo strašně zrychlil a začal přeskakovat v ději, a nebo kdyby vypustili část původně plánovaného scénáře). Engine hry nevypadá ani po těch letech vůbec zle, protože PS4 "remaster" je vlastně PS2 verze spuštěná v emulaci, která vylepšuje 3D rendering podobně, jako to dělá třeba PCSX2 (ovšem cokoli, co je řešené pomocí 2D spritů, vypadá v kontrastu s tím příšerně - prostě emulační klasika).

Ale pak je tu ovládání :-/ Já fakt nevím, kdo tohle může vymyslet. Už u Omikronu jsem brečel, jak mě ze tří druhů ovládání opravdu bolela hlava, a tady jsem měl podobné pocity. Používat pravý analog pro akce a rozhlížení realizovat pomocí R1/L1, případně freelook přidržením R2 a levým analogem (což tím pádem nemůžete za pohybu, protože se hýbete taky levý analogem)... To se snad v době PS2 už tolik nenosilo, řekl bych. Když se k tomu ale připočtou ještě všudypřítomné QTE zrůdnosti, na které musíte reagovat kombinacemi pohybů obou analogů, a které mi aspoň v něterých případech přišly náhodně generované, takže si je nemůžete namemorovat - tak to už ale opravdu žerty stranou. QTE jsou navíc opravdu na každém kroku, klidně i v průběhu obyčejného dialogu!

Díky QTE jsem si vůbec neužil většinu "akčních" sekvencí, které jsou sice naskriptované, ale jinak docela filmově efektní... Jenže jsem se na ně prostě pro samé sledování barevných pokynů pro kvedlání analogy uprostřed obrazovky nedokázal soustředit. Můj mozek prostě takhle nefunguje. Kvůli tomu taky nemám chuť objevovat X dalších konců, kterémi Fahrenheit disponuje. Přitom by mě to docela zajímalo, protože jak jsem říkal - příběh je zajímavý, postavy taky, celé je to pěkně filmové a tuším, že je tam ještě mnoho co k prozkoumání... Ale prostě už na to nemám nervy.

Tak a teď Heavy Rain, no. Snad už konečně něco, z čeho mě nebude bolet hlava!

The Dark Pictures Anthology: House of Ashes/4h/PS5/ #dohrano
Supermassive nevyšla sázka na vojáky. To co v předchozích dílech s teenagery funguje tady působí trapně. Poslední akt věci sice částečně zachrání a sympaticky překvapí, ale i tak je to pro mě zatím nejslabší epizoda.