Beyond: Two Souls / PS3 / 10 hodin / #dohranoDo třetice všeho interaktivně-filmového :-) Jak jsem teď dohrál
Fahrenheit a
Heavy Rain a chtěl jsem si dát pauzu od QTE exhibicí Davida Cage... Tak jsem nakonec samozřejmě udělal pravý opak a pustil se do následujícího
Beyond. A dobře, že jsem to udělal. Tohle se mi totiž líbilo zatraceně moc! Obvykle si po dohrání nějkého titulu zpětně pročítám recenze a porovnávám je s mými pocity. Udělal jsem to i tentokrát a byl jsem docela překvapený, jak hodně jsem se tentokrát rozešel se všeobecným názorem. Nevadilo mi totiž prakticky nic z toho, co se
Beyond vytýká.
Nelineární vyprávění? Klidně - a vůbec mě netrápí, že když jako první vidí člověk závěrečnou kapitolu a v ní hlavní postavu živou a zdravou, tak pak při dalším hraní nemá důvod mít o ni strach a snažit se, aby se jí nic nestalo (protože konce už se vlastně dočkala). Takhle to vůbec neberu, protože
Beyond není hra, ale film a v něm platí jiná pravidla. (Btw PS4 verze, která vyšla dva roky po PS3, nabízí i alternativní možnost hrát kapitoly chronologicky. Zážitek bych si tím ale rozhodně nechtěl kazit.)
Spousta kapitol, které nedávají moc smysl a nebo k příběhu vlastně nic nepřidávají? Zase nesouhlasím, protože ve filmu je důležitý každý záběr, každý dialog, každá část příběhu, který se vypráví. A tenhle styl, kdy se kousek po kousku odkrývá a skládá dohromady minulost i budoucnost, mi opravdu hodně sedl (a mám ho rád i v knihách, dělá to takhle třeba King).
Chybející obličejová mimika jinak precizně vymodelovaných postav? V tomhle směru jsem celkem skromný, nevadilo mi to ani ve
Fahrenheitu (kde to bylo nesrovnatelně horší). Navíc když si vezmu, že to není předrenderované, ale v realtime na PS3 hardware... Všechny hlavní postavy na mě dělaly ten nejlepší dojem, no a na ty vedlejší jsem se zas tak často ani dlouho nedíval.
Předvídatelná zápletka i konec? Nebylo to tak hrozné. Ano, příběh je sice plný všech možných klišé a něco by určitě mohlo být vymyšleno lépe. Ale zase - když si vezmu, že hra má čtyřiadvacet (!) různých konců, v průběhu se může stát opravdu hodně zásadních věcí a na to všechno musí příběh i zápletka reagovat... Smekám před tvůrci a nemám problém věřit tomu, že scénář měl 2000 stran.
Byl jsem prostě extrémně spokojený a celé mě to dost dostalo. Vyrobil jsem si takový příběh a konec, o kterém jsem byl přesvědčený, že dává nějaký smysl (nepříjemně obtížné QTE mi tentokrát konečně neházelo klacky pod nohy, protože je opravdu velmi decentní). Ano, hlavní postava skutečně může zemřít až na úplném konci. Ale stejně jsem s ní po celou dobu soucítil a snažil se, aby všechno dopadlo co možná nejlépe.
Nesnáším, když se někomu děje nezasloužená nespravedlnost, takže když jsem měl možnost, snažil jsem se oplácet stejnou mincí. Držel jsem mnou nastavenou linii a snažil se dělat rozhodnutí, která by měla návaznost jedno na druhé (ačkoli hra vás k tomu nijak nenutí). Přesto jsem se neustále propadal do větší a větší beznaděje a zoufalost na samém konci byla skutečně bezbřehá. Ale asi to tak mělo být.
Po skončení jsem měl podobný pocit, jako když jsem dočetl
To (když už jsem jednou zmiňoval Kinga). Bylo mi strašně líto všeho, co se stalo, ale bylo mi jasné, že to nemohlo dopadnout lépe. A strašně moc jsem se chtěl do příběhu zase vrátit a udělat to nějak jinak. Ale neudělal jsem to a neudělám, protože bych si zkazil ten jeden jediný konec, který jsem prožil.
Takže za mě tentokrát veliká, ale opravdu veliká spokojenost. Teď už mě čeká jen
Detroit: Become Human a to je prý ze všech děl Quantic Dream nejlepší. Tak uvidíme, uvidíme...
