God of War: Ascension (2013) / PS3 / 9 hodin / #dohrano

Letošní listopad se u mě prostě nesl ve znamení GoW, takže po jedničce, dvojce a trojce musel logicky přijít na řadu i poslední zářez v téhle fantastické sérii. Dějově se sice jedná o prequel jedničky, ale čistě technologicky jde o podobný případ, jako byla dvojka na PS2: ta z tehdy už dosluhující konzole vyždímala naprosté maximum - a přesně to dělá Ascension na PS3. Pokud mi u trojky občas padala čelist až na zem, tak u Ascension jsem ten pocit měl prakticky neustále. Začalo už s úvodní sekvencí, to je prostě taková klasika. Kratos chytne a nepustí :-)

Bojové možnosti sice doznaly oproti trojce určitého zjednodušení, ale to není vůbec na škodu: pokud byla trojka místy trochu překombinovaná, tak Ascension je krystalický akční orgasmus. Kratos je tady navíc ze všech dílů nejobratnější a nejsvižnější, což akci ještě dodává na dynamičnosti. Oproti tomu bohatší jsou možnosti řešení komplikovaných puzzlů: je tu práce s časem, možnost "rozdvojení" Kratose a ke konci hry i bourání magických bariér. Všechny tyhle vychytávky navíc můžete využít i v boji, ačkoli já osobně jsem jim nepřišel moc na chuť.

Ze všech dílů mi tenhle přišel asi relativně nejméně obtížný. K tomu se ovšem váže taková celkem zajímavá historka. Ascension jsem rozehrál už před lety na PS3 s CFW, zřejmě abych vyzkoušel něco náročnějšího a ověřil si, že mám správně nastavené tresholdy pro chlazení. Hrál jsem to docela dlouho, ale pak jsem se v jednom místě zaseknul na dlouhém souboji a prostě jsem se nedokázal prokousat dál. Pár dnů jsem to zkoušel, pak jsem si dal týden pauzu, pořád to nešlo, tak jsem to vyzkoušel za měsíc a pak jsem to vzdal s tím, že třeba někdy.

No a samozřejmě, že když jsem si teď chtěl Ascension zahrát, tak jsem nejdřív sáhnul po tomhle letitém sejvu. Jenomže jsem samozřejmě zjistil, že si po těch letech absolutně nepamatuju komba a tak jsem v tom souboji měl ještě menší šanci než tehdy. Koupil jsem teda placku v bazaru, abych si mohl vychutnat trofeje, a rozehrál jsem to celé znovu od začátku. Jak jsem byl nažhavený a bylo to celé v rámci pár dnů, inkriminovaným mistem jsem tentokrát prošel bez větších problémů. A zjistil jsem, že to bylo skoro na konci hry :-) To vědět tehdy, tak se ještě chvíli snažím.

Ovšem to celé má trochu jiné rozuzlení. Inkriminovaným zásekem samozřejmě byla nechvalně proslulá část Trials of Archimedes, na které si prý po releasu hry vylámala zuby celá řada nejen svátečních hráčů. Sony tedy postupně sérií patchů upravovala obtížnost tak, až na ni hráči přestali řvát. Když jsem tehdy hrál tu hacknutou verzi, tak jsem tenhle patch zjevně aplikovaný neměl. Zatímco když jsem teď do PS3 vložil origo placku, stáhlo se asi pět giga updatů a najednou to šlo... Toliko k mým "zlepšujícím se" schopnostem... Konec historky :-)

Ještě mám v plánu zahrát si na PS3 HD remastery těch dvou "malých" GoW her, které vyšly na PSP (a které jsem na tomhle geniálním kapesním strojku dohrál před lety). Nicméně tahle HD Classics God of War Collection Volume II se shání ještě o něco hůř než Volume I s prvními třemi díly, taky mnohem víc stojí a já si chci dát na chvíli od GoW oddech... Ale až se mi ji podaří sehnat, rád si s Kratosem zase zablbnu. Bude mi chybět... Tyhle hry už prostě asi nikdy nebudou v kurzu. Škoda.

Dead Space Remake / 11 hodin / #dohrano

Tak jsem si napravil chuť jednou klasikou v novém kabátku. I po letech prostě paráda, nemám co vytknout :)

"Takže jsem to prostě prošel a cink!" prosím na nástěnku nebo rovnou název klubiki, děkuji!

DEEFHA: Jak píše naga. Za normálních okolností se yakuza kompetuje na 100% s extra průchodem ale tady se z nějákého důvodu rozhodli udělat trofeje velmi dosažitelné. Já ty jejich minihry zbožňuju, ta challenge je super ale dobrovolně se trápit completion listem v podobě komplet kulečníku apod. jsem nějak necejtil. Příběhově je to kraťoučký. Vedlejších úkolú taky pomálu a ani druhé hraní netřeba. Takže jsem to prostě prošel, cink a teď čekání na Ichibana.

Jinak včera jsem byl po dohrání celkem utavenej, tak jsem neměl prostor na kratší report, tak tady je.

Like a Dragon Gaiden: The Man Who Erased His Name

Slušelo by se na úvod říct, že Gaiden není na poměry studia RGG plnotučnou hrou. Jedná se v podstatě o spin-off a řekněme placené DLC, které vyplňuje vakuum mezi Yakuzou 6, která v podstatě uzavírala cestu postavy jménem Kazuma Kiryu a otevírala "novou" sérií s postavou Kasugy Ichibana - Like a Dragon. Osudy Ichibana změnily i herní systém, kdy se čistě z beat 'em up stylu stalo tahové jrpg ve stylu například Persony 5. V několika nejen zahraničních recenzích jsem četl, že je to pro nováčky nejlepší vstupní epizoda. Nesmysl. LaD: Gaiden je čistokrevný fanservis, protože pomrkává na všechny předchozí epizody, zapojuje známé postavy a přímo odkazuje na události spojené s Ichibanem, kdy by nováček absolutně neměl tušení co, proč, kdo, kde, kdy a jak. Formě spin-offu napovídala i snížená cena a hlavně počet hlavních kapitol. Standardem série je cca 14 kapitol. Zde vás čeká kapitoly 5.

Na Gaiden jsem se samozřejmě těšil, ale přistupoval jsem k němu trochu opatrněji, protože vznikal v rámci teamu, který zároveň finišoval pokračování s Ichibanem, které vyjde během ledna a čekal jsem, že to bude fanservis pro fanoušky plný kompromisů, ale to by nebylo RGG, aby vám i za nižší cenu nepřineslo kousek narvaný sice zrecyklovaným, ale skvělým obsahem, kdy jenom nevěřícně zíráte na zas a znovu precizní technický stav, nové nápady a všechny ty šílené a bizarní plot twisty, které by mohla západní produkce často jen závidět (čest vyjímkám) Coby bonus se vám po dohrání v menu otevřou dvě demoverze pro v lednu vycházející Like a Dragon: Infinite Wealth, který se letos probojoval do čtveřice nejočekávanějších her pro rok 2024 na Game Awards, což je jasná ukázka toho, že si tato dřív na západě v podstatě neznámá série konečně a právem vybojovala zaslouženou pozornost.

Terz u své platiny včera napsal: "Nagasawa prezidentem", protože jsem ho k sérii přivedl a já bych to otočil na "Kiryu a studio RGG na hrad" :)

DEEFHA: Pár dní zpátky mi psal Terz, že rozjel Gaiden, tak mu říkám: ne že to zplatinuješ, než já dohraju poslední kapitolu a Terz na to: "toho bych se nebál" (hold my beer)

Hele takhle, já se v Yakuza sérii strašně rád poflakuju. Je to pro mě antistres a jak je tam milion různých nepovinných zvrhlostí, tak to jde dorazit za 20 hodin, anebo klidně za sto, když chceš mít třeba všechny minihry a vedlejšáky na sto procent a zrovna u Gaidenu jsem si řekl, že tam všechno na sto procent mít chci, což samozřejmě nic nemění na tom, že Terz platinuje vždycky o 20% rychleji, než zbytek světa.

DEEFHA: učebnicový příklad tzv. Terzova koeficientu

TERZ: Pěkně se nám to dnes večer sešlo ,)

Like a Dragon: Gaiden / PS5 / #dohrano / 59 hodin

Like a Dragon Gaiden: The Man Who Erased His Name/16h/#dohrano
Po nejdelší herní pauze se nešlo vrátit jinak než jak jsem skončil. Yakuza 4 ever. Nagasawa prezidentem.

Inside / Steam Deck / 5,5 hodiny / #dohrano

Včera jsem v samém závěru listopadového eventu Haunting of the Backlog dohrál duchovního následovníka proslulého indie klenotu Limbo. Věnoval jsem tomu dva večery a nebyl jsem věru zklamán, ačkoli... Tak třeba po stránce vizuálního stylu se mi víc líbilo Limbo (nesnáším šedou, hovno v tom vidím). Ovšem technické zpracování, to je jiná - engine Inside dokáže i přes minimalistické výrazové prostředky vykouzlit naprosto fantastické scény. Hádanky mi přišly ne možná jednodušší, ale spíš takové prostě jiné, i když vlastně v pricipu stejné... Nevím, jak to trefně vyjádřit, prostě mě tolik nebavilo je řešit. Jo a všelijaké ty honičky před někým / něčím mi drásaly nervy mnohem víc, než těch pár pavouků a cirkulárek v Limbo :-)

Eh, tomu srovnání se prostě neubráním. Limbo si kdykoli rád zahraju znovu, Inside s největší pravděpodobností už ne. Nicméně posledních pár kapitol mě zanechalo s otevřenou hubou a donutilo trochu přehodnotit celkový postoj. Nakonec je to skvělá hra, jen mě prostě tolik neoslovila. Ale jsem rád, že jsem ji hrál.

Deliver Us Mars / 12 hodin / #dohrano

Deliver Us Mars je pokračováním prvního dílu, Deliver Us The Moon, na který jen mlhavě vzpomínám. Byť nejsem cílovka, proti interaktivním storytellingům, kterými oba díly bezesporu jsou, nic nemám. Ale když na něčem stavím, tak to musí stát za to. Bohužel, mdlý příběh hraničící s ekoagitkou, nesymaptické postavy s nejasnými motivy a naprosto šílenou mimikou (please see Mass Effect Andromeda) mě nepřesvědčily a já se především nudil. Útěchu jsem nacházel v občasných hádánkách nebo adventurovém horolezectví, obojího bylo ale žalostně málo. Tak málo, že mi uniká, proč to tam vůbec chtěli dát. Škoda, mělo to potenciál.

Jo a pár lidi to už zmiňovalo, ale co nástěnka? Bude se ještě někdy aktualizovat?

Lost Judgement/65h/PS5/ #dohrano
Téměř rok po dohrání 1.dílu. Moje desátá Yakuza skvěle využívá školního prostředí. Takhle japonská škola je proti Personě často krutější, surovější a plná šikany. Tím, že je goofy okamžiků míň, líp vyniknou a i tady jsem párkrát vyprsknul smíchy. Yagami pro mně sice pořád zůstává v trojici s Kiryu a Ichbanem na poslední příčce, ale druhým dílem jsem si všechny postavy oblíbil o kousek víc (snake style FTW!).

Těším se, až se vrátim ke Kaito files a pak hurá na Ishin!

Lords of the Fallen / 79 hodin / #dohrano

Asi nejlíp vypadající soulsovka a slibně odstartovanej reboot stejnojmennýho titulu z roku 2014. Je to zároveň živoucí důkaz, že podobný hry od sebe opisujou i s chybama, v tomhle případě ve způsobu, jakým jsou napsaný vedlejší questy.

Přináší ale taky něco novýho – dva paralelní světy, mezi kterejma můžete a někdy dokonce musíte přepínat. Nějakou dobu jsem si zvykal na ovládání, ale bojovej systém, kde můžete na velkou vzdálenost vrhat třeba oštěpy nebo kouzla, mi přirostl k srdci.

Obtížnost se tolik neliší od ostatních souls-like, i když místama vám předhazuje větší počty nepřátel a vyplatí se kolem nich jen proběhnout a odemknout zkratku k bossovi. Trochu mi to připomnělo moje opakovaný začátky s tímhle žánrem, který mě protáhly všema fázema smutku, kdy jsem se smířil s tím, že se budu muset do některejch levelů nastěhovat, než vytrénuju postavu a probojuju se dál.

Uvedenej čas je za jedno dohrání s paladinem, jinak už znám všechny konce díky lovu trofejí. Víc o tom píšu tady: [ZOMBO @ Achievement Hunters]

Half Life / 10 hodin / #dohrano
Jsou hry, ktere starnou lepe a hure. S cim dal vetsim odstupem casu se mi zacina zdat, ze tato hra starne trochu blbe - alespon ve sve puvodni podobe, kdyz jsem si ji znova dohral v ramci 25 anniversary edition. Vetsinu casu jsem se vlastne bavil, ale zaroven si priznavam, ze to bylo prevazne kvuli nostalgii. Uplny zaver hry v Xenu je sice atmosfericky, ale prece jen dost nudny a moderne receno antiklimaticky. Navzdy budu hru respektovat pro jeji odkaz a vliv na hry jako takove - ale kdyz se clovek na konci musi vyslovene nutit jenom pro to, aby videl to, co videl desetkrat - inu, nevadi!

Gears 5/15 hodin/#dohrano

Poslední hra na XBOX Series S a bylo důstojné rozloučení. Frenetická akce, zábavný charaktery, dobře vystavený svět budoucnosti, kde není dobro a zlo, spíše zmar a válka. Adrenalin při poslední bitvě zvyšoval fakt, že ještě cca 10 minut před tím, než přišel nový majitel jsem neměl hotovo (sms, že už je u vchodu, přišla při závěrečných titulkách). Skvělý rozloučení s hračkou, u který jsem dle tohoto klubu nechal cca 800h času u skvělých her, kdy mi většina z nich dala jedinečnej zážitek (protože sem dlouho nehrál, tak se jednalo v zásadě jen o AAA tituly). Bylo to jak dávat svýho psa do útulku. :-) teď sjíždim videa a hudbu z těch her a připomínám si to

(Switch prodávat nebudu a toho času u neteří, resp. jejich babičky, takže si ho sem tam půjčím a ještě bych měl tedy něco dohrát)

Jusant / 8 hodin / #dohrano

A přesně tohle mám na gamepassu nejradši - nebýt něj, na tenhle skvost bych nikdy nenarazil. Moc příjemná a relaxační hra, taková ta low poly grafika typická u indie her a kouzelný soundtrack. A co je cílem hry? No, šplhat. Vybaveni horolezeckým náčiním budete neúnavně mířit výš a výš. A kam? A proč vůbec? To vám bude hra postupně, byť někdy mnohdy abstraktně, odhalovat čím dál se budete dostávat. Doporučuji hrát na ovladači.

DEEFHA: Tomb Raidery jsem hrál všechny několikrát. Na únor se taky těším, jsem zvědavý jak to bude vypadat.

Tomb Raider: Underworld / PS3 / 14 hodin / #dohrano

S blížícím se koncem roku dojíždím resty. V lednu jsem na PS3 začal hrát HD Classics kolekci Tomb Raider Trilogy a v prakticky jednom zátahu jsem dohrál Legend i Anniversary. Jenže Anniversary mě úplně nenadchlo, takže jsem si před finálním dílem trilogie chtěl dát trochu pauzu na osvěžení. No, protáhlo se to, mezitím jsem třeba dvakrát dohrál CP2077 a dalších pětadvacet her :-D Ale nerad nechávám věci rozdělané, takže jsem se do toho teda nakonec pustil.

Abych řekl pravdu, tak z TR:U mám hodně meh pocit. Obecně mi vadilo to samé, co na předchozím TR:A - totiž debilní kamera a ovládání. Ostatně myslím, že obě hry jsou na stejném engine, takže jsem to vlastně mohl čekat. Vizuálně je to sice paráda, hlavně podvodní lokace a exteriéry v Mexiku a Thajsku... Je ale znát, že na PS3 už to místy bylo trochu moc, takové propady FPS jsem zaregistroval už i já (a to mi obecně tyhle věci moc nevadí). Taky mi nesedělo ježdění motorkou v podzemí, to jsem vůbec nepochopil, proč ve hře bylo. Stejně tak prostorový skener, ten jsem použil snad jen jednou, abych si vyzkoušel, že je k ničemu.

Puzzly jsou pěkné, přestřelky otravné (hlavně kvůli už zmíněnému ovládání). Navíc jakmile najdete Thorovo kladivo, tak prakticky nemá smysl používat nějakou jinou zbraň. K tomu sice dojde až někde v poslední čtvrtině hry, ale ta je právě nejtužší, takže se kladivo celkem hodí. Co mě ale vyloženě zklamalo, to byl finální level. Je to jedno obří puzzle, po jehož celkem komplikovaném vyřešení jsem očekával tradiční závěrečný souboj s überbossem - jenže on žádný nebyl! :-O Prostě se to celé tak nějak uzavřelo, Lara si oprášila neoprén a nazdar.

Navíc je celá hra nepříliš rozsáhlá: sice jsem v tom nechal nějakých čtrnáct hodin, ale to jen díky nutnosti opakovat některé pasáže pořád dokola, protože kamera a ovládání (a ruce, přiznávám). Jinak jde o šest nevelkých levelů za sebou, které jsou sice každý v úplně jiném prostředí a s jinými potvorami, ale prostě mě to celkově vůbec neuspokojilo a jakoby se to nespojilo dohromady. Po celkem efektním úvodu to prostě bylo zklamání.

Když si vezmu, že pět let po TR:U vyšel rebootovaný Tomb Raider a pak navazující Rise a Shadow (ty jsem dohrál loni, celou TR frančízu totiž hraju po trojicích odzadu...), které jsou naprosto fantastické, tak mi potřeba právě toho rebootu konečně dává naprostý smysl. V tom předchozím trendu už prostě nebylo kam dál pokračovat a nemělo by to taky žádný smysl. No, ale musel jsem se o tom přesvědčit na vlastní kůži, žejo!

OK, tak každpádně to mám za sebou. Teď mě čeká Last Revelation, Chronicles a Angel of Darknes. Nejsou to úplně dobře hodnocené hry, navíc abych si to trochu okořenil, budu první dvě hrát na Dreamcastu (a poslední klasicky na PS2). Inu, mám se věru nač těsit :-) Ale ze všeho nejvíc se těším na únor, až vyjde Tomb Raider I-III Remastered. Srovnání s původními verzemi na Saturnu a PS bude určitě hodně zajímavé.

Like a Dragon Gaiden: The Man Who Erased His Name / cca 36 hodin / Xbox Series X / #dohrano

v poradi 8.dil byl puvodne zamejslenej jako DLC a tak je lehce kratsi nez zbyly tituly. i tak sem si ho uzil jako vsechny ostatni! pro me asi best serie a nejvetsi nejlepsi hlavni charakter Kazuma Kiryu!