DEEFHA: První jsem bohužel nehrál, tak musím doporučit ten druhej a hned potom Pre-Sequel.

Borderlands 3 / 98 hodin / #dohrano

Co tenhle díl ztrácí na vtipu oproti dvojce, tak dorovnává akcí. Zbraně tu mají větší váhu a už se přibližujou moderním doomovkám, kdy je radost zkoušet jednu za druhou. Hra vás ještě k tomu každou chvíli za něco odměňuje, aniž byste se museli snažit, takže návyk přijde poměrně záhy.

DEEFHA: urcite, ja ho v podstate nikdy nehral, mel jsem nejakou... 'porizenou' verzi v dobach kdy pro me nebylo realny si to za full cenu koupit a ta padala zhruba po deseti vterinach od vlezeni do batmobilu. ted jsem zakopl na gogu o cely balik v akci, takze to jednak dozenu a druhak to pouziju jako odpustek :)

Batman - Arkam Asylum (PC) / 12 Hodin / #dohrano
mam zas nejakou retro vlnu nebo co... a arkham je proste arkham :) lovecraftovska cvokarna je krasne ponura, experimenty silene, joker vysinuty, croc zubaty, lore bohaty a jeho odhalovani zabavne, proste klasika no.
nic, vykecavanim se budu jen zbytecne zdrzovat od Arkham City :)

Blacktail/26 hodin/#dohrano
Tak tohle bylo hodně příjemný překvapení. Vůbec jsem od této hry nic moc nečekal a o pár hodin později jsem se od toho nemohl odtrhnout! Pohádkový hry mi většinou nic moc neříkají, sem tam zkusím nějakou jen tak na relax, ale spíš to jde naprosto mimo mě. Tohle je taková pohádka pro starší. Svět, NPC a hlavně vedlejší questy působí dost pohádkově, odlehčeně, ale hlavní linka je docela temná a moc pohádkově se netváří. Dost mě bavily zdejší vedlejší questy, nebyl to takovej ten klasickej rpg stereotyp ala dones, ukradni, zabij atd. Maximálně tak na začátku se to někdy tak tváří, ale pak se to časem zvrhne v různý šílenosti a je to docela vtipný, jak si z těch stereotypů hra dělá srandu. Hlavní příběh se mi líbil, sice to k čemu to směřuje, zase až tak překvapivý nebylo, ale stálo to za to. Grafika je trochu taková zvláštní, ale brzo jsem si na ní zvyknul a dokonale mi k tomu sedla. Svět je vcelku pestrej, barevnej, hravej a bavilo mě ho prozkoumávat. Dobrý je tady i pojetí dobra a zla a vývoj postavy podle toho, jak člověk řeší situace a podle toho se pak i odvíjí to, jaký NPC se s vámi budou bavit a který rovnou zaútočí. Ti menší budou mít jen blbý kecy :) Jediný, co mi až tak nesedlo, byl boj. Stejně jako v předchozím Horizon je tu hlavní zbran luk, ale tady je jeden luk a jen 3 druhy šípů a z toho 2 specifický, co jsem až tak nepoužil. A jako sekundární magie, na útok zrovna ne moc použitelná. Ještěže pak časem přijde taková vychytávka a člověk se bojem nemusí až tak zabejvat, většinou :) Ale celkově fakt super hra a těch 26 hodin bylo tak akorát.

Doom (1993) @ Doom Classic Unity Port (2019) / Steam Deck / 9 hodin / #dohrano

Vlastně za to může ANTICLOVEK, který před pár dny dohrál Forgive me Father. Já mám v téhle vizuálně signifikantní retro střílečce (jsem alergický na termín boomer shooter) odehráno nějakých devět hodin a pořád ne a ne to dotáhnout do konce, něco mi na tom prostě nesedí... Po zralé úvaze jsem se teď konečně rozhodl na to vykašlat a místo dalšího trápení jsem během jiných devíti hodin radši dohrál první Doom. Už zase :-)

A bylo to jako vždy perfektní! Tahle hra se prostě jen tak neomrzí. Řízením osudu se ke mě sice jako první dostal někdy v pětadevadesátém Doom II a už navždy to bude ta hra, ve které jsem poprvé viděl "opravdové" 3D... Ale jedničku jsem pak samozřejmě taky vzal na milost, ačkoli E1M1 na první level druhého Doomu podle mě prostě fakt nemá :-) Ale nevadí: první a druhý Doom jsem pak hrál na mnoha různých platformách. Kromě klasické PC verze mi sedl hlavně Doom Classic Complete z roku 2012 na PS3, což bylo poprvé, kdy mi hraní Doomu na gamepadu nijak výrazně nevadilo. Žádný z těch předchozích konzolových portů jsem moc hrát nedokázal.

No, takže jsem si na Infinite Backlog našel Rip and Tear Challenge a ve Steam knihovně objevil právě Doom Classic, ovšem realizovaný k pětadvacátému výročí Doomu pomocí Unity engine. Není to port úplně nejhorší, není ani nejlepší (kdyby někoho zajímaly technické podrobnosti), ale každpádně se na Steam Decku hraje úplně parádně a dost jsem si ho užil. Širokoúhlý obraz mi nevadí, na přepínání zbraní se dá zvyknout (stejně až na výjimky používám prakticky jen brokovnici), rendering není nijak zvlášť zprzěný a zelené lékárničky jsem se rozhodl velkoryse akceptovat. Pořád je to Doom - nejlepší hra na světě!

Uvědomil jsem si totiž, proč mi většina těch moderních "retro" stříleček tak nesedí. Obvykle totiž nemají ten atribut bludiště typu Wolfenstein 3D, který je v prvním Doomu ještě opravdu hodně znát. Já jsem typ průzkumník, nechci se jen prostřílet k exitu a pokračovat dál. Chci hledat tajné prostory, kochat se architekturou a přemýšlet, jak je to celé udělané :-) Taky proto hraju Doom na nějakou takovou tu prostřední obtížnost, prostě spíš aby mě ty potvory jen občas překvapily z temného kouta, než aby na mě stály frontu. (Btw. taky proto nemám nic proti Doomu 3, který je přesně takový). A je úplně super, že volbou obtížnosti je možné hrát Doom pokaždé jako úplně jinou hru.

Moderní FPS typu "koridor - aréna - koridor - aréna s bossem" mi docela lezou na nervy, i když jsou oblečené do pseudopixelového retro kabátku. Chci prostě klasiku: dejte mi brokovnici, hoďte do bludiště pár potvor a označte dveře červenou, modrou a žlutou barvou. Já už si ty klíče najdu a k tomu exitu se nějak prokoušu :-) Btw. Doom Classic je vlastně Ultimate Doom, tedy včetně "dodatečné" čtvrté epizody Thy Flesh Consumed. Tu jsem si samozřejmě dal taky, abych to měl komplet. Ale musím teda říct, že takhle v jednom zátahu mi přišlo, že obtížnost téhle epizody je výrazně vyšší, než těch tří původních. Prostě jsem se místy docela dost zapotil i na tu mou "dětskou" obtížnost.

No nic, jedničku mám tedy oficiálně odškrtnutou a jak praví finální screen: next stop, hell on earth! Trojku jsem dohrál před třemi lety a skvělý reboot z roku 2016 taky, takže ty v rámci challenge znovu hrát nebudu. Ale zbývá mi Doom 64, který budu hrát asi taky jako PC port na Steam Decku. Nebo leda že bych si konečně pořídil flashcart pro N64 a zahrál si to na originálním HW...? Ještě uvidím. No ale pak je tu ještě Doom Eternal a na ten se teda moc netěším. Arény, arény everywhere... :-/ Ale nedá se nic dělat - challenge je challenge. Aspoň že je v Game Passu, žejo.

ELHO_CID: přidávám se a děkuju tímto za tip.
krásnej mix zdaleka ne tak depresivního Inside, Journey vlastně i lehce Abeových her (jakkoli ty byly o dost těžší) a ještě mě při hraní napadlo pár dalších vlivů, na který si teď nevzpomenu. vlastně obtížností i lehce příběhem dětská hra (až na pár puzzlů), cca 7/8 let a výš.

každopádně top. moje hraní je teď v dost stopovým množství, takže nejsem určitě kdovíjak kvalitní referenční rámec, ale pohltilo mě to (a malou to bavilo pozorovat, jakkoli někdy bubáci byli moc bubácký).

omlouvám se za nedodržení zdejšího formátu "dohrál jsem".

NARKOTIX: s trpaslíkem je pěkný achievement :)

Half Life 2 Episode 2 Gnome Achievement (Little Rocket Man)
https://youtu.be/E_qF3onDNCo?si=K7vkNo_MKDknlSWi

HλLF-LIFE 2: Episode two/8hod/Steam/ #dohrano

Dobré to bylo... z výrazu toho zas*** zahradního trpaslíka budu mít ještě pár dní noční múry :D

NARKOTIX: The right man in the wrong place can make all the difference in the world. So, wake up, Mr Freeman.

Gratulace. Já to nedávno dal s developer notes a občas pěkné povídání od autorů k jednotlivým lokacím atd.

Uncharted: Drake's Fortune Remastered / 8h / PS5 /#dohrano
Tohle jsem si koupil jako jeden z prvních bundles na PS4, páč byl ve slevě, dal do toho 6 hodin a pak začal hrát něco jinýho (myslím že, ehm, yakuzu).
Nalákán posty tady jsem to oprášil a rozehrál znovu. Je to už graficky trochu dated, ale pořád to šlape. Dobrá režie, zábavnej design levelů. A hlavně: Drake je prostě sympaťák jako prase.

HλLF-LIFE 2/15hod/Steam/ #dohrano
20let od vydání odškrtávám... :D

Nobody Wants to Die / PS5 / 9 hodin / #dohrano

O téhle hře jsem ještě před pár dny vůbec nevěděl. Zaregistroval jsem akorát pár screenshotů se solidní cyberpunk stylizací o kterých jsem si myslel, že to jsou promo rendery na projekt, který vyjde někdy v budoucnu. Nebýt tím pádem tipu od Kofily, který mi tuhle prvotinu bez marketingu a recenzí od polského studia doporučil, nejspíš bych ji ignoroval dál.

Nobody Wants to Die není tak úplně plnotučnou hrou, jako spíš projektem typu Gravity, anebo klasických tzv. “Kejdžovin” tj. poměrně lineární záležitostí postavené na grafice, dialozích a sem tam na interakci s příčetnou stopáží max do 10 hodin.

Tyhle typy her se neobejde bez silnýho vizuálu a v tomhle ohledu jsem rozhodně zklamanej nebyl. Grafika tepe na Unreal Enginu a i když zůstává tak na půl cesty k dokonalosti a současným standardům, drtil jsem tlačítko pro screenshoty podezřele často, protože jak už jsem psal, Poláci nám vyčarovali cyberpunkovej sen jako ze žurnálu s tím, že celej žánr poslali tam kam patří a to do New Yorku a s hlavním hrdinou, kterej jako by se s láhví Whisky, cigaretou na rtu a pořádnou dávkou cynických vnitřních monologů právě vyplazil z šestákových noir detektivek.

To už napovídá o čem bude gameplay. O vyšetřování, pár málo lokacích a referencích na Blade Runner stylizaci. Za bratru pět stovek nečekejte spektákl typu Detroitu, ale malou a solidní detektivku na dva večery. Pár věci ke kritice by se hlavně ve scénáři našlo, ale to by se neobešlo bez spoilerů a třeba to, jak je druhá polovina napsaná někomu naopak sedne víc než mně.

7.5/10 (bod dolů za nešťastná scénáristická rozhodnutí)