Doom (1993) @ Doom Classic Unity Port (2019) / Steam Deck / 9 hodin / #dohranoVlastně za to může ANTICLOVEK, který před pár dny
dohrál Forgive me Father. Já mám v téhle vizuálně signifikantní retro střílečce (jsem alergický na termín
boomer shooter) odehráno nějakých devět hodin a pořád ne a ne to dotáhnout do konce, něco mi na tom prostě nesedí... Po zralé úvaze jsem se teď konečně rozhodl na to vykašlat a místo dalšího trápení jsem během jiných devíti hodin radši dohrál první Doom. Už zase :-)
A bylo to jako vždy perfektní! Tahle hra se prostě jen tak neomrzí. Řízením osudu se ke mě sice jako první dostal někdy v pětadevadesátém Doom II a už navždy to bude
ta hra, ve které jsem poprvé viděl "opravdové" 3D... Ale jedničku jsem pak samozřejmě taky vzal na milost, ačkoli E1M1 na první level druhého Doomu podle mě prostě fakt nemá :-) Ale nevadí: první a druhý Doom jsem pak hrál na mnoha různých platformách. Kromě klasické PC verze mi sedl hlavně
Doom Classic Complete z roku 2012 na PS3, což bylo poprvé, kdy mi hraní Doomu na gamepadu nijak výrazně nevadilo. Žádný z těch předchozích konzolových portů jsem moc hrát nedokázal.
No, takže jsem si na Infinite Backlog našel
Rip and Tear Challenge a ve Steam knihovně objevil právě
Doom Classic, ovšem realizovaný k pětadvacátému výročí Doomu pomocí Unity engine. Není to port úplně nejhorší, není ani nejlepší (kdyby někoho zajímaly
technické podrobnosti), ale každpádně se na Steam Decku hraje úplně parádně a dost jsem si ho užil. Širokoúhlý obraz mi nevadí, na přepínání zbraní se dá zvyknout (stejně až na výjimky používám prakticky jen brokovnici), rendering není nijak zvlášť zprzěný a zelené lékárničky jsem se rozhodl velkoryse akceptovat. Pořád je to Doom - nejlepší hra na světě!
Uvědomil jsem si totiž, proč mi většina těch moderních "retro" stříleček tak nesedí. Obvykle totiž nemají ten atribut bludiště typu Wolfenstein 3D, který je v prvním Doomu ještě opravdu hodně znát. Já jsem typ průzkumník, nechci se jen prostřílet k exitu a pokračovat dál. Chci hledat tajné prostory, kochat se architekturou a přemýšlet, jak je to celé udělané :-) Taky proto hraju Doom na nějakou takovou tu prostřední obtížnost, prostě spíš aby mě ty potvory jen občas překvapily z temného kouta, než aby na mě stály frontu. (Btw. taky proto nemám nic proti Doomu 3, který je přesně takový). A je úplně super, že volbou obtížnosti je možné hrát Doom pokaždé jako úplně jinou hru.
Moderní FPS typu "koridor - aréna - koridor - aréna s bossem" mi docela lezou na nervy, i když jsou oblečené do pseudopixelového retro kabátku. Chci prostě klasiku: dejte mi brokovnici, hoďte do bludiště pár potvor a označte dveře červenou, modrou a žlutou barvou. Já už si ty klíče najdu a k tomu exitu se nějak prokoušu :-) Btw.
Doom Classic je vlastně
Ultimate Doom, tedy včetně "dodatečné" čtvrté epizody
Thy Flesh Consumed. Tu jsem si samozřejmě dal taky, abych to měl komplet. Ale musím teda říct, že takhle v jednom zátahu mi přišlo, že obtížnost téhle epizody je výrazně vyšší, než těch tří původních. Prostě jsem se místy docela dost zapotil i na tu mou "dětskou" obtížnost.
No nic, jedničku mám tedy oficiálně odškrtnutou a jak praví finální screen: next stop, hell on earth! Trojku jsem
dohrál před třemi lety a skvělý reboot z roku 2016
taky, takže ty v rámci challenge znovu hrát nebudu. Ale zbývá mi Doom 64, který budu hrát asi taky jako PC port na Steam Decku. Nebo leda že bych si konečně pořídil flashcart pro N64 a zahrál si to na originálním HW...? Ještě uvidím. No ale pak je tu ještě Doom Eternal a na ten se teda moc netěším. Arény, arény everywhere... :-/ Ale nedá se nic dělat - challenge je challenge. Aspoň že je v Game Passu, žejo.