Samorost 3 (2016) / Steam Deck / 6 hodin / #dohrano

Moje procházka houbovou zahrádkou pokračuje. Samorost jednička byla jen taková milá hříčka a dvojku už si moc nepamatuju, ale oboje to bylo děsně zhulené a mělo to fajn hudbu i zvuky. Trojka se dá vlastně v kostce přesně takhle shrnout taky, jen je o dost delší, o moc víc zhulená a hudbu má naprosto geniální. Kromě toho bezejmenný trpaslík je prostě mnohem sympatičtější než robůtek z Machinaria, nemůžu si pomoct :-)

Puzzly jsou z velké části postavené na řešení akustických hádanek, což mi okamžitě evokovalo Loom (a dostal jsem nepotlačitelnou chuť si ho po těch pětatřiceti! letech zahrát znovu). Hrozně mě bavilo nalézání skrytých "samplů" a jejich následné mixování, to považuju za skvělý nápad. A samozřejmě jsem je nenašel všechny, takže to (podobně jako dosbírání havěti v Botanicule) bude asi znamenat důvod pro druhý průchod.

Někdy. Teď mě čeká Creaks a budu to mít komplet :-)

Black Myth: Wukong / 92 hodin / #dohrano

Tenhle komentář bude krapet osobnější, protože jsem se s Cestou na západ, respektive s Opičím králem potkal už jako malej hajzlík v roce 1991, kdy ho uvedla tehdejší tv stanice OK3 (a později v roce 94 Česká televize) Pro moje jedenáctileté já to bylo naprosté zjevení, protože tahle čínská televizní adaptace románu, který pochází z patnáctého století byla naprosto boží a vymykala se čemukoliv, co se tehdy dalo v televizi vidět. Ještě teď si pamatuju, jak jsem běžel s aktovkou na zádech ze školy, abych stihl každou novou epizodu. Seriál popisoval cestu mnicha Tripitaky, který se z pověření bohyně milosti vydal z tehdejší říše Tchangů pro svatá budhistická písma do Indie. Tahle legenda vychází z reality, kdy jistý mnich v šestém století absolvoval stejnou cestu, prošel na cestě do Indie desítky zemí, cestu kupodivu přežil a následně se vrátil s náboženskými spisy, které následně za pomoci dalších mnichů přeložil a o svém putování napsal poměrně fascinující pojednání. Jeho putování bylo tehdy tak epické, že se časem proměnilo v legendy a jednou takovou je právě Cesta na západ, ve které mu autor přidělil tři podivuhodné pomocníky: prchlivého opičího démona s božskými schopnosti a Sun Vu-Kunga a dva nebeské generály zakleté do podoby démonů v podobě hloupého a líného Čuníka vyzbrojeného kovovými hráběmi a mnicha Píska. Díky takovým charakterům, respektive antihrdinům, kteří provázeli Tripitaku a chránili ho po cestě před démony, rarachy a další havětí vznikl jak seriál, který dnes nejvíc připomíná výpravné jrpg, tak pop-kulturní fenomén, který se propsal jak do filmů, anime (Dragonball), tak do her a o té si teď něco (konečně) povíme.

Když se před čtyřmi lety objevil první trailer, tak se to ve mně trochu pralo. Na jednu stranu to vypadalo tak dobře, až se vkrádaly pochybnosti o tom, jestli se nejedná o CGI scam, kdy autoři, kteří měli za sebou sotva pár her pro mobily urvou pozornost, získají od investorů balík a následně se vypaří a nikdy o nich a stejně tak o hře neuslyšíme. Opak se stal pravdou. Wukong nedávno vyšel, ona scéna z prvního traileru v pohybu vypadala paradoxně ještě líp než před lety a z možného podvodu se stala jedna z nejprodávanějších her všech dob (k dnešnímu dni se prodalo po pár týdnech 20 milionů kopií). Valnou většinu prodejů tvoří samozřejmě Čína díky kulturní vazbě, ale na západě si nevedla vůbec špatně.

Na vysvětlenou by se hodilo zmínit, že Wukong: Black Myth nepopisuje Opičího krále, respektive seriálovou Cestu na západ, ale odehrává se až po ní, kdy činy opičáka Suna upadly v zapomnění a v ten moment přicházíte na scénu vy coby jeden z opičích bojovníků, který se vydá na cestu ve stopách družiny mnicha Tripitaky a potkává se s konsekvencemi jejich předchozích rozhodnutí. Pro čínské publikum to bude naprosto srozumitelné vyprávění. Pro ty co viděli seriál taky, ale pro všechny ostatní to může být trochu matoucí. Samozřejmě to bude pořád naprosto epická a fascinující jízda, ale řada lokací ve vás nevyvolá potřebnou nostalgickou emoci. Tak jako tak je styl vyprávění o dost vstřícnější než kryptické a významné mlčení v Dark Souls sérii. Ke hraní jsem si ještě navíc pořídil české knižní vydání Opičího krále, kterého přeložila a v roce 1961 poprvé vydala naše oceňovaná sinoložka Zdenka Heřmánková, která překládala i scénář pro českou verzi seriálu a měl jsem tím pádem zážitek kompletní.

Ohledně Wukonga se vedly a vedou debaty na téma obtížnosti a kam vlastně hru zařadit. Už několik týdnů se lidé hádají, jestli je to víc souls-like, souls-lite, anebo God of War-like. Čistě za mě po 90 hodinách můžu říct, že je to daleko, daleko těžší než Bloodborne a v podstatě se jedná o Sekiro-lite koncept s tím, že je obtížnost některých bossů brutální, ale férová a vždycky máte v konkrétní kapitole tajný svět, kde se nachází gimmick v podobě itemy.

Ohledně audiovizuálu, výpravy, citu pro detail, atmosféry prostředí a uměleckých aspektů bude letos Wukong dost těžko hledat konkurenci. V recenzích se objevily námitky, že vás mohou omezovat neviditelné stěny. Ano. Na ty sem tam narazíte a přišlo mi, že jsou na pár místech a navíc úplně zbytečně. Po první kapitole je přestanete vnímat. Technický problém, anebo bug jsem za 90 hodin na PS5 nepotkal žádný. PC port na tom může být jinak, ale to neumím posoudit. Dál jsem zaznamenal stížnosti na absenci mapy s tím, že se prý můžete ztratit. Ouuuukej, ale já to naopak ocenil, protože už se mi z map posetých milionem otazníků a vykřičníků zvedá kufr. Tady nic takového není I ten hud máte mimo boj úplně čistý. Menu a klávesové zkratky je na gamepadu vyřešeno naprosto elegantně. Bod nahoru.

Wukong je pro mě obrovské překvapení, ve kterém se mohla spousta věcí od oznámení pokazit, ale studio Game Science přineslo ohledně produkce fantasticky dotaženou žánrovku, kterou je radost hrát, dívat se na ni, poslouchat ji a stejně tak si číst popisky desítek a desítek rarachů, démonů a postav, které a své cestě potkáte.

Na přelomu roku by mělo být oznámeno DLC s tím, že vyjde na čínský lunární rok. Do té doby si proběhnu NG+ a zkusím se porvat s platinou a budu se těšit na pokračování hry, která přinesla nový žánrový standard a který se může bez studu postavit vedle klasik od From Software.

Nějaké ty screenshoty zde: [NAGASAWA @ GameShots :: screenshoty z her]

10/10

Kingdom Come: Deliverance / 122 hodin / SteamDeck /#dohrano

Tak jsem to doklepal a ... a na Hardcode mode je to ještě o kus lepší hra. Bez rychlého cestování, si tu celou mapu a přírodu a vše užijete mnohem víc. Souboje bez kříže víc prožíváte a sledujete co soupeř dělá (narozdíl od toho, kdy si jen hlídáte zelenou ikonku štítu v zaměřovači). Hodil jsemto rovnou i se všemi negativními perky a vlastně mě to celé bavilo mnohem víc. Ani na konci hry jsem neměl snad ani jeden stat na lvl. 20. Takže i v průběhu hry se musíte hodně soustředit na to co budete skilovat.

Jako třešničku jsem to celé odehrál na SteamDeck a překvapivě to bylo v pohodě. Plus/mínus střední detaily s HD texturami. Hra běžele 40-50 FPS. Město a souboje s více postavami okolo 30 FPS. Takže normálně hratelné. Dokonce i velké bitvy u Přibyslavic a na Vraníku to zvládlo bez znatelnějších dropů na FPS. Jo a na ovladači se to celé hraje o moc lépe než na klávesnici s myší.

Škoda, že KCD2 bude až v únoru. :)

DEEFHA: Jinak ten robůtek je hroznej lazy bastard. Člověk právě získal platinu, je z toho úplně na větvi a chvíli ho nechá bez dozoru, protože se mu klepou ruce... A robůtek si klidně vytáhne PSP a paří! A navíc s sebou teda celou tu dobu tahal v kapse Fatko! :-D

FYI k původním 27 hodinám od titulků jsem během týdne průběžně přidal dalších sedm. Samozřejmě mi zbývaly ty nejtěžší miniplanetky, takže to stálo za to. Jo a ten poslední, jakože poslední poslední level, který úspěšně projít zabere asi 30 sekund... Tak ten jsem dneska hrál dvě hodiny v kuse pořád dokola a dokola, než se mi to konečně povedlo. Něco tak hnusně těžkýho jsem v tak pěkný dětský hře fakt nečekal :-D Vsadil bych se, že se mi o tom bude dneska zdát.

Botanicula (2012) / Steam Deck / 4,5 hodiny / #dohrano

Kdybych si měl zvolit mezi Samorostem a Machinariem, zvolil bych si Botaniculu (a nebo možná Chuchel) :-) Strašně hezky nakreslená "stromová" adventurka plná nejrůznější havěti, kterou můžete bokem objevovat spolu s procházením hlavního příběhu. Tahle explorace mě bavila asi nejvíc - byly to desítky drobných environmentálních puzzlů, které jsem si opravdu užíval. Opět geniální hudba resp. ozvučení obecně (tentokrát ne Floex, ale DVA).

Na konci mi to Botanicula pěkně spočítala a tak vím, kolik potvůrek jsem během prvního průchodu neobjevil. Rád si to dám někdy znovu a doplním si sbírku. Jo a ten soundtrack jsem si musel koupit, to prostě jinak nešlo :-)

Machinarium (2009) / Steam Deck / 6,5 hodiny / #dohrano

Buďto jsem to nehrál (což se mi moc nezdá, tohle hrál asi každý), nebo jsem už všechno zapomněl. Jako já vím, že tímhle Amanita prorazila do světa, že to nasbíralo hromadu cen a že to vyšlo na všechny možné platformy... Ale úplně jsem si to neužíval.

Oceňuju samozřejmě vizuální a zvukovou stránku, to je špička jak bývá u Amanity zvykem. Naopak neoceňuju základní mechaniku, že robůtek může interagovat jen s tím, co má bezprostředně v dosahu (jinak ani na první pohled nevidí, že s něčím vůbec interagovat může). Spolu s jeho proměnlivou výškou, která do toho taky vstupuje (tzn. něco můžete provést jen snížený, něco zase jen zvýšený), mi to u point & click advenury přišlo vyloženě iritující.

Naopak úplně skvělé byly minihry (arkády ftw!) a dílčí puzzly. Některé mě opravdu hodně potrápily, ale tohle přesně byl ten druh výzvy, kterou jsem od hry očekával tak nějak celkově. Nicméně obecně jsem si chvílemi připadal jako v Neverhoodu, což teď nemyslím úplně jako poctu. Spousta zákysů, spousta podrazů, otravný backtracking. Built-in nápovědu jsem využil několikrát a ani se za to moc nestydím. Ale jo, vypadá to úžasně :-)

DEEFHA: ano většinu jsem odehrál na Steam Decku. A co se týče toho jak to běhá, tak jak se to vezme. Bohužel mám srovnání, protože tento průchod jsem začal na normálním počítači s 3090 a za mnou pospávalo čerstvě narozený mimino. Pak ho ale začal prudit ten obří svítíci monitor a musel jsem se s nim přesunout normálně do ložnice a asi od třetiny to dohrát v posteli na Steam Decku. Ten přechod trochu bolel ale po pár hodinách si na to člověk zvykne a hraje se to naprosto v pohodě. Ale prostě 100 fps na ultra nastavení na obřím monitoru proti 40 fps na medium na pidi displeji je prostě znát :). Věřím ale, že kdybych neměl to okamžitý srovnání, tak by mě to vůbec netrápilo. Jinak ovládání a všechno ostatní na SD naprosto na pohodu.

Kingdom Come: Deliverance / 100 hodin / #dohrano
Tak už podruhé, tentokrát HC mod se všemi negativními perky. Tahle hra je skvělá. Originalitou i zpracováním. Navíc ten HC mod tomu přidává ještě další vrstvu zábavnosti. Především z pohledu rychlosti expení. Při prvním průchodu v normálním nastavení jsem lehce za půlkou už mohl pohodlně odemknout všechny skříně a dveře na který jsem narazil. Nyní jsem byl rád, když jsem se vypracoval k těžkým zámkům a tím pádem jsem většinu questů musel řešit jinak, než se prostě někam vloupat a potřebný předmět šlohnout. To samé v soubojích. Bez HC modu je z Jindry za chvilku totální zabíječ, kterej pomlátí snadno celou skupinu lapků. V HC modu jsem často skupině lapků vyskočivší z lesa i ke konci hry radši utekl, protože výsledek byl nejistej. Hrál jsem tedy vlastně skoro jinou hru než napoprvé.

Arma 3 Apex: Old Man / 22 hodin / #dohrano

Symbolický rozloučení s Armou 3 k výročí Bohemky. V průběhu deseti let jsem se k ní opakovaně vracel a hrál veškerej singleplayerovej obsah, kterej přidávali, a tohle byla poslední oficiální mise, co mi chyběla dohrát. Od ostatních scénářů se liší tím, že úkoly plníte v otevřeným světě, na rozlehlý mapě, kde se musí pohodlně otočit stíhačka.

Určitá sandboxovost se mi na Armě vždycky líbila a i tady se dá každá situace řešit dost kreativně. Třeba armádní checkpointy můžete buď přepadnout a kořist prodat překupníkům, nebo jima v klidu projet převlečený za důstojníka v ukradený uniformě. Jelikož je to pořád simulace, tak se připravte na delší loading po smrti, kdy kvůli přesnosti elitních jednotek často neuslyšíte ani výstřel.

Viděl jsem dva ze tří konců, v dosažení toho třetího mi brání bug.

Crisis Core: Final Fantasy VII Reunion/PS5/15 hodin/ #dohrano
Důležitej kousek puzzle světa Final Fantasy VII, kterej mi dosud unikal i přesto, že mám PSP i Vitu
- designem je to handheld hra. Kraťoučký epizody na pár minut. Na steamdecku by se mi určitě hrálo líp (ale je součástí PS+ a platit se mi nechtělo)
- remake je moc pěknej - využívá assety z Remaku i Rebirth a i na velký obrazovce je na co koukat
- elegantně to zapadá jak do původního Final Fantasy VII, tak i do Remaku a Rebirth (tady je asi jedno, jestli dohrajete po nebo před Rebirthem)

TRAGED: ok :-) Teď lovím sushi v Dave the Diver, ale Mars tedy na řadu přijde!

TRAGED: Detto :)

LEFTY: No, jak bych to řekl, plegnul jsem Deliver Us Home jakmile zahájili Kickstarter.

Deliver Us The Moon / PS5 / 7 hodin / #dohrano
Mám rád tyhle hry, kde postupně odhalujete příběh v tajemném, nejlépe sci-fi, settingu. Jste hrdina vyslán na měsíc zjistit, proč se odmlčela základna, která zásobuje naši planetu životně důležitou energií. Jak postupujete základnou, řešíte nenáročné puzzly a nacházíte různé dokumenty a holozáznamy (trochu jako v Tacomě), které odhalují záhadu a vedou k řešení problému.
Základna je udělaná moc pěkně, promyšleně - nevíc času se očividně věnovalo budovám a prostředí. Je ale vidět, že je to hra s relativně nízkým rozpočtem, protože prostředí by mohlo být mnohem interaktivnější a "zabydlenější", voice acting míň prkennej, ale v hratelnosti to nevadilo.
Příjemných 7 hodin. Platinovat nebudu.

Astro Bot (2024) / PS5+Portal / 27 hodin / #dohrano

V každé PS5 je předinstalovaná hra Astro's Playroom, což je roztomilá 3D plošinovka od Team Asobi na způsob třeba Sackboy Big Adventure. Jejím primárním účelem je demonstrovat haptické možnosti ovladače DualSense a taky nostalgicky polechtat hráče, kteří už mají něco za sebou. V levelech totiž objevujete a sbíráte hardware ze všech generací PlayStation konzolí a ukládáte si ho do sbírky, která je lehce interaktivní (konzole svítí, mechaniky se otevírají, všechno se dá zoomovat otáčet atd.). Celé je to strašně milé a příjemně se to hraje, takže jsem to loni s velkým potěšením dohrál a letos na jaře nakonec i zplatinoval.

Když bych to teď chtěl extrémně zjednodušit, tak Astro Bot je to samé od toho samého studia, jen je to asi tak desetkrát rozsáhlejší a musíte si to koupit :-) A nebo že je to jako demo vs. plná hra. To všechno je pravda, ale není to celá pravda a byla by škoda to takhle brát. Team Asobi se totiž po dlouhé době povedlo stvořit hru, kterou Sony už náramně potřebovala a která ohromně zapadla do letošních oslav třicátého výročí PlayStationu. Hru, která je aktuálně nejlépe hodnocenou letošní hrou. Hru, kterou všichni milují a ke které si můžete koupit limitovaný DualSense (který je opravdu už všude vyprodaný). A přitom je to pořád jen obyčejná "dětská" 3D plošinovka...

No, právě že není :-) Je neobyčejná a není dětská. Jasně, děti to hrají a určitě je Astro Bot bude bavit. Obtížnost je perfektně vybalancovaná, levely jsou krásně tematické, bossové jsou sice náročnější, ale mají jasně čitelné slabiny a souboje s nimi se dají snadno namemorovat. Hrát to prostě může prakticky každý. Jenže ten pravý fór je v tom, že zmiňované stylizace některých levelů vycházejí z existujících her, které jste mohli na PS hrát před pěti, deseti, dvaceti nebo třiceti lety - podle toho, kolik křížků máte na krku. A pokud byste ani tohle neocenili (nebo na první pohled nepoznali), tak je tady vlastně to hlavní, co hra nabízí: víc než 300 robůtků, které musíte v levelech najít.

Někteří z těchhle dobře schovaných robůtků jsou totiž přímo postavičky z oněch nějvětších PS pecek, které všichni známe. Podobně, jako jste si v Astro's Playroom budovali sbírku hardware, tak si tady vlastně budujete archiv vzpomínek na hry :-) Zachránění robůtci se shromažďují na planetě, která tvoří vaši základnu. Čekají tam, až jim z výherního gacha automatu vaším přičiněním vypadne předmět, který je pro ně v jejich hře typický. Když je robůtek tímhle způsobem kompletní, stane se interaktivním a vznikají různé vtipné scénky (za nekteré z nich jsou trofeje). Jenže každá gacha výhra vás stojí sto mincí. Mince samozřejmě sbíráte taky v levelech, stejně jako robůtky. A kromě nich ještě dílky skládaček, kterými se vám na základně odemykají další možnosti. Takže musíte levely procházet hodně pečlivě, abyste měli všeho dostatek. Protože s určitým dosaženým počtem nalezených robůtků se...

Ale ne, nebudu spoilovat :-) Zbytečně bych vás překvapil o překvapení, které tuhle hru dělají ještě kouzelnější. V průběhu hraní jsem si několikrát říkal, že teď po tomhle už to prostě nemůže být lepší - ale bylo. Astro Bot neustále skvěle graduje a výsledný zážitek je samozřejmě tím lepší, čím víc znáte všechny ty postavy a hry, na které neustále odkazuje. V tom vidím jednoznačný důvod obrovského úspěchu. Protože fotorealistická grafika, imerze, narativy, 4K, 60fps, RTX a další věci, o kterých se dneska hodně mluví a všichni by je chtěli... Tak nic z toho vlastně není doopravdy potřeba. Ty hry, na které Astro Bot vyvolává vzpomínky, byly skvělé proto, že se vám dobře hrály a bavily vás.

A přesně takový je i Astro Bot. Bude vás bavit a budete ho chtít hrát pořád dál. Objevovat další levely, další robůtky, těšit se na další téma, podle jaké hry asi bude a jestli si na ni vzpomenete a poznáte ji. Dostanete chuť si všechny ty hry zahrát znovu! Budete slzet dojetím, až na to přijde, to se klidně vsadím. A nakonec si přikoupíte i ten soundtrack, který je taky naprosto dokonalý. Bude to vaše GOTY 2024 a nebudete se moct dočkat DLC, které Team Asobi už teď slíbil. Možná, že Sony odpustíte aspoň některé z těch krávovin, které poslední dobou dělají. A třeba si nakonec koupíte i tu PS5 Pro, ačkoli zrovna na tuhle hru ji potřebovat nebudete :-)

Protože tohle, tohle se opravdu neskutečně povedlo. 10/10 a jdu na platinu.

TAP: nejlepší DS hra (spolu s Dawn of Sorrow)...
zkus překonat můj dobový rekord z nintendo klubu na homepage .)