Max Payne 3 / PC / 13 hodin / #dohrano

max payne je moje oblíbená série, klasická remedy střílečka, jsem nostalgik takže jednou za pár let si své oblíbené kousky zopakuju no. navíc tohle je série která dala světu bullet-time ve hrách (co si budeme, první matrix měl premiéru 1999, první max vyšel 2001, a to provedení je úplně jasné. dneska by to deset let živilo dvacet advokatních kanceláří).

zatímco v jedničce sledujeme policajta na cestě za osobní pomstou poté co mu farmaceutický korporát kůli bojové droze vyvraždil rodinu a který se ve dvojce ponoří do totálního noiru, se ve trojce vynoří absolutně v prdeli. zničený cajt sežvýkaný životem který se pomalu cilevědomě uchlastává k smrti, toho času v jižní americe v san paolo. je to drobet střih ale retrospektivní okna nám ujasní, že jsme potkali kamaráda z akademie (kecy) a ten má pro nás výnosný a snadný kšeft (děsný kecy) jednoduchého babysittingu zbohatlické famílie (cheopsova pyramida cihlu po cihle postavená ze samých keců). po šťastně nešťastném zabití syna místního bose a prchnutí z hrobníkovy lopaty již není nač čekat, opouštíme mlhu, smog a kanály plné vajglů a dorážíme do slunem zalité brazílie... kde popadnem flašku, opiáty, posereme ochranu rodiny, odhalíme, že jsme tupý gringo najmutý jako maňásek "nejdřív střílej pak se ptej" vybraný extra pro naší míru životní ztroskotanosti, a v duchu "lepší pozdě než nikdy" dodáme hlavním zmetkům zaplaceného tupého gringa který nejdřív sřílí, mlátí, vyhazuje do vzduchu, schazuje ze střech, létá vzduchem jako by plaval v medu, sype drsňácké cynické hlášky jak poslední skaut... a jestli tam zbude něco schopného odpovídat, tak se teda jako na pár věcí i optá no, když už je tady.

další z her co nestárnou. na třináct let starou hru je radost pohledět. na 3060rtx 4k na max na pohodu. prostředí, to remedy umí. první třetina hry působí poměrně genericky, mrakodrap s apartmány, diskotéky, kanceláře, honosná sídla. ale kde se hra vyloženě rozezpívá, to je favela, jihoamerické chudinské gheto. ta bída a hnus, vedro v barácích se zdí na jednu cihlu, proplétačky mezi ploty, mikrosvěty, naprosto zapomente že hrajete lineární střilečku a začnete hrát v akčním filmu. od té doby jen lépe a více. ano, rail shooter pasáže na lodi a autě bych si odpustil ale zas to aspoň netrvalo dlouho. zato favelou, jachtou, nedostavěným činžákem nebo fízlárnou ufe (technicky policajti ale prakticky řeznické polovojenské jednotky pobudů kteří pořádají ve favelách hony na všechno) jsem se probíjel doslova radostně, neprobíjím se přece na smrt! na svoje stáří jsou modely stále k světu, a každá píď prostředí obsahuje něco rozbitelného, převrátitelného nebo aspoň pošrábatelného, všechno se tříští, drtí a vybuchuje, přejet dávkou prostor před sebou a sledovat jak nepřátelé schovávají hlavy zatímco jim na ně prší obsah baru za nimy je super. a srovnání místnosti před průchodem a po něm by dohnalo nejednu uklízečku k zadávení se vlastním mopem.
filmovost hry podtrhávají časté cutscény které jsou ale v ingame enginu, žadný render, poměrně plynule navazují na hru a zase vás do ní vypouští, přesně se drží na hraně aby neobtěžovaly a pouze připomínaly příběh který odehráváte. dokonce ani retrospektivní výlety a radikální změna prostředí mě nevadily, což normálně ano. při útěku z domova jsem měl regulerní husí kůži jak mi naskočilo to mládí u jedničky a dvojky v 640x480 resp 1024x768 :)
zvuk vzhledu statečně sekunduje, absolutně geniální mi přišlo nechat i v titulkách místní v portugalštině (asi?), a pokud někdo nemluví ve hře anglicky, tak jako americano, rozumíte prdlajs. samozřejmě my lingvisti se nezalekneme, já třeba jen z poslechu zjistil, že max payne se portugalsky řekne "filho da puta", zkráceně "porra", snadná řeč, jde to samo.
těšíla mě i umělá inteligence, která i přes zjevnou naskriptovanost některých eventů poměrně kvalitně manévruje, obchvacuje, kryje se, dokonce (možná se mi to zdálo) zvládala i krycí palbu a držela mě u země když mě někdo flankoval. dokonce bych řekl že jejich zbraně respektují rozptyl s delší dávkou, nekoná se tedy chirurgická laserová přesnost kdy se vám do čela zabodne defakto souvislá tyč z projektilů.

a budu si remcat! rozbil jsem hru skokem v bullet timu který mě vynesl mimo mapu. po loadu... já nevim jak to popsat... měl jsem zaseklou kameru na místě zatímco max běhal po scéně, jak v starém resident evilu nebo ecstatice. nepřátelé ho registrovali ale nestříleli... a následně všem zmizel vršek těla a na scéně zmateně běhaly nohy :D viz screen. blbý avšem bylo že jsem musel restartovat nejen hru ale celý level než se to srovnalo. dál mi hra po pěti minutách afk v menu v polovině případů spadla. naštěstí aspoň udržela checkpoint. a ve finálních levelech jsou imho checkpointy umístěné naschvál tak aby se prodloužila herní doba a zrovna místě kde jsou vyložená úzká hrdla plná nepřátel, která na hard fakt nejsou prdel. a párkrát mě fest nasralo, že i přes můj taktický přístup "přijdu radši zleva" mě hra občas po cutscéně vyplivla do akce úplně jinde, občas na tom nejdebilnějším možném místě které by si na rozjetí přestřelky z přesilou nevybral ani ten nejvíc odhodlaný dárce orgánů.

ale obecně je tohle super filmová jízda, destilace toho nejlepšího z předchozích dílů, řekl bych velmi uctivá rozlučka se stárnoucím hrdinou, který dostal druhou (já vim, třetí) šanci udělat něco dobrého a zabránit sviním ve zlu tak jak to umí nejlíp, s pistolí v každé ruce, letící vzduchem ve zpomaleném čase a chrlícím olovo na všechny strany. i přes absolutní změnu prostředí si urdžela noirového temného ducha což je v absolutním rozporu s jihoamerickou prosuněností a nechápu jak se to autorům povedlo. max si prostě sebou kus toho deštivého mlhavého šera nosí sebou kamkoliv se pohne.
jako jsou oblíbené filmy které mám ve filmotéce a jednou za čas se knim vrátím, knihy v knihovně které jsem četl pětkrát a doufám že ještě pětkrát budu, tak ani tenhle třetí průchod není rozhodně poslední.
a dal bych levou kouly za to aby někdo do tohohle enginu předělal první dva díly.

Happy, healthy ex-cop, give me a break!

Remnant II / PC / 21 hodin / #dohrano

Pokračování Remnanta si přinejmenším udrželo kvalitu jedničky a opět předhodilo náročný, ale nefrustrující bosse, což je v rámci žánru docela vzácnost. S čestnou výjimkou toho finálního, to byl čirej chaos, kterej si vyžádal dva večery v co-op. Nejsem příznivce náhodně generovanejch levelů, jenže tady si po základní kampani nalosujete i zbrusu nový hlavní questy a k nim připojený události a dungeony. Okrádali byste sami sebe, kdybyste se do alternativních říší ještě alespoň párkrát nevrátili.

Xenoblade Chronicles 2-The Torna Golden Country-dohrano 20,5 hod.

Dlc jednohubka ze sveta XCH2 jez slouzi jako prequel. Slape jako hodinky a grind nebyl az tak otravnej jak u JRPG muze casto byt. Obcas me zarazeli nektere mechaniky, ktere nedavali ze zacatku moc smysl, ale pak si to sednulo. Soubojovy system je rozhodne propracovanejsi a zabavnejsi nez u jednicky. Prekvapive emotivni pribeh, ktery ke konci jeste pritvrdil. Tesim se jak navaze pribeh plnohodnotneho XCH2, neprodate nekdo?

Black Myth Wukong / PS5 / 42 hodin / #dohrano

Tohle byl teda "One tough nut to crack"

Hru jsem pořídil v době kdy vyšla. Jde o poměrně lineární dílo a rozdělení do šesti odlišných kapitol je jen ok. První akt byl fajn, takový rozjezd. Druhý mě ale odradil protože jde o docela hnusné prostředí a obtížnost skokově narostla. Přitom nejde moc extra farmit. Vůbec bych se nedivil kdyby mnoho hráčů v tomto aktu skončila. Nedávno jsem si ale řekl že to zkusim rozlousknout. Sice to bylo jako bušit do zdi, ale nakonec jsem ji prorazil. Následující akty už byly skvělé jak prostředím tak graficky.

Mytologie fajn, bossové a potvory také...někteří z nich úplně parádní. Mnoho recenzí zmiňovalo že hra není tak těžká jako soulsovky a to mi přijde poměrně zavádějící. From Soft jsem dohrál vše kromě Sekira a u Wukonga jsem se často vztekal mnohem více. Zatímco u From Softu jde měnit buildy, cheesovat nebo farmit...zde to moc nešlo.

Hra mě tedy donutila k různým pokusům jak rozhodit schopnosti, ale ta variabilita není tak pestrá. Někteří bossove šli na první pokus, někteří mi ale dali dost zabrat. Trochu nepomáhá že je bossfight často o tom, použít správnou schopnost ve správné chvíli a nikdy jinak...v tomhle mi to přišlo o dost méně svobodné.

Na druhou stranu, když jsem se chytnul tak šlo o parádní jízdu s krásnou grafikou, parádní hudbou a fajn prostředím.

Určitě to nedoporučuji každému, kdo chce ale pořádnou challenge, ten bude spokojen. Jo, trochu mě mrzí že se neobjeví písečný mnich ale jen prase, ale co už. Určitě časem zkusim true ending a rozhodně new game plus, na kterou se těším, protože už vím co a jak, a bude to supr jízda.

DEAD ISLAND2/PC/26 hodin/ #dohráno

VON_GILOTINE: Díky a díky za doplnění :-) Ono s tím Burtonem je to tak, že já ho nekriticky zbožňuju, takže od něj prostě doporučuju všechno a všem. A jinak s tím originálem - tuze rád bych, ale moje znalost angličtiny na úrovni samouka na něco takového nebude nikdy stačit... Právě proto jsem tak nadšený z té české srovnávací knihy překladů.

DEEFHA: krasne cteni.

Jen drobna poznamka
Verze Burtona nevychazi z knihy nybrz ze zrudne disney adaptace, a zaroven markuje burtonuv definitivni pad do pateticke nefunkcni karikatury sebe sama. Tedy velmi bych nedoporucoval.
Stejne jako otresny "vecernicek" verzi s Luckou Vondrackovou. Au au.

Nejlepsi je vrhnout se na original v anotovane verzi penguin classics. Ty jazykove piruety a smysl nesmyslu ruku v ruce s nesmyslem smyslu ve vsech prekladech velmi chatraji ve sve prime propletenosti s onim svetem.

Quake 4 / PC / 16 hodin / #dohrano

Asi najslabší diel Quake série, ale stále pekný snapshot do sveta príbehových strieľačiek z early 2000s. Preslávené najmä first person sekvenciou, kde zlí roboti rozoberajú hlavného hrdinu a režú mu nohy a ruky cirkulárkou, aby z neho urobili tiež zlého robota. Takých asi zaslúžených 7/10.

DEEFHA: pokračovanie mám tuším ešte radšej ako originál, aj keď už hudbu bohužiaľ nerobil Chris Vrenna (ale Jason Tai ho zastúpil pomerne dôstojne).

American McGee's Alice (2000/2011) / Xbox 360 / 14 hodin / #dohrano

Jsou díla, která se vyplatí znát. Člověku to může pomoct pochopit nebo aspoň zaregistrovat spoustu narážek, souvislostí a referencí v jiných dílech, kterých by si jinak vůbec nevšimnul. Věci najednou začnou dávat smysl, případně začnou dávat smysl jiný, než se původně zdálo. Řekl bych, že jde o takový všeobecně (pop) kulturní přehled :-) No a přední příčku na tomhle pomyslém žebříčku (aspoň u mě) obsazuje geniální kniha o Elišce v zemi divů i její neméně vypečené pokračování za zrcadlem.

TIP #1 Divíte se, co to melu o Elišce, když se přece jedná o Alenku? Přečtěte si knihu Od Elišky k Alence. Kromě toho, že existují celkem čtyři naprosto zásadně rozdílné české překlady, se dozvíte i málo známý fakt, že Alice se u nás stala Alenkou až v roce 1931. Do té doby to byla právě Eliška a pak dokonce ještě Evička.

O tom, jak moc tohle dílo Lewise Carrolla přímo ovlivnilo další umělce, svědčí množství televizních, filmových, divadelních, muzikálových, komiksových a samozřejmě i videoherních adaptací (děl, ve kterých se vyskytují jen odkazy a citace z Alenky, je samozřejmě ještě mnohem víc). Z filmů místo sice profláknuté, ale nesmyslně optimistické disneyovky z roku 1951, doporučím radši Burtonovu trochu volnější adaptaci z roku 2010, případně rovnou Tideland Terryho Gilliama nebo Švankmajerovo Něco z Alenky. Z komiksů u nás vyšla poměrně hustá Alenka žila byla a snad ještě letos dojde na pokračování, příznačně pojmenované Alenka nežila nebyla. No a videoherní adaptace se na přelomu tisíciletí zdatně ujal American McGee, do té doby známý hlavně jako level designér pro Doom a Quake. To byl ale dlouhý oslí můstek, co? :-)

TIP #2 Pro Jana Švankmajera znamená Alenka opravdu hodně. Můžete si o tom přečíst v jeho předmluvě k tomuhle nádhernému vydání, které opatřil svými jedinečnými kolážemi. I když se jedná o Císařův překlad a já mám asi radši překlad manželů Skoumalových, tohle dílo je prostě nemožné nemít v knihovně!

McGee nebyl první, kdo se pokusil o videoherní adaptaci Alenky (první byla adventura z roku 1985), ale rozhodně byl nejorigiálnější. Ke vzniku hry ho údajně inspirovala skladba (Can't You) Trip Like I Do dua Crystal Method, což by vlastně nakonec možná dávalo smysl :-) Nijak jinak totiž asi nelze vysvětlit, že se Alenka v zakrvácených blankytných šatičkách prohání s nožem psychedelicky zdeformovanými levely (ty sice působí hodně jako z prvního Quake, ale protože hra využívá engine z Quake III, jsou plné zakřivených ploch a bizarních shaderů) a za zvuků soundtracku Chrise Vrenny (devadesátkového souputníka Trenta Reznora v NIN - Trent měl na svědomí soundtrack právě ke Quake) vraždí zdivočelé obyvatele kdysi pohádkové říše, kteří vypadají jako něco, co zbylo Davidu Lynchovi ve střižně po dokončení Mazací hlavy.

Je to esence přelomu tisíciletí. Je to brutální, je to temné, je to těžké (naštěstí lze ukládat kdykoli a kdekoli), levely jsou fantastické, všichni umřou (to není spoiler, prostě je to tak) a vypadá to... No, vypadá to vlastně příšerně :-) Hra za toho čtvrt století (!) po grafické stránce dost nepěkně zestárla a já osobně jsem se přes to přenesl jen díky tomu, že mě na hrách obecně zajímá spíš hratelnost a faktor zábavy, grafiku vždycky vždycky vnímám v kontextu doby vzniku. Ostatně - sám si můžu za to, že jsem kolem roku 2000 dělal něco úplně jiného, než hrál Alici, žejo! A tak i když nemůžu říct, že by se mi teď hra úplně nelíbila (prostředí jednotlivých levelů je naštěstí hodně variabilní, stejně tak jsou různí i nepřátelé a nějaký boss číhá na každém rohu), ale tehdy, tehdy bych z ní byl rozhodně odvařený daleko víc.

TIP #3 Jak jako, že to vypadá příšerně? No, schválně se sami podívejte na galerii, kterou jsem během hraní vytípal. A vězte, že v pohybu to místy vypadá někdy lépe, někdy hůře.

Na konec si neodpustím malé technicko-platformní okénko. S legálním zprovozněním hry je maličko problém. Původní verze vyšla jen pro Windows (a Mac OS, kdyby to náhodou někoho zajímalo) a není k dispozici ani na Steamu, ani na GOG. Nicméně když v roce 2011 vyšlo pokračování s názvem Alice: Madness Returns, tak jeho konzolové verze pro X360 a PS3 zdarma nabídly American McGee's Alice ve formě portu (což je dost zajímavé, protože se vyvíjela pouze konzolová verze pro PS2, která ale byla nakonec zrušena). Chtěl jsem si tedy zahrát verzi pro PS3, ale zjistil jsem, že se placka dost špatně shání, je dost drahá a kromě toho je původní Alice dostupná jen ve formě kódu ke stažení (který bude v naprosté většině případů už využitý a pokud ne, tak cena placky stoupá do astronomických výšin).

To samé sice platí i pro X360 placku, nicméně! Nicméně je tu vynález jménem Xbox backward compatibility a faktor šťastných okolností +1000%, totiž že zpětně kompatibilní je (samozřejmě) i digitální verze ze store a světe div se - zakoupením Alice: Madness Returns automaticky získáte jako DLC i původní American McGee's Alice :-) Netřeba žádného kódu a hra je navíc pro vlastníky Game Passu zdarma v rámci EA Play, což celou záležitost povyšuje téměř na úroveň fan-service. Stačí tedy na XSX spustit Alici ve verzi z roku 2011 pro X360, v jejím menu vybrat Alici z roku 2000 v bůhvíjak vzniklém portu a prostě hrát. To je zážitek! Btw. hra sice má achievementy, ale jsou zařazené pod "mateřskou" Alici, tedy čistě technicky jde opravdu o DLC.

TIP #4 Pokud vám to tentokrát přišlo dlouhé, tak to příště nečtěte. Nicméně pokud jste to dočetli až sem... ¯\_(ツ)_/¯

Ufff! Ale stálo mi to za to a už se těším na pokračování.

Dungeons of Hinterberg/Steamdeck/30 hodin/ #dohrano
Když namixujete Zeldu se strukturou s Persony, dostanete přesně tohle. Hádanky jsou složitý tak akorát, abych se moc nezasekával, souboje mi občas daly trochu zabrat, ale s trochou trpělivosti to jde.

Celkově sympatickej výlet do sousedního Rakouska, steamdecku sluší.

WAKI: imo příběh je ve srovnání s více city nebo san andreas o dost slabší.

Gta5 / ps5/ 29h

První jra dohraná na ps5. Asi žádný výkon. Ale mám rodost. Po dlouhé době něco dohranýho. Jinak z gt5 takový rozporoplný pocity. Na to jak jsem se na ní těšil. Tak nějakej extra wow efekt z příběhu se nedostavil. To vicecity jsem si užil asi víc tenkrát na pc. Nebo jsem udělal něco špatně?

Pillars of Eternity / PC / 181 hodin / #dohrano

Rozehráno o Vánocích, v únoru jsem měl dohranou základní hru a DLC White Marshes I, teď jsem dojel White Marshes II.

Třináct let po vydání je znát, že to byla první hra revivalové vlny izometrických RPG – Larian Studios nebo Owlcat Games následně dokázali z tohohle žánru vydojit přecejen víc a někam ho posunout, zatímco Pillars of Eternity navazují přesně tam, kde před 25 lety skončil Baldur‘s Gate II.

Nicméně – spokojenost.

Izometrické RPG, real time s pauzou, takže je to příjemně taktické, ability jsou pestré, herní systém je košatý (11 základních povolání), ale přehledný, umožňuje různé synergie, strategie, postupy, crafting, buildy a složení skupinky, a tahle variabilita se nezploští ani při hraní na vyšší obtížnost.

Writing questů a hlavní dějové linky je dobrý, ale nic, o čem by člověk psal domů. Finální zvrat hlavní dějové linie pro mě vyzněl dost hluše. Chuť mi spravil hlavní příběh White Marshes II, který je na podobnou notu, ale lépe.

Co mě hodně chytlo, to byl svět. Z hlediska geografického je to fantasy nuda, procházka mírným podnebným pásem bez zajímavějších fantastických elementů (v tomhle byl lepší Avowed, který je sice ve stejném světě, ale na úplně jiném, mnohem ulítlejším kontinentu). Ale na všem ostatním bylo vidět, že se snažili vymyslet něco nového – monstra, rasy, panteon, historie současných i zaniklých kultur a samotný základní mýtus světa, to všechno v sobě mísí klasické fantasy tropes s novými originálními nápady, takže to zároveň hasí hráčskou žízeň po klasice i po něčem novém.

Výjimečně povedení jsou i companions, jejich osobnosti a osobní questy mě bavily a pamatoval jsem si je i po té několikaměsíční pauze. To se u každého RPG nestane.

Megadungeoncrawl pod sídelní pevností je nudnej, ale on je to prostě vytloukací megadung pro ty, co to mají rádi, člověk se na něj může vykašlat nebo ho prolítnout overlevelovanej.

Správa pevnosti je tak akorát – člověk má pocit, že něco staví a provádí nějaká vladařská rozhodnutí, ale když se na to vykašle, tak se nic zásadního nestane.

Hrál jsem to na Hard, ale když jsem začal bejt přelevelovanej a hra se zeptala, jestli nechci v dalších mapách zvednout obtížnost, tak jsem do toho šel.
Nejvíc jsem se zapotil v soubojích s draky (všichni fungují jako nepovinní extra bossové) a ve finální bitce hlavní dějové linky. Na DLC jsem byl už trochu přelevelovanej, ale optional arena fight se DVĚMA draky, arcimágem a houfem mobů mě dost potrápil a byl důstojným zakončením celého playthrough. Po dvou večerech jsem byl rozhodnutej, že je na Hard nedám, i když to jednou bylo celkem o fous. Kvůli achievu jsem nahrál starší sejv a zabil je na Easy. Ale pořád to ve mně hlodalo, tak jsem to zkusil ještě jednou na Hard s trochu jinou taktikou a podařilo se.

Jsou herní série, u kterých si zahraju jednu hru, jsem spokojenej, ale na další hry ze série nemám chuť. Po dohrání PoE a Avowed se těším, až si zahraju Pillars of Eternity II: Deadfire. :-)

Sword of the Sea / PC / 3 hodiny / #dohrano

Podstatně hravější než Abzû a Journey, byť je to na první pohled fúze obou, s přídavkem jednoho neméně nádhernýho světa navíc. Do soundtracku se teprve zaposlouchávám, ty předchozí nasadily laťku příliš vysoko.

System Shock 2: 25th Anniversary Remaster / Steam (28h, 66%) #dohrano

- velmi fajn pokracovani kultovni klasiky, rad jsem se vratil do toho neprilis hostinneho (ale zvedavost vzbuzujiciho) sveta, co ke konci 90s stvorili Looking Glass Studios a Irrational Games
- podobne jako v pripade SS1 remaku to byl pro me splneny rest... nicmene SS1R nasadil latku extremne vysoko
- remaster pokracovani bych si urcite nedovolil hodnotit hure, jak 8/10, ale v jistych oblastech je trochu citit, ze to pokulhava (napr. hack puzzle jsou v porovnani s SS1R nuda a chybela mi moznost presouvani itemu z inventare do random boxu po levelech... v SS2 lze akorat prebytecne veci pohodit na zem)
- nahravky Shodan tady nejsou tak intenzivni (a po strance audia dynamicke, kvalitni) jako v remaku prvniho dilu
- pres to vse je to porad naprosto jedinecne IP a pral bych si, aby v dnesni dobe vychazelo neco podobneho noveho
- also... zapamatoval jsem si tenhle post od RATTKIN z pul roku zpet, gratulace ke zmince v credits :)

Is this Seat taken?/7 hodin/#dohrano

Dohráno na switchi na touch screen 🙂 jednohubečka, co občas potrápila. Ale mohlo přidat ještě nějaké levely