Phonopolis (2026) / Steam Deck + Dock / 5,5 hodiny / #dohranoTL;DR Stálo to za to!
- - - - -
"Naše pečlivá mamka dnes trávila večer takto:
1. Umyla nádobí.
2. Udělala těsto na omelety.
3. Nachystala špenát.
4. Uvařila rybí filé.
5. Upekla omelety.
6. Dala do nich uvařené rybí filé.
7. Zamotané omelety usmažila jako řízky.
8. Mezi tím vším uvařila polívku a čaj.
9. Nastražila to všecko pracně na stůl.
Trvalo jí to dvě hodiny. My to snědli za deset minut."Vladimír Páral, Milenci a vrazi, 1969
- - - - -
Analogie, kvůli které se mi okamžitě vybavila tahle scéna z mé oblíbené knihy, je jasná: vývoj téhle hry trval
víc než deset let a nakonec ji po všem tom čekání dohrajete za jednotky hodin. Je to špatně? Je to vůbec něco, na co má význam poukazovat? Nebo se to naopak dalo čekat, protože se víc než o hru jedná o nefalšovaný umělecký artefakt? Není mnohem zajímavější to, že kdyby ustrnulý vývoj v roce 2016 nakonec nezaštítila Amanita, tak by Phonopolis nejspíš vůbec nevzniklo?
Pokud chcete odpovědi na všechny tyhle otázky, určitě se podívejte na téměř hodinový dokument
Constructing Phonopolis, dozvíte se spoustu zajímavých věcí. Případně (totiž - určitě!) si pořiďte
Phonopolis Xzone Edici, ke které dostanete i nádherně vyvedený artbook se zhuštěnými informacemi o vzniku hry, dobových inspiracích, použitých technologiích a tak dále. Jo a taky špunty do uší a kód ke stažení jako vždy kongeniálního soundtracku od Floexe. Ne že by byly při jeho poslechu potřeba :-)
Phonopolis je vizuálně tak moc stylizovaná a zárověň extrémně signifikantní, že bude vypadat dobře už pořád (podobně jako třeba
Ōkami). Zcela ve stylu předešlých Amanitích adventurek je naprosto lineární a v podstatě ji nelze nedohrát (nemůžete nijak umřít), snad jedině kdybyste to v průběhu vzdali. K tomu ale není vůbec žádný důvod, protože těch několik hodin, rozprostředných do celkem padesáti kapitolek, rychle uteče tím nejzábavnějším způsobem - tedy řešením nejrůznějších puzzlů.
Oněch padesát kapitol zní možná děsivě, ale nejedná se o padesát různých herních screenů. Mnoho se jich opakuje, ale řešíte na nich v různý čas různé úkoly. Phonopolis v podstatě nemá inventář (takže nemusíte chodit sem a tam a zkoušet všechno na všechno), ovládá se pouze klikáním, taháním a otáčením. Často ale budete muset zapojovat uši, protože některé hádanky jsou akustické a ty se mi osobně líbily nejvíc :-) Myslím, že by se z nich dal vytvořit samostatně fungující experimentální sekvencer :-)
Hra esteticky i svým poselstvím odkazuje k (ne)dávným totalitním režimům, které se nám zase pomaličku vracejí zpátky. Doufám, že jste si těch pár předchozích desítek let skutečné svobody pořádně užili... Ale to sem nepatří. Jsem každopádně moc rád, že Amanita po strašidelné puzzle-plošinovce
Creaks a creepy hororu
Happy Game pokračuje v temnějších hrách, protože Phonopolis a zejména jeho konec ve vás rozhodně žádnou sluníčkovou náladu nevyvolá. Což byl zřejmě úmysl, že.
Smát se sice budete, ale bude to smích všelijaký. Dost bude záležet na tom, kolik vám je let. V jednom puzzle se například budete snažit u čtyř byrokratických úředníků získat doklad (=pas) pro vstup do zapovězené části města (=světa). To puzzle je přesně tak složité a absurdní, jako bylo získat za socialismu výjezdní doložku pro cestu do nějakého normálního státu. Pokud víte, co to taková doložka je, budete se smát kysele. Pokud jste ji sami někdy sháněli, budete se už jen šklebit.
A tak bych mohl pokračovat dál. Puzzlů není mnoho, ale všechny jsou parádní, budou vás bavit a (jak je vidět u mě), rozhodně u nich dlouhé hodiny nezakysnete. Pozor ale na to, že jedním velkým puzzlem je samotná hra jako taková (to není spoiler, stačí se podívat na trofeje). Tím chci říct, že Phonopolis si určitě zaslouží víc průchodů, protože se v něm schovává spousta easter eggů. Po dokončení hry můžete vstupovat do konkrétních kapitol, což je velice příjemné a lovení trofejí to ohromně usnadní.
Ale i kdyby ne a bylo by potřeba hrát Phonopolis znovu od začátku, asi by mi to moc nevadilo. Na hru se totiž strašně hezky kouká a pokud občas pohnete pravým analogem (nebo potáhnete scénu myší), tak vám bude jasné, proč ten vývoj trval tak zatraceně dlouho. Ono je to totiž opravdu celé postavené ve skutečném prostoru z papíru, což je obdivuhodné a myslím, že i naprosto ojedinělé. Podobně ojedinělé jako
Neverhood, postavený před třiceti (!) lety celý z plastelíny a nasnímaný videokamerou.
Phonopolis každopádně přeju, ať ho - na rozdíl od rozpačitě přijatého Neverhoodu - potká komerční úspěch a ať se hráči i recenzenti předhánějí v superlativních hodnoceních. Tahle hra si to totiž zaslouží jako žádná jiná.
