Creaks (2020) / Steam Deck / 8 hodin / #dohrano

Poslední hra od Amanity, kterou jsem ještě nehrál a která mi chyběla ke splnění IB challenge Sounds of Nature and Machines. Tímto je tedy hotovo a právěm mi náleží titul Fungi Adventurer :-) Jak vidím, tak jsem na celém IB teprve druhý, kdo to zatím zvládnul. Vlastně se asi není čemu divit - hry od Amanity jsou dost specifické a rozhodně nejde o úplný mainstream. A ani Creaks nejsou výjimkou. Hned na začátku mě sice překvapilo, že se nejedná o adventuru (což jsem tak nějak čekal), ale o logickou 2D puzzle plošinovku... Ovšem jinak byly všechny poznávací znaky Amanitích her přítomny: signifikantní vizuál, obskurní postavy, ulítlý příběh i perfektní hudba a ozvučení, takže všechno v pořádku.

Puzzlů je asi šedesát, figurují v nich různé mechaniky (žebříky, páky, výtahy, propadla, posuvné dveře, blikající světla, dálkově ovládané vypínače, tekoucí voda atd.) a hlavně několik druhů příšer, které mají různé patterny pohybu i vzorce chování (ale všechny se při kontaktu se světlem změní v neškodný kus nábytku, proto se prý hra měla původně jmenovat Blik). Příšerám se samozřejmě musíte vyhnout a dostat se k východu z každého puzzle. Mechaniky se ovšem postupně se kombinují, takže zvlášť ty poslední levely dokážou hodně potrápit. Kromě toho ještě můžete objevovat tajné místnosti s pohyblivými obrazy, z nichž některé dokonce představují interaktivní minihru. Nádhera!

Při hraní jsem si nemohl nevzpomenout na Fish Fillets (a taky trochu na Sokoban). Ačkoli jde o něco úplně jiného, prostě se mi tahle skvělá hra nějak vybavila. Budu si ji muset dát znovu (myslím, že jsem ji tehdy nedohrál).

Phantasmagoria / 6 hodin / #dohrano
Další rest. Na obě Phantasmagorie jsem jako děcko furt čuměl ve Score a strašně mě lákaly. Jako takřka všechny adventury jsem se k ní nedokopal a doháním to teď. Po Harvesterovi je tehle kousek taky z těch kontroverznějších. Oproti Harvesterovi ale ve Phamtasmagorii není ani ždibec humoru. Je to prostě naprosto jednoznačnej thriller/horor kde tak nějak tušíme, že to nemůže dopadnout dobře. Atmosféru se jim povedlo udělat skvělou a i ty herci jsou sympatický. Příjemný hororový béčko. Na Steam Decku to chtělo trochu fidlení ale nakonec přes Scummvm jede hra perfektně. No a teď na dvojku :)

Uncharted 4: A Thief's End Remastered (2016/2022) / PS5 / 17,5 hodiny / #dohrano

V rámci série zatím můj nejrozporuplnější zážitek. Tahle hra je jako život po čtyřicítce, pokud se vám daří (v materiálním slova smyslu): můžete si klidně dovolit co chcete, ale vlastně vás to nijak neuspokojuje. A tak vzpomínáte na to, jak jste ve dvaceti přespávali v cizích postelích a živili se junk foodem. Uncharted 4 je technicky dokonalá hra se slušným příběhem, filmovým vizuálem, vymakaným ozvučením, bezchybnou kamerou a rozpočtem jako HDP Uzbekistánu... Nicméně během hraní jsem si celou dobu říkal, že tomu něco chybí a pořád jsem čekal, kdy se dostaví něco jako ponorka v pralese z jedničky. Nic takového se ale nestalo.

Tahle hra nemá srdce ani duši. Je to jen produkt, který sice sesbíral všechna možná ocenění a je jednou z nejprodávanějších her na PlayStation vůbec... Ale během vývoje z Naughty Dog odešla Ammy Hennig (která režijně stála za předchozími třemi díly), její odvedená práce byla z větší části zahozena, nové vedení nasměrovalo celý příběh úplně jiným směrem a začalo se crunchovat takovým stylem, že po vydání hry studio opustily tři čtvrtiny týmu. Tohle všechno je na hře prostě znát, hlavně pokud jste hráli původní trilogii. Hravost a typická atmosféra je prostě pryč, celé se to bere hrozně vážně a většinu cutscén se řeší rodinná témata :-/

Do vývoje se navíc vetřela i uřvaná feministka Anita Sarkeesian ("...Among the influences of Sarkeesian were switching the gender of Drake's child (originally a son) to be female and changing the outcome of conflicts so women would win more frequently to be seen as powerful and independent..."), čímž se duch Uncharted nenávratně rozplynul. Aby nedošlo k omylu - se silnými a nezávislými hrdinkami ve hrách nemám absolutně žádný problém, ale od toho je tu třeba Lara Croft, zejména v posledních třech dílech. Když mi ovšem nějakou doktrínu někdo začne cpát za každou cenu všude, tak začnu být nekriticky negativní.

Takže abych to shrnul: původně podle Ammy Hennig čtyřka neměla být posledním dílem série, ale když hra nakonec dopadla jak dopadla, tak jsem vlastně rád, že je to konec. Hraje se to sice krásně (resp. pořád stejně, což je dobře), ale nemám sebemenší chuť Uncharted 4 absolvovat znovu. Ovšem třeba takovou dvojku si rád zopakuju kdykoli. Jo a jasně, o The Lost Legacy samozřejmě vím a chystám se na něj. Ale při pohledu na synopsi se trošku bojím, abych nedostal něco jako Wolfenstein: Youngblood neblahé paměti... Nathan a Elena mi budou chybět. Ach jo, proč se nakonec každá série musí takhle zkurvit :-(

Závěrem jednu pohlednici někde z prostředka hry, titulky a jdu si pustit soundtrack. Ten jediný má pořád tu stejnou sílu.

Under The Waves/12hod/PS5/ #dohrano
Walking, teda spis diving simulátor s poměrně silným příběhem.. i slzička ukápla..

Dave the Diver / 29 hodin / PS5 / #dohrano
Ani nevím, jak jsem v tom těch 29 hodin utopil (no pun intended). Přitom taková blbost! Hra má samozřejmě těžký indie vibes, ale taky je poznat, že indie není - nejsou bugy, je výborně vyladěná.
Vždycky, když to vypadalo, že se začnu nudit, hodila hra mým směrem další kousek příběhu nebo novou herní mechaniku.
Ale proč jsem se na Dava vždycky těšil, jsou ty charaktery a jejich prezentace. Bashovy animace "výzkumu" mě nepřestaly bavit ani když jsem je viděl po sedmnácté. A z té hry prostě sálá pohoda a feel-good zábava.

Zároveň teda můj zájem absolutně opadnul po závěrečných titulcích. Uvidím, jestli to vyplatinuju.

Black Myth: Wukong / 102 hodin / #dohrano

krasny! pro me takovy "sekiro lite". ma to nadhernej vizual. skvely souboje a nepratele. tech hodin tam mam tolik, protoze sem jelito a tyhle hry mi nejdou! ;)

Astria ascending/55 hodin/#dohrano

Nintendo switch. Not bad, měla jsem na tuhle hru chuť. Není to sice žádná topovka, ale celkem mě bavila. Tahové souboje, hledání weakness každé obludy a taaaak. Hafo boss fightů a každý je víc a víc absurdní xicht

WOODMAKER: No jak říkám, uvidím. Konzultoval sem řadu zdrojů ohledně toho, na jaký distribuci Linuxu hrát a Pop_OS figuroval všude. A ty Widle tam můžu vždycky hodit zpátky...

SALVATOR: Tak nějak bych si skoro i tipnul, že další dohraná bude Metro Exodus :-P

Inside / Switch / 4 hodiny / #dohrano

Ptal jsem se kolegyne, co je podle ni nejlepsi videohra. Pry Inside.
Switch pripojeny k televizi, dobry zvuk, nerusit, tak nejak bych to mel hrat. Trochu jsem se u toho bal. Celou dobu me to bavilo.

Kvuli intuitivnimu ovladani bych hru doporucil i nehracum. Ale je tam nasili a je to neprijemne, (v Doomu me to naopak bavi,) tak to neni pro kazdyho.

Vizualne hezka hra, platformer, ovlada se analogem a dvema tlacitky. Nema HUD, text, dialogy, loadingy, proste se snazi neprerusovat imerzi.

Screenshot by byl asi spoiler.

4 hodiny dlouha hra.
10/10

Metro Last Light Redux / NevimJakDlouho / #dohrano

Steam tvrdí, že sem to hrál 96 hodin, ale to je blbost, pravděpodobně sem to omylem nechal možná i víckrát běžet přes noc, když sem něco stahoval.

The Life and Suffering of Sir Brante/Steamdeck/14 hodin/ #dohrano
Dvojí dohrání, protože jsem chtěl vyzkoušet dopad různých voleb na příběh. A je fakt velký - celá třetí (a zároveň nejdelší) kapitola může být úplně jiná.

Svět, ve kterým se Sir Brante odehrává mě zároveň totálně pohltil. Je to temný, dobře napsaný, neobvyklý. Užíval jsem si jednotlivý postavy, intriky a politiku, poctivě plánoval další kroky a role-playoval.

Dojít nicméně k aspoň trochu pozitivnímu závěru je fakt fuška - suffering není v názvu náhodou. Člověk se od poctivýho hraní musí odklonit k počítání atributů. A to je velká škoda.

Samorost 3 (2016) / Steam Deck / 6 hodin / #dohrano

Moje procházka houbovou zahrádkou pokračuje. Samorost jednička byla jen taková milá hříčka a dvojku už si moc nepamatuju, ale oboje to bylo děsně zhulené a mělo to fajn hudbu i zvuky. Trojka se dá vlastně v kostce přesně takhle shrnout taky, jen je o dost delší, o moc víc zhulená a hudbu má naprosto geniální. Kromě toho bezejmenný trpaslík je prostě mnohem sympatičtější než robůtek z Machinaria, nemůžu si pomoct :-)

Puzzly jsou z velké části postavené na řešení akustických hádanek, což mi okamžitě evokovalo Loom (a dostal jsem nepotlačitelnou chuť si ho po těch pětatřiceti! letech zahrát znovu). Hrozně mě bavilo nalézání skrytých "samplů" a jejich následné mixování, to považuju za skvělý nápad. A samozřejmě jsem je nenašel všechny, takže to (podobně jako dosbírání havěti v Botanicule) bude asi znamenat důvod pro druhý průchod.

Někdy. Teď mě čeká Creaks a budu to mít komplet :-)

Black Myth: Wukong / 92 hodin / #dohrano

Tenhle komentář bude krapet osobnější, protože jsem se s Cestou na západ, respektive s Opičím králem potkal už jako malej hajzlík v roce 1991, kdy ho uvedla tehdejší tv stanice OK3 (a později v roce 94 Česká televize) Pro moje jedenáctileté já to bylo naprosté zjevení, protože tahle čínská televizní adaptace románu, který pochází z patnáctého století byla naprosto boží a vymykala se čemukoliv, co se tehdy dalo v televizi vidět. Ještě teď si pamatuju, jak jsem běžel s aktovkou na zádech ze školy, abych stihl každou novou epizodu. Seriál popisoval cestu mnicha Tripitaky, který se z pověření bohyně milosti vydal z tehdejší říše Tchangů pro svatá budhistická písma do Indie. Tahle legenda vychází z reality, kdy jistý mnich v šestém století absolvoval stejnou cestu, prošel na cestě do Indie desítky zemí, cestu kupodivu přežil a následně se vrátil s náboženskými spisy, které následně za pomoci dalších mnichů přeložil a o svém putování napsal poměrně fascinující pojednání. Jeho putování bylo tehdy tak epické, že se časem proměnilo v legendy a jednou takovou je právě Cesta na západ, ve které mu autor přidělil tři podivuhodné pomocníky: prchlivého opičího démona s božskými schopnosti a Sun Vu-Kunga a dva nebeské generály zakleté do podoby démonů v podobě hloupého a líného Čuníka vyzbrojeného kovovými hráběmi a mnicha Píska. Díky takovým charakterům, respektive antihrdinům, kteří provázeli Tripitaku a chránili ho po cestě před démony, rarachy a další havětí vznikl jak seriál, který dnes nejvíc připomíná výpravné jrpg, tak pop-kulturní fenomén, který se propsal jak do filmů, anime (Dragonball), tak do her a o té si teď něco (konečně) povíme.

Když se před čtyřmi lety objevil první trailer, tak se to ve mně trochu pralo. Na jednu stranu to vypadalo tak dobře, až se vkrádaly pochybnosti o tom, jestli se nejedná o CGI scam, kdy autoři, kteří měli za sebou sotva pár her pro mobily urvou pozornost, získají od investorů balík a následně se vypaří a nikdy o nich a stejně tak o hře neuslyšíme. Opak se stal pravdou. Wukong nedávno vyšel, ona scéna z prvního traileru v pohybu vypadala paradoxně ještě líp než před lety a z možného podvodu se stala jedna z nejprodávanějších her všech dob (k dnešnímu dni se prodalo po pár týdnech 20 milionů kopií). Valnou většinu prodejů tvoří samozřejmě Čína díky kulturní vazbě, ale na západě si nevedla vůbec špatně.

Na vysvětlenou by se hodilo zmínit, že Wukong: Black Myth nepopisuje Opičího krále, respektive seriálovou Cestu na západ, ale odehrává se až po ní, kdy činy opičáka Suna upadly v zapomnění a v ten moment přicházíte na scénu vy coby jeden z opičích bojovníků, který se vydá na cestu ve stopách družiny mnicha Tripitaky a potkává se s konsekvencemi jejich předchozích rozhodnutí. Pro čínské publikum to bude naprosto srozumitelné vyprávění. Pro ty co viděli seriál taky, ale pro všechny ostatní to může být trochu matoucí. Samozřejmě to bude pořád naprosto epická a fascinující jízda, ale řada lokací ve vás nevyvolá potřebnou nostalgickou emoci. Tak jako tak je styl vyprávění o dost vstřícnější než kryptické a významné mlčení v Dark Souls sérii. Ke hraní jsem si ještě navíc pořídil české knižní vydání Opičího krále, kterého přeložila a v roce 1961 poprvé vydala naše oceňovaná sinoložka Zdenka Heřmánková, která překládala i scénář pro českou verzi seriálu a měl jsem tím pádem zážitek kompletní.

Ohledně Wukonga se vedly a vedou debaty na téma obtížnosti a kam vlastně hru zařadit. Už několik týdnů se lidé hádají, jestli je to víc souls-like, souls-lite, anebo God of War-like. Čistě za mě po 90 hodinách můžu říct, že je to daleko, daleko těžší než Bloodborne a v podstatě se jedná o Sekiro-lite koncept s tím, že je obtížnost některých bossů brutální, ale férová a vždycky máte v konkrétní kapitole tajný svět, kde se nachází gimmick v podobě itemy.

Ohledně audiovizuálu, výpravy, citu pro detail, atmosféry prostředí a uměleckých aspektů bude letos Wukong dost těžko hledat konkurenci. V recenzích se objevily námitky, že vás mohou omezovat neviditelné stěny. Ano. Na ty sem tam narazíte a přišlo mi, že jsou na pár místech a navíc úplně zbytečně. Po první kapitole je přestanete vnímat. Technický problém, anebo bug jsem za 90 hodin na PS5 nepotkal žádný. PC port na tom může být jinak, ale to neumím posoudit. Dál jsem zaznamenal stížnosti na absenci mapy s tím, že se prý můžete ztratit. Ouuuukej, ale já to naopak ocenil, protože už se mi z map posetých milionem otazníků a vykřičníků zvedá kufr. Tady nic takového není I ten hud máte mimo boj úplně čistý. Menu a klávesové zkratky je na gamepadu vyřešeno naprosto elegantně. Bod nahoru.

Wukong je pro mě obrovské překvapení, ve kterém se mohla spousta věcí od oznámení pokazit, ale studio Game Science přineslo ohledně produkce fantasticky dotaženou žánrovku, kterou je radost hrát, dívat se na ni, poslouchat ji a stejně tak si číst popisky desítek a desítek rarachů, démonů a postav, které a své cestě potkáte.

Na přelomu roku by mělo být oznámeno DLC s tím, že vyjde na čínský lunární rok. Do té doby si proběhnu NG+ a zkusím se porvat s platinou a budu se těšit na pokračování hry, která přinesla nový žánrový standard a který se může bez studu postavit vedle klasik od From Software.

Nějaké ty screenshoty zde: [NAGASAWA @ GameShots :: screenshoty z her]

10/10