Horizon Zero Dawn Remastered/PS5Pro/35 hodin/ #dohrano
Aloy je pro mě srdcovka a Horizon jsem dohrál potřetí - jednou původní hru na PS4, poté ještě jednou s datáčem a teď opáčko v přikrášlený verzi. Funguje to pořád výborně. Miluju robozvířátka a jejich lov, miluju svět zničenej Elonem Muskem Tedem Farem. Jediný, co skutečně zastarává je UI. Neustále mě nepřestává překvapovat co Decima Engine dokáže.

Replaced/ ~15h/#dohrano

Po deseti letech cekani na Last Night stihl mezitim vyjit vicemene klon jmenem Replaced.
Gameplay casto spociva v drzeni jednoho smeru coz muze byt trochu otrava, nicmene o to vic je casu vstrebat fakt skvelej vizual a atmosferu.

story+visual 9/10
gameplay 4/10

Replaced - Official Release Date Trailer
https://www.youtube.com/watch?v=C3bbZ_I8Ehg

Winter Burrow/9 hodin/#dohrano

Hráno na Xboxu, dostupné na GP. Klasické schéma - nasbírej, dones, vyrob, uvař, najez se a neumrzni. Příběh roztomilého myšáčka v krásné grafice. A má k dispozici češtinu

Herdling/4 hodiny/#dohrano

Hráno na Xboxu, dostupné na GP. Hra beze slov na pasáčka co hledá domov pro sebe a své zpřátelené kamarády. Příjemná věc i když občas frustrující, když se objeví "zlouni". Víc nebudu dělat spojlery

MATEEJ: mne sa to celkom páčilo, ale nakoniec som to nedohral, lebo mi celý ten Marvel universe už príde vyslovene odpudivý. Ale občas ešte po tom poškuľujem, keď práve nemám čo hrať, lebo mechaniky to má dobré.

Halo trilogie (Master Chief Collection) / 36h / xbox / #dohrano
Původně jsem to sem chtěl hodit až dohraju celý obsah MCC, ale teď jsem v půlce a trojka měla tak epický konec, že mi to bude na nějaký čas stačit. Už je to dost dlouho, co jsem si dal Halo: CE a nápad konečně MCC dojet mi vnuknulo nedávno nějaký video z té předělávky jedničky, co se na letošní rok chystá.
Doufám, že bude mít natolik úspěch, aby podobně předělali celou původní Halo trilogii, protože je to fakt pecka. Hlavně teda druhý díl, hrát za arbitera a porcovat opičáky tím "světelným mečem" je boží.
Nejsilnější stránkou Halo je podle mě ten lore. Žádná jiná střílečka nemá tak propracovaný příběh, svůj vesmír, motivace postav, frakcí, celou historii a worldbuilding obecně. Možná Warhammer...
Každopádně když tam po sobě střílí vzájemně lidi, pět druhů mimozemšťanů, houboví zombíci a ještě roboti, skoro v každé misi máte na své straně někoho jiného a střílíte na někoho jiného (nebo ho zabijíte gravitačním kladivem) a ten chaos dává smysl je to prostě Master (Chief) Piece.
Po úplně extatické dvojce mi třetí díl přišel zpočátku horší. Neprošel žádným remasterem a má nejhorší grafiku a úvodní dvě tři lineární mise mě moc nebraly. Ale pak se rozjela i ta trojka a jak jsem napsal na začátku, konec byl přiměřeně epický.
Takže teď čtyřku a pak DLC.
Konečně teda chápu tu kritiku pátého Halo, které mi tehdy připadalo jako výborná hra. Jo, byla, ale fanoušci právem čekali víc.

Marvel's Midnight Suns / 107 h / PC / #dohrano

Překvapivě velmi zábavné.

Základem jsou 3D tactics mise ve světě marvelovských superhrdinů. Mise jsou krátké, jde se rovnou do bitky, žádná zdržování pobíháním po mapě. Bitky jedou na kola a trojice hrdinů náhodně tahá schopnosti z předpřipraveného balíčku karet. A tohle se střídá s vylepšováním základny a karet, prozkoumáváním okolí a simulátorem vztahů mezi hrdiny. Dohromady to vytváří hodně návykovou herní smyčku (aspoň pro mě).

Soubojový systém, stavba karetních balíčků a vylepšování schopností (karet) se povedly. Pomáhá tomu i poměrně široká nabídka superhrdinů s unikátními buildy. Rozvoj základny byl taky fajn.

Vizuál dobrej (ale já jsem dost nenáročnej), zejména animace superhrdinských úderů jsou krásně komiksově přepálené, takže i když jsou souboje na kola, tak to působí hrozně dynamicky. Co není fajn, to jsou textury a animace obličejů. V rámci utužování vztahů mezi hrdiny trávíte mezi misemi spoustu času (nepovinnými) rozhovory, při kterých koukáte na detaily obličejů, které vypadají jak ze Sims 4.

Herní mechaniky friendship simulatoru ve spoustě her působí uměle, stejně tak v Midnight Suns, ale hráč má poměrně širokou paletu prostředků, jak ty vztahy prohlubovat, a některé situace, např. sociální dynamika dílčích podskupin hrdinů, byly vyloženě dobře napsané. Ale takových míst tam je jen pár.

Hlavní dějová linie – ve druhé půlce mi přišlo, že se to nějak táhne. Ne hra jako taková, ta mě pořád bavila, ale ten příběh. Jako by ty postavy v rozhovorech jenom znova opakovaly to, co už bylo mnohokrát řečeno předtím.

Celkový mood – eklektický guláš mutantů, geniálních vynálezců, mimozemšťanů, čarodějů, božstev a démonů je překvapivě funkční. Pokud (jako já a podle mě i tvůrci téhle hry) berete svět Marvelu jako něco pro mládež (ten pocit prohlubuje i to, že základna vypadá jako Bradavice a každá druhá postava je kouzelník), budete spokojení. Pokud od toho budete chtít něco hlubšího nebo dospělejšího, budete až na vzácné okamžiky zklamáni.
Mně tenhle přístup k marvelovské látce nevadil, ale má i problematické důsledky. Simulace kamarádění funguje relativně přesvědčivě, pokud jde o vztahy lidí ve věku 15–23 let, kterých je mezi vašimi hrdiny nemálo. Ale pak tam jsou starší týpci, jako Tony Stark nebo Dr. Strange, kteří se chovají stejně jako ti puberťáci… A když se řeší nějaké ty problémy mezi spolubojovníky, tak je to o tom, kdo nechal v kuchyňce neumyté nádobí, a ne o tom, kdo s kým prcá nebo kdo se vožral a zeblil hajzl. Prostě hodně nízký rating přístupnosti.

Potěšilo mě, jak mají vyřešené odemykání obtížnosti. Začíná se na Normal, ale když se vám pár misí po sobě podaří nadprůměrně dobře, hra vám nabídne Heroic 1, pak Heroic 2, Ultimate 1 atd. Ideální řešení pro debílky, jako jsem já, co to od začátku rozjedou na vysokou obtížnost a pak se trápěj a brečej.

Kingdom Come: Deliverance 2 / 185 hodin / #dohrano
K prvnímu dílu jsem měl hodně výhrad, hlavně co se týká překombinovanýho boje a šílenýho bugfestu, ale nakonec jsem si to docela užil. Byl jsem teda opatrně zvědavej na druhej díl. Po zkušenostech s prvním dílem, kdy jsem dohrál základní hru bez dlc, a když jsem si je později pořídil, tak už jsem je nedohrál, jsem ted počkal, až vyjde i poslední dlc, abych si to mohl zahrát hned všechno komplet. No uplně nemůžu říct, že by to za to stálo... Hlavní hra, teda zejména příběh je výbornej. Dost vedlejších questů mě taky bavilo, ale bylo tam naopak i dost naprosto generickejch, který mě už bavily méně. Zjednodušenej boj oproti jedničce jsem ocenil. Mohl jsem si hrát na rytíře už od začátku, i když jsem dostal sem tam pěknej výklep. Na začátku ty výklepy byly teda častější :) Ale i tak jsem často ocenil luk, méně už pomalou kuši nebo pomalejší střelný zbraně, ale zajímavá možnost to byla :) Potěšila obrovská mapa a klasicky uvěřitelný prostředí spolu s pořádně hláškujícími postavami :D Hodně mě baví, když je ve hře víc možností, jak se dostat k cíli a dává to smysl. Quest má i více nepovinných subquestů, který když splním, tak to ovlivní něco v budoucnu. Nepotěšily mě bugy, který tady nebyly až tak závažný jako u prvního dílu, ale byly. Některý jen tak pro pobavení jako třeba klouzající se zajíci a něco o dost mín zábavnýho jako třeba divný doskakování při boji, což nejednou skončilo tmavou obrazovkou. Bohužel mě docela zklamaly dlc. Nejlepší mi asi přišlo to první s malířem, i když to nebyla žádná sláva a doufal jsem, že další budou jen lepší. Pak třetí v řadě v sedleckém klášteře, kde byl asi nejlepší příběh, ale hratelnost a délka nic moc. Nejslabší mi přišlo druhé s budováním vlastní kovárny. To jediný jsem zatim nedohrál. Tam mi chyběl příběh i nějaká zábavnost. Ale celkově za mě parádní hra a možná se tam ještě vrátím splnit těch pár posledních vedlejších questů :)

Little Kitty, Big City / PS5 / 10 hodin / #dohrano

Jako kočkomil jsem tenhle titul musel mít. Na PS to bylo portováno později, ale jak jsem se to dozvěděl, hned jsem stahoval.
Premisa: Černé kotě vypadne z okna ve vysokém věžáku a chce se vrátit. Na šplhání ze street levelu v japonském městečku musí nasbírat sílu, a přitom potkává další zvířátka se kterými má překvapivě zábavné rozhovory, řeší malé subquesty, objevuje různá zákoutí.
Ta hra nemá challenge. Jestli se bez toho neobejdete, není to pro vás. Není tam game over, nejsou tam survival prvky. Je to feel-good hříčka, která se dá do závěrečných titulků dohrát do hodiny. Ale o tom to není.
Ta hra má japonskej cute vibe, ale ne přehnaně a bez bizárů, na které jsme u japonských her zvyklí - team kterej to dělal je ze Seattlu a v realizačním týmu jsem neviděl jediné japonské jméno.
Animace a pohyb kočky nejsou tak fluidní jako ve Stray, ale to vyvažuje cartoonovitá roztomilost a pičovinky, co můžete dělat - učíte se různá kočičí gesta a pózy ("biiiig stretch"), sbíráte a nosíte různé kloboučky, lísáte se lidem k nohám a kradete jim jídlo a telefony :-)
10 hodin mi trvala platina, která měla mírné náznaky grindu, ale nedá se nesplnit, je super easy.
Je to skvělej krátkej relax a čistič chuťových pohárků mezi hrama, který vás emočně ždímou nebo nutí trénovat reakční čas a komba jak stepování Freda Astaira.
Následuje tapeta.

Lego Batman 2: DC Super Heroes (2012) / Steam Deck + Dock / 39 hodin / #dohrano

Opět na 100 % :-D Když už člověk ví, jak na to, není ten grind nakonec tak hrozný - a tentokrát jsem si ho dokonce docela užíval. Kromě patnácti příběhových levelů, které všechny musíte projít minimálně dvakrát, jsem totiž ve dvojce trávil nejvíc času průzkumem "open city" Gothamu. V něm je rozmístěno 250 (!) zlatých LEGO kostek, ke kterým se musíte dostávat různými způsoby, někdy docela komplikovanými. Dost mi to připomnělo Riddlerovy hádanky ve hře Arkham Knight, kterých bylo podobně nechutné množství, ale byly o moc složitější a dost mě sraly. Tady jsem se u hledání zlatých kostek spíš bavil.

Dvojka se v porovnání s LEGO jedničkou hraje víceméně stejně. Nějaké drobnosti a vylepšení herních mechanik by se sice našly, ale není to nic, co by stálo za řeč. Naopak zůstává nepřesné ovládání (což je u plošinovky dost nevýhoda), zvlášť u létajících superhrdinů a dopravních prostředků. Dvojka každopádně už na první pohled mnohem lépe vypadá, tedy myslím okolní prostředí, vodu atd. - věci z LEGO kostek jsou samozřejmě pořád stejné, na nich nic moc nevymyslíte :-) A jistě, úplně poprvé v historii LEGO her jsou všechny postavy nadabované, což k tomu upřímně řečeno sedí jak prdel na hrnec.

Ovšem co mi nesedělo, to byl Superman. Filmová série ze 70.-80. let byla první komiksová adaptace, kterou jsem jako dítě viděl (Flash "a-aaaaaah" Gordon mě uchvátil až těsně po revoluci na legendárním kanálu OK3). Williamsův Superman March považuju za klenot, Can You Read My Mind mě spolehlivě dojme i teď v pokročilém věku a Christopher Reeve vždycky byl a bude nejlepší Superman ever. Devadesátkový televizní seriál Lois & Clark: The New Adventures of Superman doteď patří k mým guilty pleasures (spolu s Buffy a Tropical Heat :-)). Nicméně jako komiksovou postavu ho obecně moc rád nemám. A ve hře, která má v názvu Batmana, bych fakt nečekal takovou porci Supermana.

Zbytek DC žabařů (jo, Aquaman je tam taky a skvěle se hodí na ostraňování graffiti ze zdí) vem čert, ale v příběhové linii opravdu musíte řekl bych tak dobrou polovinu odehrát za Supermana, jinak to prostě nejde. Ve free roamu v Gothamu se Superman hodí - za doprovou medley z už zmíněného Williamsova soundtracku (Superman je kromě Batmana jediný, kdo má svůj vlastní hudební podkres) se vznesete nad město, prozkumáte kde je co zajímavého a pak tam pošlete Batmana, ať si s tím poradí. Ale některé příběhové levely jsou pro Supermana dělané tak moc okatě, až to není hezké. Navíc asi tak od poloviny hry je ze Supermana Kryptonitem ozářená lemra, která se plouží jak důchodce do Kauflandu, protože ztratil schopnost létat - ale stejně za něj musíte hrát!

Prostě tragédie... Takže jsem maximální možnou rychlostí (13 hodin) prošel hlavní dějovou linií (která stejně za moc nestojí) a pak už se jen věnoval grindování. Během něho jsem získával další a další postavy a mohl si mezi nimi vesele přepínat, kterýžto postup oproti jedničce výrazně urychlil dokončení hry. A i když jsem se Supermana snažil používat co nejméně, vlastně jsem si moc nepomohl, protože tu pořád ještě byl... Robin. A ten mě sere taky :-D Někeré zlaté kostky přitom může získat právě jen tenhle věčný přicmrndávač díky některému ze svých unikátních obleků se speciální vlastností, takže jsem se ho prostě nezbavil až do konce. Jerry Robinson, který tohohle výrostka (spolu)vymyslel, se doufám smaží v ohni pekelném :-)

Takže teď si dám trojku a pak už konečně tu novinku, kvůli které tohle všechno vlastně podstupuju.

Život Není Krásný: Poslední Exekuce / PC / 11,4 hodiny / #dohrano

Abych se priznal, tak vubec nechapu ten hype s hodnocenim pres 90%. Cekal jsem, ze to bude becko, ale po shlednuti Na Plech jsem si rikal, ze se dost zlepsil, tak jsem cekal vic. Kdyz vezmu, ze penize na hru vybral v roce 2018, tak mi to pomalu prijde jak vysmech u takhle snadneho zanru na tvorbu. Do navodu jsem se snazil divat minimalne, ale i tak jsem narazil na veci, ktery mi moc nedavaly smysl a dost me sral pixel hunting. Kdyz to vezmu celkove, tak za ty penize bych cekal vic propracovanejsich lokaci. Abych jen neflusal, tak hudba byla super a ta posledni cast mi prisla fajn, ale i tak vlastne rozuzleni nedava zadny smysl. Priste uz urcite nevezmu za plnou cenu. Davam 6/10.

Limbo / 6 hodin / windows / #dohrano
Tuhle hru jsem rozehrál hodněkrát, ale narozdíl od Inside, který jsem dal skoro na jeden zátah hned v době vydání, jsem Limbo vždycky pochvíli odložil a už se k němu nevrátil. A koukám, že to byla chyba. Člověk většinou na netu vidí screeny z lesa, takže mě docela překvapilo, že v lese hráč stráví spíše menší část hry a následně mi došlo, jak moc jsou si Limbo a Inside vlastně podobné. Dalo by se říct, že Inside je takový Limbo na steroidech. Narozdíl od Inside, které pěkně ubíhalo pod rukama, mi přišlo, že Limbo je víc kouskovaný a o přemýšlení. Na konci už to vpodstatě byly přechody z obrazovky do obrazovky, kde se člověk vždycky zasekl a řešil jak dál. Ale nějak mi to takhle vlastně sedělo a hrálo se to dobře. Hodně mě bavily ty hrátky s fyzikou a jsem na sebe pyšnej, že jsem nepoužil návod a vším se prokousal sám, i když párkrát už to bylo tak tak ) Každopádně je to nejen vizuálně úžasná záležitost a smekám před vývojáři, jak vypilovaný to po všech stránkách je. Vlastní screen nemám, tak přikládám půjčenej s pro mě s jednou z nejsilnějších scén ze hry - průlet skleněnou zdí.

ANTICLOVEK: je to super, ale doporučil bych to pouštět jenom lidem co to už hráli a nebo neplánujou hrát. V tom klipu si zbytečně vyspoilujou nejlepší okamžiky :)

JUNGLER:
ANTICLOVEK: nemůžu nepostnout exekuční song plnej záběrů ze hry ;)

Řezník - Poslední Exekuce (OFFICIAL VIDEO)
https://youtu.be/4HweUBHuhnE

Subnautica / Steam / 30 hodin / #dohrano

Do třetice všeho dobrého. Subnautica je jedna z mých srdečních záležitostí a tohle třetí dohrání už je možná poslední, a možná taky ne. Kdo ví? Když před 10 lety vycházel No Man’s Sky, tak jsem v návaznosti na fiasko doprovázející jeho stav po vydání pročítal různá fóra a diskuze podobně zklamaných hráčů. A mezi obvyklými nářky a toxickými výkřiky do tmy jsem zaznamenal poměrně často se opakující doporučení ve smyslu “kašlete na NMS, dejte si Subnautiku, ta je 100x lepší”. No kdo jsem já, abych se hádal s internetem? Tak jsem hru našel na Steamu - tehdy ještě v poměrně hlubokém early accessu - zakoupil, rozehrál, a byl ztracen. Od první šipky, kterou jsem skočil z vršku záchranného modulu do mimozemského oceánu, mě naprosto pohltila atmosféra, na které se z poloviny podílel grafický styl hry a z poloviny naprosto geniální zvukový design a soundtrack. Simon Chylinski má prostě talent. Jedna z jeho melodií to dotáhla i na čestné místo mých mobilních vyzvánění. Hra působí místy vyloženě hororově, a to ani nemusíte zrovna trpět thalassofobií. Kdo nezaječel, když poprvé potkal crabsquida nebo když ho začal i s ponorkou žvýkat reaper leviathan, tak je u mě psychopat. Nicméně, popisovat v dnešní době herní mechaniky Subnauticy by jistě bylo nošením dříví do lesa - je to perfektní crafting survival s atmosférou ještě hutnější než mlha na Brčálníkem, jedna z her určujících celý žánr.

Svůj třetí průchod jsem spojil s vydáním dlouho očekáváného druhého dílu v early accessu, kde jsem se rozhodl, že si nebudu spoilovat zážitek předprodukčním nedodělkem, ale počkám si na plnou verzi. První průchod naslepo s nulovou znalostí hry je pro mě vždycky absolutní špička. Ovšem touha po koupání se musela nějak vykompenzovat, tak jsem se rozhodl, že si potřetí proběhnu jedničku. Když nepočítám early access, poprvé jsem ji celou dohrál po vydání v roce 2018, podruhé v horkém létě 2021 a potřetí dnes v časných raních hodinách. Tentokrát mi to zabralo jen 30 hodin a můžu potvrdit, že atmosféra po opakovaném dohrání nezeslábla ani o vlas. Tedy v porovnání s předchozími opakovanými průchody. Jak jsem zmínil, první hra naslepo je mimo stupnici. Hru jsem se znovu pokusil rozběhat na linuxu a opět jsem byl zasažen notoricky známou chybou s “neviditelným” kurzorem. Naštěstí jsem už také konečně nalezl řešení skrz protontricks, takže padl další z nepočetných zbývajících důvodů, proč si ještě na počítači držet v dual bootu Windows.

Moje potřeba byla pro danou chvíli plně kompenzována, takže si můžu dát od Subnautiky zase nějakou delší pauzu. Pokud mě přepadne chuť ještě před vydáním dvojky, tak si patrně zopáknu ještě Below Zero. Uvidíme.

DEEFHA: je to bez debat jedna z tuzemských kulturních událostí roku.
jen se bojím, že je to moc niché a moc "divný", aby to získalo zaslouženou pozornost.
vlastně mě napadlo, že kdyby Švankmajer nebo Trnka žili dnes (teda Švankmajer samozřejmě žije, ale snad se chápeme), tak věřím, že by byla slušná šance, že by místo filmů dělali hry.

a pokud by dělali hry, nejspíš v Amanitě/s Amanitou. tohle studio mi přijde jako logický pokračovatel týhle legendární československý stopy v globální kultuře.
pardon za kecy, ještě jsem to nedohrál, hraju to s juniorkou a jí to baví jen očumovat, hlavně ty velký scény, kde je spousta různých pitoreskních detailů.

trochu z toho mám i takovej ten "Amálie z Montmartru" feeling - málokdy vybouchnete smíchy, ale furt se tak nějak uculujete...