Red Dead Redemption / Nintendo Switch 2 / pres 15 hodin #dohrano

Bylo to fajn, ale je na tom dost citit, ze je to starsi hra. Na Switch 2 bezi pekne a dost se mi libil mouse aim pres joycon. Jak moc nehraju strilecky, tak to byla prijemna zmena. Davam 7,5 / 10.

DEEFHA: Díky za super popis, recenzi si pamatuju, ale nikdy jsem to nehrál. Dám tomu někdy chvilku.

Bad Mojo Redux (1996/2004/2014) / PC / 5 hodin / #dohrano

Jak se člověk blíží ke svému konci, tak pořád víc a víc zjišťuje, jak je to vlastně s plynutím času: nejen že čas je relativní, ale jeho přítomnost je vlastně úplně irelevantní. Kupříkladu tohle:

* v roce 1996 vyšlo na Score CD 28 demo hry Bad Mojo
* v roce 2004 hra vyšla znovu jako Bad Mojo Redux s určitými nepříliš podstatnými úpravami
* v roce 2014 se hra díky Nightdive Studios (pozlatit jim ruce!) objevila na Steamu a GOG
* v roce 2026 jsem si ji poprvé zahrál a úspěšně dohrál

A teď mi řekněte, kam se podělo těch třicet let mezi původním demíčkem (které jsem na mém tehdejším počítači s Windows 95 ani nerozběhl) a letošním rokem, kdy jsem si Bad Mojo konečně zahrál (ve Steam klientovi pod Linuxem, v Proton emulaci Windows a s Gamescope upscalingem). Vlastně jsem se na to celou dobu těšil, jen asi pořád nebyl ten správný čas (sic!). A když teď nastal, zklamaný jsem rozhodně nebyl.

Tyhle devadesátkové divno-hry na CD-ROM, kombinující tehdy módní FMV (s tradičně špatnými a přehrávajícími herci) s víceméně klasickou point & click adventurou (akorát že často není point & click, ale ovládá se nějak hodně zvláštně), temnou zápletkou (dnes by se řeklo "edgy", případně "cringe"), depresivní ambientní hudbou (která čato bývá na tom všem nejlepší) a často výrazným vizuálem (který bývá většinou předrenderovaný, často digitalizovaný z fotek a občas i s prvky základního 3D), jsou svébytným žánrem samy o sobě. Phantasmagoria, Harvester, I Have No Mouth And I Must Scream, Sanitarium, nakonec i trochu starší Dark Seed... Jejich screenshoty vypadaly v recenzích skvěle a člověk měl hned chuť si je zahrát. Skutečnost ale často nebyla tak skvělá :-)

Třeba právě Bad Mojo. Jasně, Franz Kafka by měl z příběhu radost (btw. tvůrci mu děkují v závěrečných titulcích a hra na něj i jeho dílo na několika místech odkazuje). Hned po úvodní FMV cutscéně se proměníte ve švába a zůstanete v jeho formě až do samotného konce. Celá hra se odehrává v několika málo místnostech laciného zaplivaného (doslova) hotýlku a jako šváb můžete jen dvě věci: lézt a občas do něčeho lehkého strčit (třeba do cigaretového vajglu). Po krku (mají švábi krk...?) vám přitom jde úplně všechno včetně prostředí (jedovaté nástrahy, rozlité lepivé tekutiny, oheň), dále pavouci, mrtvé i živé krysy, jedna protivná kočka a v neposlední řadě taky vysavač a drtič odpadků). No nezní to jako zábava? Nezní...

Trivia: Fyzický nosič s hrou Bad Mojo je součástí Deutsches Literaturarchiv Marbach, viz příslušný záznam :-O

Lezete tedy sem a tam, pořád se k něčemu lepíte... Takže hodně brzy zjistíte, že se na většinu míst vlastně vůbec nedostanete a vaše trasy jsou tím pádem poměrně přesně dané. O to je hra samozřejmě jednodušší, protože tolik nebloudíte. Ovšem zásadním problémem zůstává to, co je jejím smyslem, tedy vaším úkolem. Změnit se zpátky v člověka? Zjistit, proč k tomu vlastně došlo? Objevit, co divného se to kolem vás v hotelových místnostech děje? Najít nějaký smysl v psychedelických FMV sekvencích, které čas od času trignete nějakou svou činností a za které by se nemusel stydět ani David Lynch? I když potkáváte jiné hmyzáky (mravence, rybenky, další šváby atd.), nemůžete s nimi nijak komunikovat. Co tedy vlastně vůbec můžete dělat?

Nakonec je to ale přece jen především adventura, byť ne úplně klasická (žádné seber/polož/použij/vystřel kokos z podrpsenky) a s netradiční hlavní postavou. Stačí tedy procházet obrazovky, všímat si věcí kolem vás a občas do něčeho strčit, vlézt nebo zkratovat pár drátů. Jako šváb nesbíráte nic; jako hráč, který ho ovládá, sbíráte informace. Jako šváb lezete po starých novinách a dopisech, které si jako hráč tím pádem můžete přečíst. Fotografie nebo obrázky občas přejdou do krátké videosekvence. Některá místa trignou flashbacky z vašeho života "před proměnou". A vy si pomalu začnete uvědomovat, o čem tahle hra vlastně je a čeho v ní můžete dosáhnout. Ne "máte", ale opravdu "můžete". Protože konec si vyberete sami.

Fun fact: V nastavení hry si v sekci grafických detailů můžete mimo jiné zvolit, jestli má váš šváb mít animovaná nebo jen statická tykadla. Pro tehdejší počítače neustálá animace několikapixelových tykadel zřejmě znamenala značnou zátěž :-)

Ano, podobně jako můj oblíbený CP2077 má totiž tahle hra víc konců a (opět podobně) relativně šťastný je z nich jen jeden. Zbylé stojí za hovno úplně stejně, jako život hlavního hrdiny. Ale má cenu zkusit je odehrát všechny. Zásadní rozvětvení je naštěstí až ke konci celé hry, takže není nutné ji hrát celou znovu, stačí jen uložit na správném místě. Pokud byste ale čistě náhodou hráli podle návodu (což rozhodně NEdoporučuji, byť jeden najdete třeba hned v onom Score z dubna 1996 na straně 130), tak nejen že přijdete o většinu zajímavých zážitků, které se pojí s objevováním informací a dáváním si jich do souvislostí, ale pravděpodobně také přijdete o jeden z konců.

Pokud už totiž konkrétní návod existenci více konců vůbec zmiňuje (většina si totiž vystačí jen s jedním), tak bývají popsány tři. Ovšem ty konce jsou ve skutečnosti čtyři, přičemž vynechán bývá obvykle ten ze všech nejhorší. Čili ten, kterého se mi podařilo dosáhnout pochopitelně jako prvního po čtyřech hodinách hry :-D Další hodinu mi pak trvalo objevit zbylé tři konce. Tak dlouho to bylo nejen proto, že šváb se v některých situacích místech opravdu špatně ovládá. Ale taky proto, že hra je zvláštním způsobem zabugovaná a pokud sejvenete na "špatném" místě, zbytek hry je po znovunačtení sejvu nedohratelný, protože se na jednom z následujících míst nedá provést jedna zásadní akce. A přesně to se vám může stát i tehdy, pokud budete hrát podle špatného návodu - prostě si jeden konec softlocknete.

To nejlepší na konec - hudba je skvělá a její autor, proslulý Xorcist, ji poskytuje zdarma na svém Bandcampu: Bad Mojo Disc 1, Bad Mojo Disc 2. Tohle by se před třiceti lety stát nemohlo... Jo a tady je ode mě pár dalších vybraných screenshotů. Nelze upřít, že atmosféru má tahle hra i dnes opravdu signifikantní.

Kingdom Come Deliverance 2 / PS5 / 81 hodin / #dohrano

Hrál jsem to na dvakrát - jak to vyšlo, 40 hodin jsem si hrál na Trosecku, po příjezdu do Kutné Hory jsem to na čas odložil a teď to dohrál do konce.

Je vlastně neuvěřitelný, že všechny ty jankovitý mechaniky dohromady tak perfektně funguji. K tomu famózní český dabing, skvělý příběh (a výborně napsaný do posledního dialogu), fantastické postavy, funkční a zábavný RPG systém, návykový souboje, úžasná grafika, hudba...

Nemůžu si pomoct, za mě to od Witchera 3 převzalo žezlo a korunu. Nejlepší RPG všech dob.

Gears of War 3 / Xbox One X / 15 hodin / #dohrano

Epické završení trilogie, opět v co-opu s potomkem, opět s delší prodlevou. Popisovat to tu potřetí nebudu, protože tahle polívka byla uvařená podle už dvakrát použitého receptu, jen posunula kvalitu ingrediencí do maxima. Vynikající, zábavné, nostalgické. Co vám tu budu povídat, stejně jsem poslední, kdo to ještě neměl dohrané. A pokud se tu někdo takový přece jen najde, tak si to rozhodně zahrajte.

Mafia: The Old Country + DLC / PC / 18 hodin / #dohrano
Po třetím dílu, kterýmu jsem dal šanci, ale nakonec šel z disku, je tento naštěstí uplně jinde. V hlavní roli příběh a docela to odsejpá. Samotnej příběh je fajn, ale žádnej zázrak a trochu mě zklamal závěr. Hratelnost je vcelku ok, ale sem tam mě štvaly nějaký šablonovitý přestřelky, oblíbený nekonečný davy nepřátel a občas nějakej menší bug. A bossfighty s nožem taky pak byly docela otravný. Škoda, že nevymysleli i něco jinýho. DLC nebylo špatný, ale než se to rozjelo, tak byl konec, i když tomu naštěstí odpovídá i ta cena. Zase asi dobrý, když to bylo rychlý, než co se mi stává u dost her, že mám problém to dlc vůbec dohrát a přijde mi kvalitativně mnohem horší/jinde než původní hra. Tady to vlastně bylo pár misí na víc, který do hry vcelku zapadnou. Ale celkově jsem asi spokojenej :)

POHODAVOLE: Na Xboxu One to svýho času nebylo úplnmmě nejhorší...

Kingdom Come: Deliverance/PS5Pro/49 hodin/ #dohrano
Dlouho jsem se kvůli Vávrovi bránil, ale jak jsem postupně poznával fajn lidi, co ve Warhorsu makají, neodolal jsem - zvlášť když to padlo do Pluska. Začátky byly krušný - působí to prkenně. V celý Skalici je jediná lopata, aby se člověk dostal přesně na místo, kam autor potřebuje. Zabugovaný je to neuvěřitelně a nepamatuju se, že by mi kdy jakákoliv hra takhle strašně padala.

Jenže to má kouzlo. Jak jsem poznal Bohutu, zlomilo se to. Postupně jsem do toho světa proniknul. A povídal si s kamarády a kolegy co jsem prošel, objevil, vyzkoušel. I když jsem si připadal trapně, že jsem bosse ustřílel do hlavy, protože ten soubojovej systém nechápu do teď. A ten kláštěrní quest je taky ukázkou naprosto debilního game designu.

Ke dvojce se vrátím.

Ninja Gaiden Ragebound PS5, 11 hodin #dohrano
Relativně novej přírůstek v předplatnym Playstationu. Plošinovka brnakjící na nostalgickou strunu mě přenesla do devadesátek, kdy jsme s kámošema pařili Segu a něco dohrát do konce byla pořádná výzva. Přesně taková je i Ragebound od The Game Kitchen. Bavily mě mechaniky a soundtrack. Zapínal jsem to hlavně ve volnejch chvílích přes den, kdy kolem pobíhaly děti a já nechtěl hrát něco, kde je explicitní násilí. Pixelartovou krev přežijou:-)

Marvel's Wolverine PS5, 24 hodin, #dohrano

Na Wolwerina od Insomniac Games jsem se od ohlášení těšil, protože Spidermany 1 a 2 jsem vyplatinoval a ačkoliv nejsem Marvel head, chlupatej magor s drápama je mi sympatickej, protože tak nějak neřeší teenage problémy, ale je to trochu vejpitek s vlastníma démonama. No skoro jako bych se v něm i občas poznával. Po prvních recenzích a chladnym přijetí části fanoušků ve mně zavládlo zklamání. Asi bych počkal na nějakou slevu, ale díky moc FRIZERovi, kterej mi hru půjčil a já tak měl možnost udělat si vlastní názor.
Kolem tý hry podle mě vznikla úplně zbytečná hysterie. Vůbec to neni takovej průser. Jestli to je tim, že Spiderman nasadil laťku moc vysoko, nebo že někteří čekali něco jinýho, no zřejmě od všeho trochu. Je to zkrátka akční rubačka. Ale hlášky, že je to hra pro herní novináře a normies jsou dost mimo. Schválně jsem hrál na nejtěžší obtížnost a celkem mi to i dávalo zabrat. Vím, že se i nějak řešilo video, jak Logan jede na motorce a ta hra se jakoby hraje sama. To mi přijde vyloženě jen jako záměrně dehonestující video. Algoritmy pak asi udělaly svoje, protože vozit se po tý hře tak nějak trendovalo všude možně. Já v tý honičce po třetim nabourání normálně zhebnul.
Zároveň rozhodně ale nechci tvrdit, že je to masterpiece. Čistej koridor neni úplně můj šálek. Dokázal bych si taky prědstavit, že hra by fungovala o něco líp, kdyby nabízela svět otevřenější, třeba něco na způsob Ragnaroku. Mimochodem stylizací, kamerou a určitejma aspektama mi Wolwerin novějši dilý GoW trochu připomínal.
Se samotnym leveldesignem jsem měl taky občas problém. Možná i s tim, co autoři zamýšleli, že bude hráč v lokaci dělat. Na jednu stranu po mně chtěli prozkoumávat a hledat bedny nebo láhve s whisky, na druhou stranu mě hra za průzkum nezřídka kdy trestala slepou uličkou bez ničeho a následnym vracením se zpět. Taky jsem měl pocit, že mě někdy hra násilně tlačí do dalšího postupu.
Special moves fajn, ale bylo jich málo a komb bohužel ještě míň. Přitom fighty i pohyb působily skvěle. Možností "jak" ale mělo bejt víc. Stejnej problém se týkal i dveří s challengema. Dost jednotvárný na můj vkus.
Co musim pochválit je jednoznačně příběh a herci. Tomu bych dal klidně desítku.
Celkově za mě osm z deseti. Mohlo to být lepší, ale takovej propadák, jak někteří tvrdí, to rozhodně neni.

DAVESADE: DM2 patří také mezi moje srdcovky a to už skoro 30 let. doteď si vzpomínám jak tenkrát v těch devadesátejch letech bez internetu jsme na tom byli s kámošem zaseklí, vůbec nechápu jak jsme to mohli tenkrát dohrát :-D pamatuju si třeba jak jsem od něj běžel přes celé sídliště domů s papírkem a nakreslenýma runama na nové kouzlo které jsem neznal...zajímavé je že čím jsem starší tím mi to jde hůř dohrát, asi už nemám takovou trpělivost. jednou mi nešly všechny stroje nahoře ve věži aby se otevřel portál (vracet se mi asi už nechtělo) a naposled jsem se zasekl v nějakém asi třetím patře věže v místnosti s cestujícíma teleportama - po pár dnech jsem to vzdal...no ale jak jsi mi to teď zase připoměl tak si to dám znova....

DAVESADE: Tohle by si zasloužilo speciální achievement :-D

Dungeon Master 2 / Amiga / 7 hodin / #dohrano

Oba dily Dungeon Mastera patri mezi me dlouhodobe porad nejoblibenejsi hry vubec. Podobne, jako treba Dooma, jsem je mel ve zvyku dohravat nepravidelne do konce pro proste poteseni ze znalosti hry, chvilemi jsem aspiroval i na speedruny v druhem dile. Ale to je uz davno pryc, ani jednu jsem do uspesneho konce nedotahl uz vice nez deset let (ale rozehral jsem je pro radost mnohokrat).

Obe hry maji pak specialni kategorii obtiznosti, kdy cely titul projdete jen s jedinou postavou misto klasicke party ctyr hrdinu. V teto kralovske discipline je vyzadovano, aby hrac presne vedel, co ho kde ceka a nasledne se hra muze stat v jistem smyslu i jednodussi, protoze jedina postava mnohem rychleji leveluje - zejmena FIGHTER level - ale i MAGE odemkne silne verze kouzel mnohem drive, nez v plne parte. Nemluve o snizene nutnosti pece o hlad a leceni hrdiny, dostatku vyberu zbrani a brneni - vyjma naprosteho zacatku hry mi prijde hra vlastne jednodussi v jednom.

Na PC jsem druhy dil dohral nejmene desetkrat za ty roky a jednou prave s jedinou postavou Torhama Zeda. Na Amize jsem ale druhy dil dohral jen jedinkrat nekdy kolem roku 2005 a tak jsem si rekl, ze je cas si dojet i tuto verzi hry za jednoho hrdinu.

Na Amize je hra zoufale pomala ve srovnani s PC a to nezavisle na tom, jak silnou turbokartu mate, jakoby ji hra totalne ignorovala. Mirim tim k tomu, ze v uplnem zaveru hry je nejlepsi jit na Dragotha za pomoci sestice umelou inteligenci navadenych pomocniku, kteri cisti mapu a zaklesnou finalniho bosse do uzkych a Torham muze zvesela rubat nablizko. Alespon tak mi prislo na PC, ze to je nejlepsi taktika.

Jenze na Amize - ouha - ta rychlost v zaveru hry pada na - bez jakekoliv ironie - na jeden frame za dve sekundy. Hra je proste a jednoduse naprosto nehratelna. Takze jsem se snizil k tomu, ze jsem si nacheatoval nekonecnou manu a zdravi a proste jsem hru dorazil na sprostaka. Nemel jsem proste na finalni klickovani v tomto framerate nervy, hra mi nekolikrat (domnivam se prave, ze kvuli pretizeni procesoru) spadla, proste to neslo. Nestydim se za to a klidne mne kamenujte.

I tak slo o luxusni zazitek, ta hra je porad naprosto bozi a mrzi mne, ze nikdy nevysel plnotucny treti dil.

Cyberpunk 2077 a Phantom of Liberty /80 hodin/#dohrano

Myslím, že v poslední době tady bylo na tohle téma snad už všechno napsáno. Já bych snad jenom dodal, že scénáristi z CD Projekt Red opět ukázali mimořádný cit pro látku. Vzpomněl jsem si na doby, kdy jsem objevoval možnosti internetu a hltal Gibsona a Dicka z ebooků posbíraných po různých ftp serverech. Jak jsem se snažil pochopit Neuromancera z Neffova překladu a bral ho jako nesrozumitelnou a málem mystickou knihu (v angličtině jsem si na něm vylámal tenkrát zuby), abych po letech Rauvolfova překladu pochopil, že to je víc než scifi existenciální beatnická věc. Jak jsem si stáhnul „Johnyho“ Mnemonica a pak ho viděl s Keannu Reevsem z videokazety (a dneska už bych ho radši vidět nechtěl). Tak tohle vv CD projektu evidentně mají rádi taky a dokážou to skvěle rozvíjet a dotahovat. Většinou hry nehraju jak se říká kvůli příběhu, ale tady jsem si to užil vrchovatě. RPG co mě dokáže i dnes překvapit a postavit před těžké volby, které mají dopad. A když už si myslíte, že už se z toho kyberpunku nedá už nic vytřískat, rozvinou žánr nečekaným (ale velmi smysluplným) směrem ve Phantom of Liberty. To pak už tý hře odpustíte i ty neřiditelný auta, a místy polomrtvý kulisy.
Po zkušenosti s Witcherem 3 jsem teda nějak pochopil kde se tvoří základ pro secret ending, takže jsem to dal i s ním. A hodlám se časem vrátit.

Serious Sam 3: BFE (2011/2020) / PS5 Pro / 16 hodin / #dohrano

Tak tohle byla fakt hořká pilulka... Nicméně bylo nutné ji spolknout. BFE znamená Before First Encounter, jedná se tedy o příběhový prequel právě k First a Second Encounter (všechny tři hry vyšly v roce 2020 na PS4 jako Serious Sam HD Collection a přesně tuhle verzi jsem na PS5 hrál). Oproti tomu Serious Sam II, který mě z celé téhle série zatím bavil rozhodně nejvíc, se příchodem trojky oficiálně ocitl ve vzduchoprázdnu mimo "kánon" ¯\_(ツ)_/¯

BFE má straaaaaaaašlivě pomalý rozjezd. Navíc nejdřív vypadá jako nějaká z mnoha takových těch rádoby realistických vojenských her, kdy s jednotkou spadnete na nepřátelské území a musíte se z něj dostat pryč, nebo někoho vyzvednout a tak podobně. Konkrétní příklad nedám, protože tenhle typ her nesnáším a nehraju. Ale tentokrát jsem teda musel :-/ Navíc na úplném začátku má Sam jen holé ruce (sic!), pak extrémně pomalé obouruční kladivo (!) a teprve po nesnesitelně dlouhé době škrcení a mlácení enemáků se propracuje k pistolce (naštěstí s nekonečnou municí). Ufff! :-/

Něco takového jsem po předchozích dílech vůbec nečekal a byl jsem doslova v šoku, jak jinou hru najednou hraju. Navíc to rozbořené předměstí Káhiry, kde se prvních pár levelů odehrává, vypadalo naprosto příšerně! Serious Engine 3.5 v komplikovaných a relativně detailních exteriéro-interérech tentokrát absolutně nestíhal, a to se nebavím jen o obligátním doskakování vzdálených textur. Tak brutální culling, kdy se vám schovávají celé objekty (!), ačkoli se ještě neocitly mimo vaše zorné pole (!!), jsem snad neviděl ani na PS2 :-( Jakmile se hra přesunula do otevřené pouště s několika zbořeninami, tak si engine vyloženě oddechl.

Mno, takže i když se to pak konečně trochu rozjelo a nakonec se Sam dostal do obvyklé formy, trvalo to tak dlouho a hrálo se to tak špatně, že jsem z toho byl prostě rozmrzelý. Ke konci navíc extrémně stoupla obtížnost, oproti začátku to působilo hodně nevyrovnaně. Závěrečný level The Guardian of Time je tak dlouhý a narvaný těmi nejtužšími enemáky, že ho považuju za asi to nejtěžší, co jsem v rámci celé série musel zatím absolvovat. A vůbec poprvé jsem si musel zagooglit jak na finálního bosse, protože ten souboj mi prostě nedával vůbec žádný smysl... A nedával ho ani pak, když jsem už věděl, jak na to.

Čili abych to neprotahoval: římskou dvojku pořád považuju za nejlepšího Serious Sama, BFE trojku naopak za nejhoršího. Zatím! Ještě mám před sebou daší dva díly :-)