AVATAR: Btw "mně ten oblek přišel", když už chceme hnidopíchat ;⁠-⁠)

Crysis Remastered / 9 hodin / PC / #dohrano

remaster jedne patnact let stare klasiky, zasadniho milniku v tom jake graficke orgie lze na pc rozpoutat... a v prvnich verzich tavice grafickych karet, ano, puvodni vydani pred opatchovanim regulerne prehrivalao a zabijelo gpucka. jedna z tech her co maji v nastaveni moznost "velmi vysoke" ale rovnou na vas hulakaji ze tohle nastaveni je v ramci ocekavani budoucnosti a v tomto okamziku jeste neexistuje hardware ktery by to utahl.

pribehove je to technicky prvni far cry. opusteny ostrov, na nem tajny vyzkum, prvni cast hry bojujeme se se severokorejci kteri ostrov take chteji, v druhe pak nikoliv s mutanty ale s necrony alieny ktere jsme v jejich pohrbene lodi po dvou milionech let nestastne probudili. v prvni casti pseudo-otevreny svet ve smyslu ze k cily vedou dve az tri cesty, v druhe v podstate cisty koridor velice vkusne maskovany prostredim a frenetickou akci.
crysis prineslo do zavedeneho receptu nekolik novinek. tou nejdulezitejsi je asi nano oblek, takove osobni brneni budoucnosti. to lze prepinat mezi rezimy sila/brneni/fofr/neviditelnost. kazda nano-akce vam zere energii obleku ktery se nastesti rychle sam dobiji. u maskovani jsem ocenil hezky detail ze kdyz se plazite po zemi, energie ubiva pomaleji nez kdyz se plizite v drepu a kdyz neviditelny sprintujete tak vam doslova mizi pred ocima. zatimco puvodni verze mela submenu na prepinani nastaveni obleku, tak remaster dela spoustu veci za vas coz vyrazne prispiva k dynamice stretu. velka cast funkci je uz navazana na normalni klavesy, tj fofr se vam aktivuje autmaticky pri sprintovani, sila automaticky pri uderu, silny skok udelate proste podrzenim mezerniku a stit a maskovani ma svoji klavesovou zkratku.
dalsi peknou vychytavkou je moznost si kdykoliv upravit aktualni zbran, vymenit optiky, tlumic, laser, granatomet apod. pocet zbrani ktere najednou unesme je omezeny na dve. osobne jsem si vystacil s utocnou puskou a podle aktualni situace jako druhou pouzival minigun, ostrelovacku nebo aliensky kanon.
v cem hra exceluje i po letech, to je prostredi tropickeho ostrova a na svoji dobu nevidanou destrukci prostredi. kazdy barak co neni s cihel jde strhnout obrancum na hlavu. ostrelovat z tanku vesnici a sledovat ty letajici trosky je radost. poslat davku z minigunu napric pralesem a sledovat jak se kaci palmy, och. a alieni si libuji v mrazicich technologiich takze v druhe casti prochazime tim samym pralesem, ovsem zmrzlym na kost jako by se tam prohnal ledovy hurikan z filmu den pote a vypada to super.

a budu si remcat.
vec co me srala mega, je neschopnost hry udrzet rozliseni. kazde schozeni na listu preplo hru do 1024x768 okna. a hran vas ruka pane aby se vam pustil screen savec, v ten moment se resetovala i pokrocila nastaveni! takze pokazde minata az dve ztracena prenastavovanim.
orientovat se v alienske lodi kdy po vas jdou vetrelci ze vsech smeru bylo peklo tehdy a je peklo i dnes.
v seste tankanske misy hra vubec nepocita s tim ze muzete chcipnout mimo tank a v takovem pripade vam pri loadovani checkpointu proste spadne do menu a slus. pomohlo az vypnout/zapnout a pustit celou misy znova.
tak debilni nightvision jsem ve hre snad jeste nevidel, jako kdyz se imrvere koukate do lampy na fotbalovem stadionu, nevidite vubec nic. pricemz hra je i v noci dostatecne svetla ze ho v podstate celou hru vubec nepotrebujete.
ze hra umi vyklaneni jsem zjistil omylem az ve tretine hry kdy jsem hledal nastaveni neceho jineho a zjistil ze lean-left/right jsou tyvole nastaveny na klavesy uplne na opacny strane klavesnice nez je pohyb, tj v puvodnim nastaveni potrebuje obe ruce na lean a mys mate ovladat asi pusou nebo cim.
co jim teda uteklo, animace stinu kdyz menite zbran absolutne nesedi s vasim pohybem.
a hra absolutnim a za me neresitelnym zpusobem blokuje absolutne vsechny klavesove zkratky, takze jsem ji proste neprimel k tomu abych udelal screenshot. ani pres win+s to neslo protoze v ten moment se hra prepne do toho 1024 okna.

nicmene, i pres remcani to bylo zas jednou prijemne retro. hra graficky moc nezestarla, hraje se plynule a dobre, stale je cim se kochat. slunce tristici se o listy vegetace umi navodit hezkou atmosferu, proplizit se doprostred nepratelske zakladny, pak to posrat a snazit se probit ven, to je ten pravy crysis. i pres tradicne hlussi cast v alienske lodi to hezky odsejpa.

aktualne je cela remastered trilogie na gogu asi za 300kc, dvojka uz se mi stahuje.

end of starchild/10 hodin/#dohrano
Free FPS postavená na GZDoomu. 7 levelů, kompletně překopaná grafika, dost věcí nad základní Doom hratelnost (vedlejší zbraně, dash, bullet time, save vás něco stojí), super level design (něco klasika, něco slaughter, něco platforming), do toho nějaká poezie, minihry, metaprogrese a tak dál. Obtížnost docela hardcore, celkem jsem se zapotil než jsem to dohrál, a to si myslím že nejsem v Doomu špatnej. Secrety bych bez návodu nedával už vůbec.
Bavilo mne to hodně, ale zároveň jsem z toho měl dost pocit, že vstupuju do nějakého příběhu, co už 10 let běží v jiném médiu (což je dost dobře možné, předchází tomu prý jiný Doom mod a taky RPGMaker RPGčko).

PALADIUS: podobně jsem to tu taky popsala, byť zkráceně. Kdo nezná plague, bude víc spokojen. Kdo zná, pochopí, že tenhle díl do lore tak nějak nezapadá.

Resonance: A Plague Tale Legacy / 16 hodin / #dohrano

Mrzí mě, že to takhle píšu, protože jsem se na Resonance fakt těšil, ale bohužel to dopadlo velkým zklamáním. Možná kdyby se jednalo o standalone hru, tak budu s hodnocením mírnější, ale porovnáváním s předchozími Plague Tale se tak člověk prostě nevyhne. Příběh je od začátku nezajímavý, postavy jalové a těžko si k nim vytváříte nějaký vztah. Když pak někdo zemře, a hra se vás snaží dojmout smutnou hudbou, je vám spíš trapně a chcete pryč. Melancholický tón a strach v hlase Amicii a Huga vystřídal yapping dvou besties v honbě za dobrodružstvím. Sophia je taková pirátská Lara Croft na steroidech, která bez větších problémů a se siláckými řečmi kosí skupiny vojáků v plátové zbroji. Opět si nemohu odpustit porovnání s Plague Tale, kde každý nepromyšlený střet znamenal smrt. Jak bravurně bylo napsané Amiciino první střetnutí se smrtí, když musela v sebeobraně zabíjet! A tady? Nějaký vývoj postavy? Nic. Charakter nula. Puzzly docela ušly, ale z drtivé části to bylo jen o správném nastavování světelných paprsků, prostě žádný aha moment se nekonal. Combat byl výsměch, stačil jeden konkrétní perk který odemykal zraňování okolí při úskoku, takže stačilo jen spamovat klávesu C a věci se brzy vyřešily samy.
Abych ale nebyl úplně negativní, tak pochválím nádherný vizuál, vydařenou optimalizaci a úžasný soundtrack, ale to je z výčtu pozitiv, boužel, vše.

15 hodín??? Blasphemy

Red Dead Redemption / Nintendo Switch 2 / pres 15 hodin #dohrano

Bylo to fajn, ale je na tom dost citit, ze je to starsi hra. Na Switch 2 bezi pekne a dost se mi libil mouse aim pres joycon. Jak moc nehraju strilecky, tak to byla prijemna zmena. Davam 7,5 / 10.

DEEFHA: Díky za super popis, recenzi si pamatuju, ale nikdy jsem to nehrál. Dám tomu někdy chvilku.

Bad Mojo Redux (1996/2004/2014) / PC / 5 hodin / #dohrano

Jak se člověk blíží ke svému konci, tak pořád víc a víc zjišťuje, jak je to vlastně s plynutím času: nejen že čas je relativní, ale jeho přítomnost je vlastně úplně irelevantní. Kupříkladu tohle:

* v roce 1996 vyšlo na Score CD 28 demo hry Bad Mojo
* v roce 2004 hra vyšla znovu jako Bad Mojo Redux s určitými nepříliš podstatnými úpravami
* v roce 2014 se hra díky Nightdive Studios (pozlatit jim ruce!) objevila na Steamu a GOG
* v roce 2026 jsem si ji poprvé zahrál a úspěšně dohrál

A teď mi řekněte, kam se podělo těch třicet let mezi původním demíčkem (které jsem na mém tehdejším počítači s Windows 95 ani nerozběhl) a letošním rokem, kdy jsem si Bad Mojo konečně zahrál (ve Steam klientovi pod Linuxem, v Proton emulaci Windows a s Gamescope upscalingem). Vlastně jsem se na to celou dobu těšil, jen asi pořád nebyl ten správný čas (sic!). A když teď nastal, zklamaný jsem rozhodně nebyl.

Tyhle devadesátkové divno-hry na CD-ROM, kombinující tehdy módní FMV (s tradičně špatnými a přehrávajícími herci) s víceméně klasickou point & click adventurou (akorát že často není point & click, ale ovládá se nějak hodně zvláštně), temnou zápletkou (dnes by se řeklo "edgy", případně "cringe"), depresivní ambientní hudbou (která čato bývá na tom všem nejlepší) a často výrazným vizuálem (který bývá většinou předrenderovaný, často digitalizovaný z fotek a občas i s prvky základního 3D), jsou svébytným žánrem samy o sobě. Phantasmagoria, Harvester, I Have No Mouth And I Must Scream, Sanitarium, nakonec i trochu starší Dark Seed... Jejich screenshoty vypadaly v recenzích skvěle a člověk měl hned chuť si je zahrát. Skutečnost ale často nebyla tak skvělá :-)

Třeba právě Bad Mojo. Jasně, Franz Kafka by měl z příběhu radost (btw. tvůrci mu děkují v závěrečných titulcích a hra na něj i jeho dílo na několika místech odkazuje). Hned po úvodní FMV cutscéně se proměníte ve švába a zůstanete v jeho formě až do samotného konce. Celá hra se odehrává v několika málo místnostech laciného zaplivaného (doslova) hotýlku a jako šváb můžete jen dvě věci: lézt a občas do něčeho lehkého strčit (třeba do cigaretového vajglu). Po krku (mají švábi krk...?) vám přitom jde úplně všechno včetně prostředí (jedovaté nástrahy, rozlité lepivé tekutiny, oheň), dále pavouci, mrtvé i živé krysy, jedna protivná kočka a v neposlední řadě taky vysavač a drtič odpadků). No nezní to jako zábava? Nezní...

Trivia: Fyzický nosič s hrou Bad Mojo je součástí Deutsches Literaturarchiv Marbach, viz příslušný záznam :-O

Lezete tedy sem a tam, pořád se k něčemu lepíte... Takže hodně brzy zjistíte, že se na většinu míst vlastně vůbec nedostanete a vaše trasy jsou tím pádem poměrně přesně dané. O to je hra samozřejmě jednodušší, protože tolik nebloudíte. Ovšem zásadním problémem zůstává to, co je jejím smyslem, tedy vaším úkolem. Změnit se zpátky v člověka? Zjistit, proč k tomu vlastně došlo? Objevit, co divného se to kolem vás v hotelových místnostech děje? Najít nějaký smysl v psychedelických FMV sekvencích, které čas od času trignete nějakou svou činností a za které by se nemusel stydět ani David Lynch? I když potkáváte jiné hmyzáky (mravence, rybenky, další šváby atd.), nemůžete s nimi nijak komunikovat. Co tedy vlastně vůbec můžete dělat?

Nakonec je to ale přece jen především adventura, byť ne úplně klasická (žádné seber/polož/použij/vystřel kokos z podrpsenky) a s netradiční hlavní postavou. Stačí tedy procházet obrazovky, všímat si věcí kolem vás a občas do něčeho strčit, vlézt nebo zkratovat pár drátů. Jako šváb nesbíráte nic; jako hráč, který ho ovládá, sbíráte informace. Jako šváb lezete po starých novinách a dopisech, které si jako hráč tím pádem můžete přečíst. Fotografie nebo obrázky občas přejdou do krátké videosekvence. Některá místa trignou flashbacky z vašeho života "před proměnou". A vy si pomalu začnete uvědomovat, o čem tahle hra vlastně je a čeho v ní můžete dosáhnout. Ne "máte", ale opravdu "můžete". Protože konec si vyberete sami.

Fun fact: V nastavení hry si v sekci grafických detailů můžete mimo jiné zvolit, jestli má váš šváb mít animovaná nebo jen statická tykadla. Pro tehdejší počítače neustálá animace několikapixelových tykadel zřejmě znamenala značnou zátěž :-)

Ano, podobně jako můj oblíbený CP2077 má totiž tahle hra víc konců a (opět podobně) relativně šťastný je z nich jen jeden. Zbylé stojí za hovno úplně stejně, jako život hlavního hrdiny. Ale má cenu zkusit je odehrát všechny. Zásadní rozvětvení je naštěstí až ke konci celé hry, takže není nutné ji hrát celou znovu, stačí jen uložit na správném místě. Pokud byste ale čistě náhodou hráli podle návodu (což rozhodně NEdoporučuji, byť jeden najdete třeba hned v onom Score z dubna 1996 na straně 130), tak nejen že přijdete o většinu zajímavých zážitků, které se pojí s objevováním informací a dáváním si jich do souvislostí, ale pravděpodobně také přijdete o jeden z konců.

Pokud už totiž konkrétní návod existenci více konců vůbec zmiňuje (většina si totiž vystačí jen s jedním), tak bývají popsány tři. Ovšem ty konce jsou ve skutečnosti čtyři, přičemž vynechán bývá obvykle ten ze všech nejhorší. Čili ten, kterého se mi podařilo dosáhnout pochopitelně jako prvního po čtyřech hodinách hry :-D Další hodinu mi pak trvalo objevit zbylé tři konce. Tak dlouho to bylo nejen proto, že šváb se v některých situacích místech opravdu špatně ovládá. Ale taky proto, že hra je zvláštním způsobem zabugovaná a pokud sejvenete na "špatném" místě, zbytek hry je po znovunačtení sejvu nedohratelný, protože se na jednom z následujících míst nedá provést jedna zásadní akce. A přesně to se vám může stát i tehdy, pokud budete hrát podle špatného návodu - prostě si jeden konec softlocknete.

To nejlepší na konec - hudba je skvělá a její autor, proslulý Xorcist, ji poskytuje zdarma na svém Bandcampu: Bad Mojo Disc 1, Bad Mojo Disc 2. Tohle by se před třiceti lety stát nemohlo... Jo a tady je ode mě pár dalších vybraných screenshotů. Nelze upřít, že atmosféru má tahle hra i dnes opravdu signifikantní.

Kingdom Come Deliverance 2 / PS5 / 81 hodin / #dohrano

Hrál jsem to na dvakrát - jak to vyšlo, 40 hodin jsem si hrál na Trosecku, po příjezdu do Kutné Hory jsem to na čas odložil a teď to dohrál do konce.

Je vlastně neuvěřitelný, že všechny ty jankovitý mechaniky dohromady tak perfektně funguji. K tomu famózní český dabing, skvělý příběh (a výborně napsaný do posledního dialogu), fantastické postavy, funkční a zábavný RPG systém, návykový souboje, úžasná grafika, hudba...

Nemůžu si pomoct, za mě to od Witchera 3 převzalo žezlo a korunu. Nejlepší RPG všech dob.

Gears of War 3 / Xbox One X / 15 hodin / #dohrano

Epické završení trilogie, opět v co-opu s potomkem, opět s delší prodlevou. Popisovat to tu potřetí nebudu, protože tahle polívka byla uvařená podle už dvakrát použitého receptu, jen posunula kvalitu ingrediencí do maxima. Vynikající, zábavné, nostalgické. Co vám tu budu povídat, stejně jsem poslední, kdo to ještě neměl dohrané. A pokud se tu někdo takový přece jen najde, tak si to rozhodně zahrajte.

Mafia: The Old Country + DLC / PC / 18 hodin / #dohrano
Po třetím dílu, kterýmu jsem dal šanci, ale nakonec šel z disku, je tento naštěstí uplně jinde. V hlavní roli příběh a docela to odsejpá. Samotnej příběh je fajn, ale žádnej zázrak a trochu mě zklamal závěr. Hratelnost je vcelku ok, ale sem tam mě štvaly nějaký šablonovitý přestřelky, oblíbený nekonečný davy nepřátel a občas nějakej menší bug. A bossfighty s nožem taky pak byly docela otravný. Škoda, že nevymysleli i něco jinýho. DLC nebylo špatný, ale než se to rozjelo, tak byl konec, i když tomu naštěstí odpovídá i ta cena. Zase asi dobrý, když to bylo rychlý, než co se mi stává u dost her, že mám problém to dlc vůbec dohrát a přijde mi kvalitativně mnohem horší/jinde než původní hra. Tady to vlastně bylo pár misí na víc, který do hry vcelku zapadnou. Ale celkově jsem asi spokojenej :)

POHODAVOLE: Na Xboxu One to svýho času nebylo úplnmmě nejhorší...

Kingdom Come: Deliverance/PS5Pro/49 hodin/ #dohrano
Dlouho jsem se kvůli Vávrovi bránil, ale jak jsem postupně poznával fajn lidi, co ve Warhorsu makají, neodolal jsem - zvlášť když to padlo do Pluska. Začátky byly krušný - působí to prkenně. V celý Skalici je jediná lopata, aby se člověk dostal přesně na místo, kam autor potřebuje. Zabugovaný je to neuvěřitelně a nepamatuju se, že by mi kdy jakákoliv hra takhle strašně padala.

Jenže to má kouzlo. Jak jsem poznal Bohutu, zlomilo se to. Postupně jsem do toho světa proniknul. A povídal si s kamarády a kolegy co jsem prošel, objevil, vyzkoušel. I když jsem si připadal trapně, že jsem bosse ustřílel do hlavy, protože ten soubojovej systém nechápu do teď. A ten kláštěrní quest je taky ukázkou naprosto debilního game designu.

Ke dvojce se vrátím.

Ninja Gaiden Ragebound PS5, 11 hodin #dohrano
Relativně novej přírůstek v předplatnym Playstationu. Plošinovka brnakjící na nostalgickou strunu mě přenesla do devadesátek, kdy jsme s kámošema pařili Segu a něco dohrát do konce byla pořádná výzva. Přesně taková je i Ragebound od The Game Kitchen. Bavily mě mechaniky a soundtrack. Zapínal jsem to hlavně ve volnejch chvílích přes den, kdy kolem pobíhaly děti a já nechtěl hrát něco, kde je explicitní násilí. Pixelartovou krev přežijou:-)