Kunitsu: Gami / 48 hodin / #dohrano

První zmínku ohledně Kunitsu Gami jsem zaregistroval cca před rokem u Reveal Traileru, který působil jako kondenzované typicky japonské šílenství a ze kterého jsem nebyl zrovna dvakrát moudrej, protože v něm na ploše dvou minut vyrukovali kluci a holky z Capcomu se záběry kombinující Hack 'n' Slash, démony yokai, bojovníky ve vyřezávaných maskách a aby toho nebylo málo, tak to celé bylo protkané s psychedelickými mandalami jako z artového anime Mononoke, texturami s fraktály, bránami Tori, kterými do našeho světa lezou šmejdi z podsvětí a tím vším se ladně tanečním krokem proplétala jakási šintoistická kněžka. Říkal jsem si ouuuuukej, tohle vypadá zajímavě, kór když to celé bylo zarámované izometrickou kamerou. V podstatě to celé působilo tak trochu jako japonská odpověď na Hades, tak jsem jenom doufal, že to nebude další pokus o Rogue Like žánr, který zrovna dvakrát v lásce nemám, což se naštěstí postupem času nepotvrdilo a začalo se mluvit o tom, že to bude akčnější verze Tower Defense. O jaký žánr se tedy vlastně jedná? Na to bude trochu složitější odpověď.

První náznaky ohledně hratelnosti přišly letos v červenci v demu. Capcom nám přinesl několik úrovní na vyzkoušení ve kterém je načrtnutý základní gameplay loop. Uprostřed lesů se tyčí hora Kafuku. Její obvod lemují vesnice, do kterých se bránami tori derou démoni , kteří kromě jiné nekázně uvěznili vesničany do kokonů. Vy stojíte na vrcholu hory s šintó kněžkou Yoshiro, která si vás kouzlem přivolá na pomoc. Jmenujete se Soh, vládnete mečem, vypadáte v masce jako futuristická kobylka a... mlčte. Mlčí i kněžka Yoshiro. Vaším jediným úkolem je sestupovat horou od brány k bráně, osvobozovat vesničany, přidělovat jim různé bojové funkce a ochraňovat Yoshiro. V každé vesnici máte jeden cyklus dne na přípravy což je cca pět minut reálného času a poté nastupuje noc, kdy se otevřou brány pekel a vy musíte vytyčit kněžce cestu, nedopustit její smrt, protože díky ní můžete očistit bráni a posunout se dál a tak dál a tak dál. To vše bez řečí. Hratelnost osekaná na kost. Akční strategie. Je to trochu repetetivní říkáte si první hodinu, ale poté přijde lokace s prvním, druhým a třetím bossem, kdy koukáte na fantazii autorů s otevřenou hubou a říkáte si, že vlastně hrajete hack'n'slash strategii a Dark Souls v jednom. Potom přijdou mírné změny v přístupu k řešení levelů, nabourávání rutiny a už se vezete.

Do toho přichází klidné momenty po bitvě, kdy stanujete po bitvách s Yoshiro v osvobozené vesnici, kde se rozehraje klavír, zaplaví vás mono no aware pro Japonce typická krása ve smutku a vy si čtete osobní příběhy vesničanů a začínáte si všímat detailů, které jsou až maniakální a pak si pustíte krátký dokument o výrobě celé hry a zjistíte, že team pod Capcomem čtyři roky vyráběl skutečné modely budov a talismanů, které poté skenoval do 3D a vám dojde, že nehrajete po x letech originální a neokoukaný koncept s fantastickým vizuálem a s mixem žánrů, ale hru, do které dali autoři srdce, um, pokoru a věnovali ji maximální možnou péči. Takový přístup se vždycky cení o čemž svědčí z 99% pozitivní reakce, kde se skloňují superlativy o malé velké hře s atmosférou Okami (ke které se autoři v Kunitsu otevřeně hlásí) a skrytém pokladu s čímž nemůžu nesouhlasit.

Včera jsem po necelých padesáti hodinách dorazil základní hru a teď se nárazově pustím do NG+ pro platinu, kterou tady ale do celkového času už počítat nebudu.

Pokud byste chtěli vidět, jak se tahle herní radost vytvářela, tak tady je dnes vydané video.

Making of Kunitsu-Gami: Path of the Goddess - #1 Setting
https://youtu.be/B-atP9Csjhw?si=ONxJh5-XxsMUz2fg


Kunitsu měla i skvělý a neotřelý marketing, kdy v Capcomu nakombinovali videoherní svět s tradičním loutkovým divadlem Bunraku

Capcom & National Bunraku Theatre - Kunitsu-Gami: Path of the Goddess Special Bunraku Performance
https://youtu.be/124HrR-M0iQ?si=DW0l0qUHimXx3Afu


Pro mě osobně se jedná o absolutně nečekaného adepta na hru roku a nejpříjemnější překvapení posledních let, kter připomíná zlatou éru experimentů z časů Playstation 2. Není to pro každého, je to unikátní, minimalistické a je to skvělé.

10/10

Valkyria Chronicles Remastered / PS5 / 93 hodin / #dohrano

Se sérií Valkyria Chronicles jsem se potkal před dvěma lety u její čtvrté epizody a tehdy mě naprosto uhranula díky tomu jak kombinovala anime výtvarný styl s JRPG, grafickou novelou, hardcore strategií, nečekaně hlubokým rozborem válečných traumat v kombinaci s fantasy a naprosto bizarním smyslem pro humor, který tenhle poměrně origininální kousek prokládal - ostatně jsem tu o něm v roce 2022 psal. Onehdá se mi po tom všem trochu zastesklo a řekl jsem si, že je čas doplnit si trochu vzdělání ohledně událostí ve fiktivní Evropě třicátých let na sklonku války s východním impériem a pustil jsem se do jedničky. Nebyl jsem si úplně jistej tím, jestli mě v podstatě úplně stejnej koncept jenom s jinou četou bude bavit, ale to byly zbytečný obavy.

Jednička Valkyrie byla zas a znovu skvělá a co víc, tak šla v druhoválečném konceptu ještě víc do hloubky. Strategická tahová část mě tím svým návykovým konceptem zase strhla i když byla trochu lehčí než čtyřka, tak jsem se párkrát dokázal pěkně nasrat - samozřejmě na sebe, protože stačí jedna chyba v úsudku a hra vás zatraceně vytrestá sledováním, jak vám umírají kluci a holky v četě, což je poměrně drastickej virtuální zážitek, protože vám hra postupně buduje ke všem postavám poměrně promyšleně vztah a to nemluvím o hlavních postavách, ale o obyčejných vojandách a vojácích, které vám do čety přidělují.

Síla téhle série je v tom, že postavy nejsou černobílé, takže máte v jednotce nenávist, nevraživost a rasismus, kdy se tohle všechno střídá s klasicky japonským bizárem, takže v jedné misi řešíte masakry civilistů, osvobozujete koncentrační tábor, případně hlídáte uprchlické stanové městečko a následně řešíte vašeho maskota v podobě okřídleného prasete, anebo si vyrazíte s celou četou odfrknout na pláž - samozřejmě v bikinách - to prostě nesmí v jrpg chybět. Pokud bych to měl zjednodušit, tak si celou dobu díky té vší míře bizáru, infantility a militarismu připadáte cca takhle:



Poučenej čtyřkou jsem ale předem věděl, že základními misemi proletím relativně v pohodě, ale ta pravá sranda začne až díky honu na platinu, kdy s tím autoři počítali a po dohrání vám připravili zase spoustu srandy na splnění s nutností dohrát všechny mise, skirmishe a příběhy členů jednotky na hodnocení A s tím, že vám nesmi nikdo zemřít. Díky tomu se celá hra zvrhne v naprosto skvělý taktický a strategický masakr, který se jen tak nevidí. V tom ohledu mě trochu mrzí, jak je tahle série minimálně na západě mimo radar a že ji Sega nezkouší do budoucna víc vytěžit, protože by si to zasloužila a v pohodě by mohla zaparkovat mezi vlajkové lodě jak Segy, tak Sony. Samozřejmě ale chápu, že tohle kondenzované šílenství spousta lidí bez zkušenosti s japonskou produkcí prostě nezkousne. Btw k dispozici je i česky otitulkovaná anime série, která je sice fajn, ale kvalit hry nedosahuje, protože se i přes kopírování dějové linky hry vyhýbá některým drastickým momentům a postavy nejsou tak dobře napsané, jako ve hře.

The X-Files Game (1998) / Wine+DOSBox / 8,5 hodiny / #dohrano

Jak praví teta Kateřina: kůň je jednou hříbětem, člověk dvakrát dítětem. Zaseknul jsem se v devadesátkách a nehodlám se jen tak vrátit! :-D Tentokrát je na řadě úplně první hra, kterou jsem si kdy koupil - a mám ji doteď schovanou, viz poslední přiložená fotka. Ano ano, je to labutí píseň všech FMV her, sedmicédéčkový (!) interaktivní příběh ze světa X-Files, který vznikal čtyři roky, stál šest milionů dolarů a... A nakonec to vlastně žádná velká sláva nebyla.

X-Files je doteď můj nejoblíbenější seriál a to tehdejší šílenství jsem si opravdu užíval. Mám z té doby všechny knihy, které u nás vyšly, komiksy, díly jsem si z televize nejdřív nahrával na VHS, abych si je potom později objednával na DVD po celých sezónách z Austrálie (měli tam pekné boxsety, byl to stejný region, stálo to pár korun a absence dabingu mi v žádném případě nevadila) a nakonec na Blu-ray. Je tedy jasné, že když v roce 1998 vyšla hra ze světa X-Files, musel jsem ji samozřejmě taky mít. A fakt jsem si ji koupil v našem místním počítačovém obchůdku (byl to myslím Libra Shop), kde mi ji museli odněkud speciálně objednat. No, a nikdy jsem ji pak nedohrál. Poprvé až včera.

Ta hra totiž byla na můj tehdejší komp strašně moc náročná. Za všechno může systém VirtualCinema, který byl pro ni speciálně vyvinutý. V podstatě to znamená, že po celou dobu hraní sledujete videosekvenci, která se vždycky v určitém bodě zastaví resp. přejde do několikasekundové nekonečné smyčky, a vy můžete v tomto věžícím videu provádět akce. Můžete ho zkoumat, hledat předměty k sebrání, místa k nějaké interakci nebo místa, kudy se lze "rozhlížet" do stran a nebo postupovat dopředu, dozadu, nahoru nebo dolů. Pokud je v záběru osoba, můžete s ní mluvit pomocí dialogů. Můžete střílet pomocí pistole, fotit foťákem, použít svítilnu, brýle s nočním viděním nebo dalekohled.

Těžko se to popisuje, mrkněte radši na gameplay. Jde prostě o to, že tohle moje dýchavičná sestava prostě neutáhla. Hra vyžadovala Windows (tehdy jsem měl pětadevadesátky) a veškeré video bylo v QuickTime, což samo o sobě byla obří režie. Prakticky jsem to nemohl hrát, snímková frekvence byla asi tak dva za sekundu plus trhaný a zcela rozsynchronizovaný zvuk. Veškerý zážitek nulový. Hru jsem tedy uložil do šuplíku s tím, že až budu mít silnější komp, tak se k ní vrátím. No... Ale teda že mi to bude trvat pětadvacet let, to jsem si fakt nemyslel :-D

A takhle zpětně můžu říct, že jsem vlastně o nic moc nepřišel. Ono takhle - líbilo se mi to. Je tu Mulder a Scully (i když jen chvíli na začátku a na konci, příběh hry se totiž točí kolem jejich zmizení, vy je musíte najít a samozřejmě odhalit vládní konspiraci atd.). Jsou tu další herci a jejich postavy ze seriálu (Skinner, Kuřák, Pan X, dokonce komplet Osamělí střelci!). Na scénáři hry spolupracoval Chris Carter. Hudbu částečně složil Mark Snow. Kameru (natáčelo se na Betacam) držel Jon Joffin, který pak pracoval i na prvním X-Files celovečeráku. Jsou tu Nokia mobily a PDA Apple Newton. Je tu černý olej, radioaktivní ruští pašeráci, spoře osvětlené pitevny a tajemné vagóny na zapadlých železnicích. Celé to prostě vypadá jako naprosto profesionálně zprodukovaná epizoda seriálu, který mám tak rád.

No, ale jako hra to není nic moc. I přes všechny výše jmenované interaktivní možnosti systému VirtualCinema nejde o žádnou adventuru, je to opravdu víceméně lineární FMV diskotéka. Většinu věcí, které máte k dispozici, nemusíte nikdy použít, například pouta. Z mobilu se sice dá volat, ale vlastně to není potřeba. Foťákem se sice dá fotit, fotky pak stahovat do počítače ve vaší FBI kanceláři a "analyzovat" je, ale udělal jsem to jen jednou ze zvědavosti. Rozhovory stačí proklikat a až na jednu nebo dvě výjimky není potřeba rozmýšlet konkrétní odpověď, průběh další hry to nijak neovlivní (tohle opravdu není hra od Quantic Dream). V podstatě nejdůležitejší je zajít občas zpátky do kanceláře za šéfem a nebo domů se vyspat, čímž se děj posune a hra si řekne o další cédo. Btw kdybyste to chtěli hrát, tak klidně jeďte podle tohohle návodu - je zábavnější než hra samotná.

Herní nudě hází klacky pod nohy především navigace v prostoru, která je prostě hrozně zmatená. I malé a nekomplikované prostory typu skladiště jsou rozsekané do tolika míst, na kterých se vám videosekvence zastaví a odkud se můžete dál vydat různými směry, že určitě brzy ztratíte přehled o tom, kde vlastně jste a jak se odtamtud můžete dostat zase zpátky. Předměty k sebrání nebo interakci nejsou nijak zvýrazněné, takže pixel hunting je nutností, ale v pohybujícím se videu je to násobně obtížný úkol. Samostatnou kapitolou jsou pak přestřelky, které jsou extrémně frustrující (opět - zkuste si někoho trefit v přednatočeném videu, které čas od času změní úhel záběru, zřejmě pro dosažení dramatičnosti). Naštěstí jich není moc, ale i tady platí zlaté pravidlo - save often :-) Jakmile zemřete, což nemusí být jen v přestřelce, hra vás "odmění" některou ze závěrečných videosekvencí a někdy vám nabídne možnosti zkusit to znovu od nějakého checkpointu (více či méně vzdáleného od vašeho skonu). Někdy ale ne a pak je jen na vás, kdy naposledy jste si uložili. Nepodařilo se mi v tom objevit logiku.

Takže ano, dohrál jsem to a odškrtnul jsem si jeden z mých nejstarších herních restů... Ale bavil jsem v rámci toho vlastně asi jen při pokusech o rozběhání na moderním PC. To totiž není vůbec nic jednoduchého, paradoxně tedy hlavně pod Windows. Já mám naštěstí Linux a tam se nabízelo klasicky Wine atd., ale stejně se mi to nějak pořád nedařilo... Až jsem objevil naprosto super věc - instalátor s hrou a vším kolem, který spustí Daum verzi DOSBoxu, namountuje do něj všech sedm imagí cédéček, v DOSBoxu spustí Windows 95 (!) a do nich nainstaluje hru. Vy pak hru spustíte normálně z plochy těchhle pětadevadesátek (běžících v DOSBoxu...), přes Alt+Enter si to celé hodíte do fullscreenu a hrajete. Masakr! V mém případě ještě o jeden level bizarnější, protože ta předpřipravená Daum verze DOSBoxu byla windowsová, takže jsem ji v Linuxu musel spustit přes Wine (Daum má i Linuxový build, ale nechtělo se mi s tím už víc laborovat).

Fantazie! :-D

Like a Dragon: Infinite Wealth / 230 hodin / #dohrano

Tak poslední kousek z dílny studia RGG se mi lehce protáhl. Začal jsem 26. ledna a skončil jsem po třech měsících s tolika hodinami, kolik jsem před pár lety nechal v Personě 5, která je považovaná v žánru jrpg za nejpropracovanější monstrum. Jak se to sakra mohlo stát, když jsem za celou tu dobu nemusel grindit a nedostal jsem se při téhle cestě za další "Yakuza" platinou do stavu frustrace, jako u jiných her, kde se většinou závěrečná fáze kompletace promění v ubíjející opakování rutin? Jako první odpověď mě napadne naprostá preciznost teamu, který tuhle tahovou odbočku Yakuzy vybudoval a který ohledně mechanik, smyslu pro detail, logiky celého světa a uvěřitelnosti party, kterou máte na starost nastavil úplně nový level toho, jak zkombinovat open world, technickou stránku hry a uvěřitelnost všech měst, do kterých se podíváte.

Nebál bych se říct, ze po Infinite Wealth se série dostala do bodu, kdy ubrala na míře bizáru a v podstatě vytvořila svoje vlastní universum, které se může úplně v klidu postavit ohledně produkčních kvalit vedle Final Fantasy, kdy v některých aspektech FF i zastiňuje ať už jde o provázání miniher, anebo soubojového systému. Když už je řeč o minihrách, tak ty v Yakuzách vždycky byly, byly monstrózní, kdy by je jiná studia mohla klidně vydávat samostatně, ale tady se studio kompletně urvalo ze řetězu a zakomponovalo do hlavní hry dvě monstra a to Sujimon ligu, kde si stavíte teamy z různých městských nekalých živlů jako v Pokémonech a navíc je můžete spravovat, jako v Personě 5. Dalším zakomponovaným monstrem je Dondoko Island, což není nic jiného, než parodie na Animal Crossing, ve které pomáháte partě sympatických idiotů vybudovat ze skládky odpadu úspěšné turistické letovisko. Tohle je regulérní vývojářské #silenstvi

Pokud bych měl Infinite Wealth k něčemu přirovnat, tak ke katalogu Quelle a Neckermann. Pamatujete? Byly to takové ty 3 kg bichle, která se k nám vždycky nějakým způsobem zatoulaly ze západního Německa a kterými jsme si jako děti listovali a ve kterých bylo úplně všechno. Od nábytku přes elektroniku, hračky, solárka s nahými modelkami až po podprsenky, zahradní traktůrky a vibrátory. Když jste si po několika hodinách celý katalog prohlédli, měli jste z toho "takovou hlavu", přihlouple jste se usmívali a když jste nasrali bráchu, tak vás tím katalogem mohl klidně vzít přes hlavu a poslat vás do bezvědomí. Přesně to se vám u Yakuzy může stát. Můžete se přehltit, může vás umlátit nekonečným obsahem do komatu, ale i tak od ní dostanete zážitek, který vám málo která jiná hra zprostředkuje.

Suma sumárum tu zopakuju komentář kolegy Leftyho o tom, že je to vlastně love letter celé předchozí sérii, kdy není o vzpomínky a nostalgii nouze a jeden obrovský fanservis, který si začíná pohrávat s myšlenkou, že studio pomalu přehodí vyhybku, rozloučí se s původními charaktery a po odchodu jejich CEO začne pomalu měnit původně obskurní značku pro specifickou fanouškovsou základnu na mainstreamovější projekt. Díky tomu jsem si chtěl poslední "Yakuzu" maximálně užít a to se mi za toho čtvrt roku povedlo.

13 Sentinels: Aegis Rim / 65 hodin / #dohrano

13 hlavních hrdinů. 50 hodin vizuální novely a pá hodin hypnotické freneticko-vektorové tower defense Mecha vs Kaiju akce. Inception, ve které vám nedají káču, abyste zjistili, co je a co není skutečnost. Hra, kde mají plot twisty plot twistů vlastní plot twisty. Pocta osmdesátkovým robo sci-fi. E.T., Total Recall, nostalgie, střední škola, vetřelci, nanočástice, terminátoři, drony, klony, sny. Macross místo Neon Genesis Evangelion. Megazone 23. Synťákovej pop. Šílenství. Výbornej vizuál. Diagramy rozhovorů. Na hromnice o den více. Velké a příiejmné překvapení, které bych doporučil především akorát trpělivým hardcore japa-pozitivním Nier Automata/Ace Attorney hráčům, protože ostatní by mohly tisíce dialogů v časových smyčkách umlátit do bezvědomí.

GEE: Díky za tip

13 Sentinels: Aegis Rim – recenze | GAMES.CZ
https://games.tiscali.cz/recenze/13-sentinels-aegis-rim-recenze-498673