OVERDRIVE: tohle podle me moc nejde uchopit rozumem. vidim to tak, ze je to hodne podmineny chemicky, at uz uvnitr tebe, nebo mezi vama. a kdyz ti ten zdroj, na zaklade kteryho je ta tvoje vnitrni chemie happy, zmizi, mas regulerni abstak.
to je ten odstin, kterej nejde presne pojmenovat, ale kterej ti pak v realite chybi a kterej se ti pripomina v tech snech, ta vzpominka na tu zfetovanost tim druhym. lek na to neni. pomaha jen cas, nebo potkat nekoho jinyho, nakou jinou clovekodrogu:)

ale hodne lidi se nekdy zasekne v ty ceste za smirenim nekde ve fazi smlouvani a znovu a znovu se od toho "odeslyho" dozadujou svoji davky. ale toho odeslyho uz to nesjizdi, ostatne, to bejva hlavni duvod, proc odesel (a ten duvod muze mit zase jiny priciny v tom vztahu atd).
a porad se v tom zacyklujou a nedokazou si porucit, ze je to proste pryc. to je to "nemuzu na ex zapomenout". nijak to neodsuzuju, aby bylo jasno, sam jsem si takovou veci 2x v zivote prosel a vim, ze je to hodne slozity a nejaky "ale no tak, zivot jde dal" a podobny hemzy fakt nefungujou. to si musi bejt ten dotycnej schopnej rict predevsim sam.

VYHULENY_UFO: Ona je nejaka holka normalni? ;)
Jinak jo, ten prubeh znam taky, rozhodne Ti preju, ze to funguje.
Me vlastne taky, jenze to neni tema auditu.

Snazil jsem se o tom mluvit s lidma, a je to stejny, jako kdyz se snazim lidem vysvetlit svou dyslexii...

Vzdycky nasleduje: hele, to prece neni mozny, abys stejne slovo ve 3 vetach napsal s 3 ruznejma hrubkama, vzdyt to citis citem, nebo... ty neznas pravidla? Nevidis to po sobe.


Na vsechno se da odpovedet: jo, vsecko hezky, ale tak to proste nefunguje.

Kdysi jsem vysvetloval i depresi mayor, jak to vypada, kdyz to zacina, jak to vnimas, ale cim dal vic jen zevnitr, az najednou jsi uz jen vevnitr a rady typu “jdi neco delat” nebo “tak se proste usmej” nebo “bud stastny”, tak ty proste nejen nefunguji, ale vlastne az urazi.

Decka, ja nejsem blbej, umim cist a psat, a chodil jsem do skoly, jenze neco je jinak. A jo, nejsem kreten, vim, ze opakem propasti Pekelne je slunecny den s milou na pikniku v lese pl em jednorozcu.

Stejne tak vim, ze tata je mrtvy a nemuzu mu zavolat.

A pres to vsechno.

Proto mne prave prekvapilo, ze na tak nevysvetlitelnou zalezitost nekdo zalozi auditko.
Vlastne souhlasim s jeho vlastnikem... taky jsem si dlouho myslel, ze v tom, ze se mi o ni kazdou noc zda, tak jsem asi sam na celem svete, a rikal jsem si, ze po 5 letech od rozvodu, uz by tech 6 vztahu snad melo byt pryc. Proc to jine vztahy nedelaji? Copak jsem se zblaznil?

Asi ne. Nebo mozna...

VYHULENY_UFO: nepredpokladas zrejme spravne, je mi 40.
Resp tak: predstavuju si, ze ten vztah vyjasneny mam. Nevermore.
Ale moje podvedomi si zrejme mysli neco uplne jineho.

Nevim, zda vam umrel nekdo z rodiny, ale pro mne to funguje dost obdobne. Umrel mi pred par lety tata, a obcas si pripadas, ze proste chces zvednout telefon a promluvit si s nim. Optat se, jak mu je, povypravet, co jsi videl a zazil.
Nekdy dokonce vemes do ruky telefon, a pak zjistis, ze ten clovek uz neni. Ze to proste nezvedne.

Obcas uvazuju, zda je v poradku, jak se ma, zda nasla to, co porad hledala, zda je stastna.

Jenze pak neni komu zavolat.

Jak rikam, uz to na vedome hladine neboli, a nebudu to srovnavat s fantomovou bolesti, ta funguje trochu jinak.

Spis je to takove, jako by od te doby svet ztratil nekterou barvu, jen odstin, ktery vlastne ani nevis jaky je, jen se pak vzdycky vzbudim ze sna, kde ta barva pritomna byla

nepredpokladm, ze by lidi 40 ci 50 let a vys nedokazali zapomenout nebo si vyjasnit vztah ke sve ex.
to bude spis problem mladi, taky si vzpomenu, jak jsem se nemohl vyrovnat se ztratou prvni buchty. ta jeji vzdalenost, nemoznost si sahnout... no ted se tomu smeju a rikam si "kurva co se na ni vlastne tenkrat videl"...

Ja to treba mel se svou ex manzelkou tak, ze jsem se do ni zamiloval ve virtualite. Roky jsem cet jeji texty. A proto, ze byla o cca 6let mladsi, vlastne jsem ji videl “rozum brat”; myslim, ze ona ve me zas videla vzor, pac ona zas cetla ty me.
A tak se jednou stalo, ze jsme se potkali, fungovalo to i fyzicky. Proste zamek a klic snad na vsech rovinach. Ja jsem zacal hrat, ona tancit. Rytmus byl vzdy presne.
Jenze ona pak vyrostla, vztah ji zacal byt tesny, chtela nekde neco jinak, a ja sam jsem fak overdrive (nomen omen), takze ve vsem, co delam jsem proste moc.
Rikala, ze ji vlastne svazuje to, ze kdyz jsem nekde s ni, citi se druhorada, ze je mne proste moc.
Mela pravdu.
Tak tam nejaky cas probihalo odlouceni, prave s takovym nepravidelnym odmenovanim a nakonec odesla s nekym jinym.
Rozvod probeh tak, ze jsem tam byl sam a od te doby jsme se videli jednou, a znova jsme oba vedeli, ze je to zamek a klic, coz byl pro ni duvod, aby mne uz nikdy nepotkala.

Trpel jsem jak pes, docela dlouho. Pak preslo utrpeni a zustala jen nesmazatelna stopa. Jako, kdyz clovek prijde o kus tela... nejdriv to boli a pak si holt zvykne, ale neznamena to, ze mu ty prsty nechybi.

Ani predtim, ani potom, jsem nezazil takovou kompatibilitu s zivou bytosti. Nekdy to byla az “telepatie”...

OVERDRIVE: to je dobry:) jinak samo, zencky to chlapum delaj taky. o tom je veskery takovy to friendzonovani imho. kdyz uz se vyfriendzonovanej jedinec moc vzdali, je privaben zpet tim, ze dostane trosku ochutnat toho, co by pravidelne konzumoval jako partner (kterym nikdy nebude) - nakou pochvalu, jak je hodnej a milej, pusu na tvar a mrknuti na rozloucenou, at ma celej tejden o cem premejslet a proc nespat, nebo diky nejakymu "nahodnymu" letmymu dotyku nekolik dni generuje jeho fantazie pribehy o nas dvou, ktere vzdy konci happy endem a podobne:))

toho "externiho nahledu" je imho schopnej malokdo a kritickyho jeste min. ono to pak chce oprate pevne do ruky, ty vyfantazirovany nadeje si zakazat a nekompromisne se z toho vykocirovat ven. coz se samo lehce rika, ale hur dela..

AMANT: ja tomu rikam “nepravidelne odmenovani”... je to termin z vycvyku psu (a vubec vseho ziveho, co jde nejak motivovat odmenou)...ktery funguje tak, ze kdyz zvire udela neco dobre (jak chces), dostane odmenu.
Aby ale nemakalo jen, kdyz mas v kapse cukr, zacne se postupne ustupovat od odmeny a zvirak ji dostane jen obcas, idealne nepravidelne. Takze muze vzdycky “doufat” a obcas z hury spadne mana.
Dulezite je, ze kdyz se to dela spravne, nakonec tam odmena nemusi byt v podstate nikdy, uz je proste vytvorena draha v mozku, ktera rika akce = chtena.

Existuje knizka od pani, co tuhle metodu systematizovala, Karen Pryor. Ma tam treba to, ze zkousela (nebo jeji znama), zda si muze napodminovat takhle chlapa, takze vzdy pred sexem si vzdy ostentativne cesala vlasy.

Pak uz stacilo vzit do ruky hreben a vedlo to automaticky k sexu.

Je to velice funkcni, tenhle Pavlov. A tudiz tyhle asymetricke vztahy muzou mit opravdu az prubeh zavislosti. Je dobre na to obcas pomyslet, pokud se clovek je schopen videt z venku.

Za mě tyhle "osudový" vztahy mají dvě fáze. V tý první jde o to "to zvládnout", dokázat se od tý druhý osoby oddělit, nějak překonat ty nutkavý myšlenky apod, jak jsem tu už na začátku popsal. To trvá nějakou dobu až se to postupně přehoupne do druhý fáze a to je "pochopit to". Proč se mi tohle stalo, proč zrovna s tímhle člověkem, co mě na něm tak přitahovalo a fascinovalo atd.

Mně osobně ta druhá fáze připadá mnohem důležitější a zajímavější, nevím jak to dobře napsat, ale vždycky jsem měl v sobě nějakou potřebu poznávat se víc do hloubky, už cca od 20i let jsem byl takovej ten nadšenej "psychonaut" a pořád mě to fascinuje. A poznal jsem, že tenhle zážitek je jeden z nejhlubších ponorů do vlastní psychiky, co můžu zažít. Může dát poznat hrozně moc o sobě. První, co se objeví jsou samozřejmě ty traumata z dětství, vztahy k rodičům, výchova, všechno, co nás formovalo a kde to skřípe s tím, co jsem já, co bych chtěl být a tak. Někdo to potřebuje řešit víc, někdo míň, někdo to řeší radši sám, někdo ve skupině a každej není schopnej dojít stejně daleko, to všechno je samozřejmě naprosto individuální, jen prostě myslím, že tenhle zážitek je způsob jakým nám nevědomí něco říká a jak se můžeme (a měli bychom se) posunout.

VENDULKA: "za to, že musel vědět, že jsem tak zaslepená city a prostě to neutnul"
to si imho zaslouzi kazdej takovej, zejmena kdyz "obcas spolu neco mate", protoze se mu zrovna hodi upustit pretlak. to imho dokaze ublizit jeste vic, nez i radoby uprimnej rozchod z jakejchkoliv duvodu. slysel jsem obdobnou story od holek ikskrat.

MILOSHIT: omlouvám se za to "fňukání" nebylo to myšleno zle.

Tak moje zkušenosti jo? Od těch tvých se asi dost liší, ale tematicky to snad nebude mimo.

Když mi bylo nějakých čerstvých dvacet, tak jsem se strašně moc zamilovala do jednoho o pár let staršího kluka (pokud to zrovna čte, tak zdravím ;). Trvalo to asi dva roky, možná tři?. Občas jsme se potkali šli do galerie nebo do muzea, občas jsme spolu něco měli, ale nikdy jsme spolu nechodili. Vždycky jsme se sešli, já jsem měla hrozný naděje, úplná zaslepenost... Myslím, že ho ke mě něco přitahovalo, zároveň si asi uvědomoval, že jsem tehdy byla dost labilní, byla tam ještě určitá nevyzrálost a definitivně nízký sebevědomí. Prožívala jsem velmi silně jenom jeho blízkost, byť jen obyčejný dotek. Nevím jestli to na mě bylo znát. Psychicky, aspoň podvědomě mě to asi dost vysávalo. Začala jsem tou dobou trpět depresema. Bylo to chvilkový štěstí, naděje a pak hrozný trápení.
Pamatuju si naposled, jak byl u mě doma na obědě. Pár dní na to jsem se dala dohromady s někým, kdo o mě měl zájem. Pak jsem se zamilovala, věnovala se novému vztahu a konečně mě to pustilo.
O pár let později jsem si dala trip a měla jsem něco mezi vízí a vzpomínkou. Byli jsme na muzejní noci, čekali jsme na metro. Skutečná vzpomínka byla taková, že jsme se líbali, já jsem si přála, aby mě pozval k sobě domů, což se nestalo (to byl takový klasický průběh našeho setkávání). Vize/halucinace (nebo jak to nazvat) na tripu byla taková, že mu vzala hlavu a narazila s ní o sloup a zlomila jsem mu nos. Asi za to, že musel vědět, že jsem tak zaslepená city a prostě to neutnul. Je to brutální, ale podvědomí je prostě mocný.

Dneska už jsem někde úplně jinde. Dospěla jsem. Dospěla jsem mimo jiné k tomu, že to nejdůležitější je vnitřní stabilita. Soustředit se na věci, které mohu ovlivnit a netýrat se takovou dobu a takovým brutální způsobem kvůli někomu,kdo mě nechce.

OVERDRIVE: Je to dobrý k tomu, že nejsi se svou zkušeností Sám. Já nevím jak Tobě, ale mně lidi v mém okolí tvrdili, že toto nikdy nezažili a nechápou to. A já tu třeba vidím, žento problém skutečně existuje i u jiných a nejsem uplnej magor. Od doby co jsem založil toto auditko je mně osobně líp a budu moc rád když to pomůže i někomu jinýmu.

VENDULKA:

1. Pro Vendulku a ostatní co to nepochopili - toto auditko není jen o mně. Je o nás všech. Je to tak v záhlaví.
2. Slovo "fňukat" bude v tomto auditku tabu. Chci tu zaručit maximální svobodu projevu bez jakýchkoliv forem (i jemného) osočování.
3. Také bych rád, než se člověk začne vyjadřovat k ostatním, nejprve sdělil svou zkušenost - ad Vendulka a jiní.

Díky.

Zvlastni audit. Ale musim se priznat, ze se mi o ni zdalo naposled dnes v noci, a za poslednich 5 let, co spolu nejsme, tak asi kazdou druhou noc. Zaroven je to jedina zena, o ktere se mi zdalo i kdyz lezela vedle me.
Tak teda bookmark, i kdyz uplne nevim, k cemu je to dobry.

Neboli to, jen si vzdy rano rikas: jeste jsem chvilku mohl spat.

MILOSHIT: Hele skoro každý z nás měl nějaké problémy v dětství. Takové ty vzorce "moc na sebe neupozorňuj", "ostatní jsou lepší", "co by si řekli ostatní" znám také velmi dobře.
První krok je si uvědomit, že rodič je taky jenom člověk, který vyrůstal v určité rodině, v určité době. Jsou rodiče, kteří jsou nezodpovědní, zlí, mají špatné vlastnosti. A pak jsou rodiče, kteří prostě nemají patent na dokonalost a sami se plácají životem. Dělají to, co si myslí, že je dobré, ale vlastně je to všechno úplně špatně.
Druhý krok je si uvědomit, že s rodiči žiješ třeba prvních 20 let života. A dalších třeba 60 let je to prostě a jenom o tobě. Chceš tedy dalších 60 let fňukat, že si měl náročné dětství, výchova tohle a tohle? Člověk přece není robot, kterýho v dětství naprogramuješ a on takový zůstane do konce života. Jasně, asi těžko změníme celou naší osobnost, asi těžko někdo kompletně přepíše celý "zdrojový kód". Ale to neznamená, že nemůžeš dost věcí změnit tak, aby si se cítil lépe sám se sebou a cítili se s tebou dobře i ostatní. Z toho, co tady píšeš je vidět, že jsi schopný o svých problémech přemýšlet a komunikovat je. Máš také určitou schopnost sebereflexe. Píšeš tady o návštěvě terapeutů. Do jaké míry si s nimi jenom povídaš? Do jaké míry jsi ochotný připustit, že ti terapeut vlastně může nastavit určité zrdcadlo, které nemusí být úplně pozitivní?
Konec siláckých řečí. Vím, že to není lehké. Držím palce ;)

VERONIKA22: Mně je třeba odjakživa vštěpováno, že je potřeba upřednostňovat ostatní přede mnou. Že musím dávat pozor aby se OSTATNÍ necítili špatně, musím dávat pozor, abych neurazil JINÉ lidi, musím dávat pozor abych nevyvolal KONFLIKT. S takovou výchovou je zřejmé, že nemůžu mít rád sebe víc než JINÉ lidi, a přijde mi to tak i logické a správné. Dneska se hodně jede kult JÁství, osobní rozvoj, trávit čas sám se sebou atd. Mně je všechno tohle cizí protože jsem byl vychován v tom, že takové chování je sobecké. Pak se zde objeví přirozená touha nad ostatními VYČNÍVAT, ODLIŠIT SE a osobní potřeby se o to víc derou na povrch. A pak se náhle od odborníka dozvíš, že máš sklony k narcistnímu chování a ani nevíš jak.

ZUULUU: kniha se jmenuje: Budu vůbec někdy dost dobrá - rádce pro dcery narcistickým matek. Ale prostě já se v tom samém oč je tato skupina patlala snad 17let. A dnes bych fakt řekla, že je to o tom, že z nějakého důvodu máme radši ostatní než sebe