AMANT: mám to s tou monogamií podobně, ale zároveň myslím, že sex dneska nelze brát jako vedlejší produkt, v našem kulturním okruhu počty dobrovolně-bezdětných stoupaj a už to zdaleka neni taková marginálie. Těžko říct jak to vydrží z dlouhodobějšího hlediska, ale jednu dvě generace asi ještě jo, a v tu chvíli mi přijde fajn se zamyslet i nad ostatníma konceptama jako rovnocennejma... Byť mi přijde fér, aby tuhle konverzaci začal ten, kdo z tý normy chce vybočit, že to je na něm, ne na mně... Na druhou stranu, dřív bylo myslim abnormální ve vztahu mluvit o tom, jestli děti chceš nebo nechceš, prostě - žiješ s někym, takže se očekává, že si děti pořídíte, a tahle konverzace se myslim normalizuje, takže ten posun k defaultnímu mluvení o vztahovejch variantách mi nepřijde absurdní.

Nevěra, pokud se domluvíme na monogamním vztahu, je pro mě velký porušení důvěry. Pokud někoho vožralej voprcal, nechci to vědět (asi i že si nedovedu představit, jak v tomhle případě tu důvěru obnovit - "byl jsem ožralej a nadrženej", hm, oukej, no a co já s tim, to je jen přesun zodpovědnosti, aby se tim netrápil on, ale já). Když jsem přišla na aférku jednoho ex (blbec mi poslal zprávu pro tu druhou), bylo pro mě důležitý otevřeně o tom mluvit, ukázalo to na nějaký problémy ve vztahu, který on řešil takhle, protože prostě neuměl dost komunikovat o emocích, a paradoxně nás to dost posunulo, rozešli jsme se o dva roky později na základě uplně jinejch věcí.

Asi mi obecně přijde důležitý, pokud člověk chce bejt v dlouhodobým monogamním vztahu, si o potenciální nevěře v nějaký fázi promluvit nebo bejt připravenej to s tim partnerem řešit. Jestli spolu chcem zůstat třicet let, je vysoce nepravděpodobný, že by se za tu dobu aspoň jeden nezamiloval jinde. A co teda pak s tim.


STENNY: Ty hranice nevěry jsou dobrej point, a domněnky taky... Mně jeden vztah dojel na to, že milýmu chlapovi zahejbaly dvě předchozí partnerky, nedokázal pochopit/akceptovat, že mám dost mužskejch přátel, s kterejma jsem nikdy nic neměla a mít nebudu, a ta konstantní žárlivost ten vztah nakonec zabila (a věřim, že takový chování člověka k tý nevěře leckdy ve výsledku asi dovede, že to už pak je o vlastnictví a ne o partnerství).


NYA velkej souhlas... mám často pocit, že v delších vztazích zahejbá snad každej, a to si teda radši promluvme o férovejch, konsensuálních alternativách... Pohybuju se pracovně jako externistka v jednom velkým korporátu, kde to je slušnej haldamrd, a když jsem se jednou nechala ukecat na vánoční večírek, kam všichni ti, co spolu v různých obměnách píchaj, dovedli svoje manžele/manželky a zdvořile se na sebe nad sklenkou šampaňského usmívali, bylo mi z toho docela blivno.
Jakože, ano věrnost se vynutit nedá, vlastnit člověka nechci, ale ocenim, když ze mě druhej nedělá blbečka, prcáním či jinak:) A chci mít tu možnost svobodně se rozhodnout, čeho se účastnit chci a čeho ne, jestli to dává smysl...

YMLADRIS: Předpokládám, že pak by pro mě bylo velmi důležité, abychom se s potenciální partnerkou shodli na tom, jak rádi sportujeme. Jako je pro mnoho lidí důležité se s partnerem nebo partnerkou shodnout v sexu, neboť doplňovat si to s jinými lidmi se obecně nepovažuje za příliš vhodné.
Vnímám to jako stejný princip - čím víc je (kvůli normám, dohodě atd.) určitá činnost vyhrazená pro partnery a je nesnadné nebo nevhodné si ji vynahradit jinde, tím důležitější je, aby to v ní mezi partnery neskřípalo (to, že na dané činnosti ani jednomu z nich nezáleží, je taky druh shody). Z mého pohledu.

AMANT: hustý. já nepiju kafe ani čaj s teinem, sedm kafí za jeden den by mě asi zabilo :)
a řekla bych, že nejspíš to bude obdobný i s těmi výhradními nebo multičetnými vztahy. že je široká škála, jak to kdo má v sobě nastavený, co kdo potřebuje, co kdo snese.
a asi je to částečně pevně zakotvený v osobnosti, částečně podmíněný kulturou, částečně utvořený idividuální zkušeností, která se v průběhu života mění.

moji rodiče měli úplně volnej otevřenej vztah, v té době se to moc nevidělo, ale byli to odpůrci režimu a undergrounďáci, takže si jeli alternativní přístup ve vztazích už tehdy. můj táta se i formálně na pár let oženil s jednou kámoškou, zatímco žil s mojí mámou a bráchou (to jsem ještě nebyla na světě), aby se mohla vyvázat z nějaký blbý pracovní smlouvy někde.

takže se mi tohle rodinný schéma, co se částečně dědí, propisuje celej život do mých vztahů.
dost ti rozumím v tom, že když jsi s někým, tak se na to nějak nastavíš a nikdo jinej tě vlastně nezajímá. já mám podobnej monogamní přístup v sobě taky, tak jsem dost dlouho nemohla pochopit, jak to může mít někdo jinak, a považovala jsem to za rozmar, nebo že někdo někoho nemá dost rád, nebo za absenci zdravých hodnot, atd.
no, jenže, jak se mi to moje rodinný schéma propisuje do mýho života, tak mám tendenci si vybírat protějšky s hodně silnou zvnitřněnou svobodou, kteří mají tuhle míru monogamie v sobě úplně jinou. a to mě vedlo k tomu, o tom víc přemýšlet, víc to téma zkoumat a nakonec to snad i trochu pochopit.
když jsem byla o dost mladší a měla mnohem naivnější představy o světě, o lidech a o vztazích, tak jsem si myslela, že monogamie tak, jak ji chápu a cítím já, je jediný správný způsob, jak mít vztah (moji rodiče mi totiž ukázali, jak to dělat blbě), a když to můj partner cítil jinak, tak jsem s tím měla tendenci spíš bojovat, potlačit to, případně ho utahnout a mít ho jenom pro sebe.
zpětně se nad sebou musím shovívavě pousmát, co jsem si to myslela za hovadiny. pokud spolu lidi chtějí být, tak spolu jsou, klidně ve výhradním vztahu, nebo v otevřeným, a vztah, co mají spolu, se jim nerozpadá. a pokud se k sobě moc nehodí, tak se jim vztah rozpadá, i když je třeba monogamní.
nemají se ale ve vlastnictví a věrnost je dobrovolný rozhodnutí každýho jednoho člověka, nejde nijak vyžádat ani vynutit.

nejsem nějak velkej fanda mutičetných a otevřených vztahů, ale mám mezi přáteli lidi, kterým to funguje a jsou dost spokojení.
za sebe nevím, pro mě by to asi nebylo. buď bych chtěla mít vztah monogamní, nebo naopak úplný singlerství, který je svobodný a neslibuje nikomu nic. mít několik vztahů paralaně by pro mě bylo moc složitý.

co mi ale přijde dobrý na současným trendu polyamorie a otevřených vztahů je to, že odpadá taková ta old school nevěra s utajováním a lhaním.
protože co si budeme povídat, nevěra v manželstvích, co trvají víc než 10 let, je dost běžná věc.
pojetí vztahů jako otevřených do toho může vnést nějaký pravidla, ohleduplnost, komunikaci pochopení a hlavně upřímnost.

pokud jde o tvojí otázku, co jsi měl nakonec, tak to mi přijde, že velkorysost je spíš výhra než slabost.

jezis proc ja? :)

ale cetla jsem, ze moderni dating appky uz uplne normalne protlačují pojmy kolem ethical non-monogamy, tj se to jako že normalizuje, že mladá generace už bere více jako normální, že si někdo hledá někoho na sex, i když je ve vztahu

obecně mi připadá ne úplně triviální toto v té úvodní fázi zamilovanosti otevřeně řešit. jako že když jeden řekne "ale sex jen výlučně mezi náma!!" a druhej řekne "jasně!" protože ten betafenetylamin (zamilovanost) to rámuje že nic jinýho není potřeba, nechce se to komplikovat a ubližovat... za rok zamilovanost opadne, někdo by dejme tomu chtěl spát i s jinýma lidma, ale ten monogamní partner může právem namítat, že přece jsme si jasně řekli, že ne...

protože je kolem toho tak jasná kulturní interpretace "chceš li sex ne pouze se mnou, znamená to, že nejsem dostatečně sexy" a "chceš li sex ne pouze se mnou, znamená to, že mě opustíš" , tak myslis drtiva vetsina lidi toto nema sanci vykomunikovavat nejak aniz by ten vztah nedestabilizovala ... mozna mladi uz jsou na tom jinak, nevim. (tim chci rict ze chapu proc je tech utajovanych never tolik)

AMANT: Předpoklady/domněnky o tom, jak je druhý nastavený, můžou být myslím docela zrádné. Například jsem chodil s ženou, která brala jako jasnou věc, že se s ní partner bude snažit cíleně manipulovat... protože měla takovou zkušenost se svými ex. Když zjistila, že já to nedělám, byla z toho udivená a teprve když jsme si na to téma cíleně promluvili, tak jsme si ujasnili, co se děje.
Sám jsem extrémně monogamní - když s někým jsem a jsem s ním aspoň trochu spokojený, tak mám asi vypnutý "radar na příležitosti," jiné ženy mě nepřitahují. Můžu si třeba povzdechnout "ty jo, to by bylo super, kdybych se svojí drahou mohl lézt po skalách," ale nezačnu si kvůli tomu hledat jinou. Dokonce můžu po těch skalách lézt s jinou holkou a nezačne se mi chtít měnit, prostě jsem zadaný a tečka. Zároveň vím, že to takhle nemá každý, takže nastavení vztahové věrnosti je věc, na kterou se cíleně ptám. Jasně, většina lidí cítí, že zahnout druhému bez předchozí dohody se nedělá, ale hranice nevěry má každý někde jinde. Sex, jasně. Ale líbání? Handjob? Sexting? Shibari bez dalších dotyků? Myslím, že tahle oblast je hodně rozmanitá a zároveň má potenciál vztah hodně nabořit, takže nějaké dohody to chce. Ale já si obecně rád dělám jasno a nerad předpokládám.

tak me prave pri vareni asi sedme dnesni kavy napadlo zajimave tema, a to tema partnerske nevery.

dlouho jsem totiz doma nemel cerstve mletou prazenou kavu, tak jsem si pujcil od kamosky poctivej rucni mlynek nasich prababicek a dneska jsem se pustil do mleti a piti a nemuzu se toho nabazit:) ma to zvlastni #totonenikampan prichut, jedna se o nadacni kavu proti obchodu s divokymi zviraty, mam taky 3 kelimky s outlonem a 2 s luskounem. s pandou nemaj.
Eshop - Kukang coffee Sumatra - kavárna
https://www.kukang-coffee.org/cz/eshop/

no, takze k ty nevere, a to ze vsech uhlu pripadneho trojuhelniku, budu rad, kdyz napisete treba jen nazor nebo komentar na ty moje zkusenosti, nebo napisete nejaky svoje, pokud nejaky mate.

moje zkusenosti jsou nasledujici:

-pokud vim, nikdy jsem "nikomu holku neobtah". hluboce si saham do svedomi a pameti, patram a satram, nenachazim. jedine snad, ze by nektera z mych jednorazovek, kterych ale byly jednotky, byla zadana a ja to nevedel, ale stejne vzdycky slo o holky z sirsiho okoli znamejch, takze bych to imho vedel.
svejm holkam sem nikdy nezahejbal, s vyjimkou toho, ze kdyz jsem dvakrat skoncil nefunkcni vztah, tak uz jsem s tou "novou" neco mel. ale v tom ukoncovanym uz zadnej sex nebyl. na paralelni vztahy nebo pravidelny odskakovani si za milenkou bych nemel asi nervy. staci ze jsem parkrat v zivote nejak zmastenej v nejaky intimnejsi chvili oslovil divku jmenem bejvaly...mno:))) ale beru to tak, ze nakalenej mozek z registru nacetl starej obsah promenny..:) ne ze by nebyly prilezitosti, to sam vidim, ze po mne holky nejvic koukaly, kdyz jsem byl stastne zadanej a spokojenej, to tak bejva, ale proste jsem mel ty svy zencky vzdycky natolik v ucte, ze jsem se udrzel. parkrat na hrane a probrala me az treba libacka, ale udrzel. a jsem na to docela hrdej.

no a zazil jsem, ze holky zahnuly me (nebo aspon co ja se kdy dozvedel...) a pak jsme spolu zustali.
je naprosto evidentni, ze ty vztahy nevydrzely, do ani nemusim davat do spoiler tagu:)), spis chci popsat, jak jsem se k tomu stavel.

prvni to bylo nekdy bylo nam lehce 18+, byli jsme spolu asi 4 mesice, nekde, kde ja sem nebyl, v naky hodne nesvaty nakalenosti a nadrbanosti vorajtovala nakyho typa, skoro si to ani nepamatovala. no tak sme si to vyrikali, me to sralo, ale rikal sem si tak co, aspon je uprimna, budu velkorysej, nechtel sem to kvuli takovy hovadine skoncit nebo to pul roku dramatizovat nebo chtit bianco sek na nakou odplatu nebobo kyho vyra...
pak jsme spolu byli jeste pres rok a pul, pak to nak u ni vysumelo a nasla si nekoho jinyho.

druha, to bylo tak me 32, ji 24, byli sme spolu asi dva roky a zahla nebo aspon chtela mi zahnout, nejhorsi na tom bylo, ze s mym kamosem, kteryho jsem znal dyl. ja sem to zjistil velmi zahy a oba je trochu vzal u huby a zamoralizoval si (to umim), co to jako ma znamenat a vyrikal si to extra s obema, no jak byli sjety, tak on prej ani nak moc nemoh (to se nesmejte, ja to taky moc dobre znam a cim vic se chce, tim hur to nekdy jde...:)), takze jako technicky ke spojeni dvou protikladnych principu a jejich prostoupeni nejspis nedoslo, ale co si budeme nalhavat, to jako neni ta zdrzenlivost a vule, co bych od svy holky cekal, kdyz se nedivam:)))
no a byli jsme spolu jeste cca rok a pul a pak jednoho dne taky praskla dverma a odtahla z bytu, do kteryho jsme se spolu pul roku predtim stehovali, s veskerejma zavazkama, co k tomu byly a sla si hledat stesti jinam (fskutecnosti nemela kam jit, tak sla poprosit jednoho znamyho, at ji tam necha par dni chrapat ze "sme se rozesli", on teda ze jo a pak byl prej pekne nasranej, ze s nim nechtela sukat, jak jsem se dozvedel zase obloukem odjinud po letech, no to se zase divim jemu, jak neco takovyho moc cekat..ale tak holky jsou ruzny, treba mel svy zkusenosti...)
no a tahleta mila divka neudrzela svoje svedomicko pod kamenem a pak, po dalsich dvou letech si musela ulevit, ze mi vlastne kdysi tenkrat v tom vztahu zahnula jeste jednou!!!!! a ze to bylo tehdy, kdyz byla "v tom", coz mi teda tenkrat prislo po dvou letech fakt divny, ze najednou ceka dite, ale nemeli jsme to vubec v planu (zatim?) a ani prostredky, tak si to nechala vzit. no jak by to asi tak bylo mozny, protoze se vychrape s nekym, kdo to do ni proste vozralej naplno vybombi. jejda!

a ja mel tenkrat priserny vycitky, ze si to nenechame a ze za 2 tejdny potom letim na navstevu za brachou, co je pracovne na pul roku v Londyne, a ja si budu chodit po comicshopech, na fotbal, po tower bridge a k ty elektrarne a ke katedrale a muzeum RAF a vona bude sama po potratu doma. hodne jsem to resil, ale ona me presvedcila, at si nic nevycitam a jedu. NO TYVOLE!!!!:)))))
no a jak to na me vybalila jeste takhle po letech, tak to se mnou stejne dost zamavalo. jednak teda ze to udelala po druhy a ani nemela koule rict, ze proste na to nema a jit do prdele a druhak, ze si to svoje posrany tajemstvicko nemuze strcit kamkoliv, ne, musi si ulevit a vybalit to na me, zatizit tim po letech me a jeste cekat nejaky odpusteni, pomalu rozhreseni! prislo mi to dost ubohy a srabacky..no odpusteni nedostala a nikdy nedostane, nejsem jezisek ani fackovaci panak.


zaver:
ja jsem to bral tak, ze dokazu bejt velkorysej, protoze jsem si celkem dost jistej tim, co nabizim a taky tim, ze nejaky ty kvality taky mam. a myslel jsem, ze to ocenej. ale, opet, pri zpetnym pohledu mam nekdy pocit, ze to vnimaj jako znamku slabosti, ze "si to necham libit", ze mi nekdo obrousil samicku, ze to nekdo muze vnimat jako nejakou znamku nejistoty, ze si nesezenu zadnou jinou:)
pro me je ale asi potiz v tom, ze v tech vztazich bejvam hluboce citove zainteresovnej, takze ja obvykle ani zadnou jinou nechci, ani jako chticem na pul hodky do ulicky za pornokinem, ani jako na dyl, ze bych si rikal, teeeda, hned bych ji vymenil za tamhletu:))
,

dik za precteni, predem diky za nazory, komentare, zkusenosti i posmesky, nejhorsi by bylo ticho!:)))

a ted si teda dam to uz vlazny kafe! je fakt vyborny
“All is fair in love and war… and coffee." ( South Park)

STENNY:ja jsem se smerem k Pravde letos trochu formalne zmenil, nechal jsem se jako obyvatel CR secist anzto jedinec, co se citi byt rom a hned pote evropan. a me je tak dobre:)) a at si s tim lame hlavu nekdo, komu to za to stoji:)

KOCOUR: Jak se má Kryton?
LISTER: Je zmatenej. Až ti bude chtít ukázat svoji sbírku fotek, tak ti radim, aby si zdvořile odmítnul.
RIMMER: Řek´ bych, že je blahem bez sebe. Dostal se na vrcholek evoluční hory, stal se člověkem.
LISTER: A co je na tom tak světobornýho?
RIMMER: Nezatracuj to, dokud to nezkusíš.
LISTER: Já jen tomu přístroji nevěřim. Vim, že jsem staromódní, ale my jsme věřili, že kdyby Bůh chtěl, abysme lítali, nestvořil by španělskou letovou kontrolu. Ať si ten přístroj léčí všelijaký nemoce, ale nemůžeš měnit lidi na to, co nejsou. Seš jenom to, co seš. Nebyl to Descartes, kdo řek´: „Jsem to, co jsem!“
RIMMER: Né, to byl Pepek námořník.
LISTER: Ať to řek´ kdokoliv, byl to velkej filozof a myslim si, že taky řek´: „Musíš zůstat věrný tomu, co jsi!“

SUBVERSION: Podle mě jo a ne. Rodina a prostředí, ve kterém vyrůstáme nás formuje hodně, ale zároveň to není jediné prostředí, které nás formuje. Chodíme do různých škol, na kroužky, můžeme si v dětství nebo v dospívání najít nějaký super pozitivní vzor a soustředit se na něj, mnozí z nás jsou v dospělosti schopní hluboké sebereflexe. Kdyby to bylo jenom o výchově, tak bysme mohli děti z problémových poměrů rovnou odepsat. A to je přece nesmysl.
Toxický rodinný prostředí asi pravděpodobně bude častěji produkovat toxický lidi, než zdravý rodinný prostředí. Ale myslím si, že tam není jednoznačná kauzalita. Těch faktorů, co do toho vstupují, co to mohou ovlivnit, je mnoho.

ZUULUU: Vzít to takhle filosoficky (mám problém, byť třeba ne velký, ale chci ho z principu řešit a stojí mi to na bolest a nepohodu) a skutečně na tom základě začít provádět vnitřní změny je vzácné, myslím, alespoň co jsem zatím viděl.
Tipuju, že většina lidí se začne měnit až ve chvíli, kdy "to takhle nejde dál;" když se ukáže skutečně velký problém, který nelze ignorovat a v rámci dosavadního náhledu na sebe a svět není snadno řešitelný svépomocí. Nebo když přijde něco, co v rámci současného paradigmatu vůbec nedává smysl a dotyčného to rozebere.
I v tom vidím nebezpečí mnoha rigidních myšlenkových/emočních konstruktů, od toxické maskulinity po různé ujeté politické směry nebo náboženské sekty - dovolují snadno externalizovat zdroj problémů. Za všechno můžou LGBT, Židi, ještírci nebo cyklisti... a my se nemusíme měnit, neboť máme Pravdu.

ZUULUU: Jdi do pelíšku, dobrou.

NENÍ PÍČA, JAKO PÍČA!!!