Když se mluví o historických pandemiích, většinu lidí napadne buď španělská chřipka nebo středověké morové epidemie.
Mezi lety 1915 a 1930, tedy před, během i po španělské chřipce, ovšem Evropu a následně americký kontinent i třeba Indii děsila ještě jiná, dnes už naprosto zapomenutá, a stále tajemná pandemie - encephalitis lethargica. První popsané případy jsou z Rumunska z roku 1915, na vrcholu byla epidemie ve 20. letech a pak po roce 1930 zmizela stejně nečekaně, jako se objevila.
Šlo o neurologické onemocnění, jehož prvním příznakem byl zánět hltanu, následovaný akutními poruchami spánku, svalovou slabostí, obrnou okohybného svalstva a prudkými změnami v chování. Ti, kteří tuto nemoc přežili, byli téměř bezvýhradně postiženi určitou mírou trvalých následků; nejčastěji se jednalo o změny osobnosti, úzkostnost, pokles duševní výkonnosti, v horším případě docházelo k rozvoji těžkého parkinsonismu, jehož podobou byla strnulost, mutismus (neurotická nemluvnost), útlum vědomí a amnézie. Akutní fáze měla vysokou úmrtnost - podle různých studií mezi 20 až 50%, a celkový počet mrtvých se odhaduje mezi 500 tisíc a 1,6 milionů.
U části přeživších se rozvinula katatonie - ještě desítky let po konci epidemii byli někteří z těchto pacientů hospitalizovaní v různých institucích. Výzkum New Yorkského neurologa Olivera Sackse, kterému se některé tyto pacienty povedlo v 60. letech probrat (i když většinou jen krátkodobě) pomocí antiparkinsonského léku L-DOPA, se stal námětem jeho knihy Probuzení (vyšla i v češtině) a filmu Čas probuzení s Robertem De Nirem a Robinem Williamsem.
Nikdy se nepodařilo s jistotou zjistit, co onemocnění způsobovalo. Původní teorie, že šlo o neuroinvazivní formu španělské chřipky, byla vyvrácená, protože v mozkové tkáni pacientů se chřipková RNA nenašla. Obecně přijímanou teorií je, že šlo o součástí post-streptokokálních autoimunitních reakcí, což by mohlo být podloženo pitevními nálezy. Na několika dochovaných vzorcích mozkové tkáně byla v roce 2012 provedena analýza, která prokázala přítomnost RNA fragmentu unikátního enteroviru ve všech vzorcích, ovšem vzhledem ke stáří a způsobu uchování vzorků ani to nemusí být průkazné. Asi tedy nikdy nezjistíme, kde se nemoc vzala ani kam odešla - a jestli se může ještě vrátit.