(...)
"Bože, to je krása!" vzdychá hezká panička a obrací se na Julče.
"To ještě nic není, milostpaní," usmívá se na ni Bajnyš, "to teprve uvidíte!" a myslí na městské ulice, s výkladními skříněmi plnými zboží, na bedny zlata, stříbra a drahého kamení, na Chaimkovy oči a na vše opravdu krásné, co by chtěl té hodné goitce ukázati.
"Jak se jmenuje ten kuželovitý kopec?"
"Ten kopec? Ten kuželovitý? No, ten se jmenuje Amhorec."
"A jak se jmenuje tamhleten?"
"Tamhleten?"
Toť se rozumí, Bajnyš nezná pojmenování ani jedné z hor, takové nesmysly mohou opravdu zajímat jen góje, také na tom vůbec nezáleží, jak se jmenují (což si taková ničím neposvěcená hromada kamení a hlíny vůbec nějaké jméno zasluhuje?), ale proč by neudělal paničce radost a tím také sobě? A tak, zatímco si kulatá panička z kapsy turistické haleny na ňadrech - ta panička je opravdu pěkná! - vyjímá notýsek se zlatou ořízkou a všechno si zapisuje, vymýšlí si Bajnyš Zisovič jména: Cickes a Toches, Šamesová, Mikva, Ganěv, Kovetný, Tole, Velký Minhorec a Malý Minhorec, Velký Kélev a Malý Kélev, a bude-li třeba, bude si je vymýšleti tři neděle za sebou.
"To jsou divná jména!" říká hezká panička.
"Ano, jména jsou tu vůbec zajímavá," praví antisemitský pán, "zde se stýkal slovanský živel s rumunským, a původní osídlení bylo tatarské."
Ivan Olbracht: Golet v údolí, povídka Zázrak s Julčou (1937)