Vodíkový balónek si pamatuju taky. Jenže mně bylo možná pět, určitě jsem ještě nechodil do školy. Líbilo se mi koukat se skrz něj na svět, hlavně na světla, tak jsem s ním - a s očima doširoka otevřenýma - napochodoval ke svíčce, no a pak to bouchlo. Svíčka sfouknutá, já přechodně oslepenej, ohořelý vlasy, řasy, obočí... přesně jak popisuješ.
A ještě z těch dětských (a někdo už ji četl), někdy taky cca v šesti letech jsem lezl na štafle, přistavené u višně u babičky na zahradě. Štafle to byly asi třímetrové, co by se asi mohlo stát... Stalo se to, že zafoukal vítr, větev višně mě vzala přes obličej a já se i se štaflema zřítil po zádech na zem. Naštěstí ale do kyprého jahodového záhonu, a až na leknutí a vyraženej dech se mi nestalo vůbec nic.
Blbosti samozřejmě člověk dělá hlavně v pubertě, a ideálně kvůli holce. Když mi bylo patnáct, na jednu pohlednou dívčinu jsem zkoušel dělat dojem lezením na strom u libockého rybníka - myslím, že je to vrba, ale nejsem si jistý. Každopádně, dělala si ze mě legraci, že se bojím výšek, tak jsme spolu lezli na strom a já "prostě musel" vylézt výš. Ona to vzdala ve výšce asi tak šest - sedm metrů, prostě ve čtvrtém patře větví, já vylezl až do pátého. K čemuž jsem musel
- postavit se na větvi, jen opřený o kmen stromu, na špičky
- přechytnout se rukama na větev nad sebou a rychle se přitáhnout kvůli rovnováze
Nahoru to šlo... Ovšem cesta dolů, když milá slečna uznala, že "se teda nebojím" byla úplně jiná pohádka. Zkuste si z větve se spustit na napřažené ruce a nataženýma špičkama nohou hledat větev, na kterou si máte stoupnout jako na kladinu, a pak se pustit a z téhle větve nespadnout, aniž byste se čehokoliv drželi, to vše s vědomím, že když došlápnete špatně, neudržíte rovnováhu, nebo vám to bude trvat moc dlouho a ruce povolí, tak letíte dolů - šest, sedm, možná osm metrů...
Jak vidno z toho, že to sem píšu, nespadnul jsem, dodnes nechápu jak. Nicméně když jsem se dostal na zem, nutně jsem potřeboval uklidnit - a slečna přiskočila, ne s polibky (ve které jsem tak trochu doufal), ale s cigaretami. Každý jsme tenkrát stáhli tři, vlastně tahle příhoda asi hrála významnou roli v tom, že jsem se naučil kouřit - a kouření, technicky vzato, je vlastně taky blbost, a taky sebevražedná.