Začínám mít trochu tušení, že není vysoká citlivost a vysoká citlivost. Bavím se teď s autistickým člověkem, který je hypersensorický. Autismus způsobuje vysokou cilivost na vjemy, ale jiným způsobem. Jde o to, že autista nemá filtr a všechno vnímá a analyzuje a ty vjemy jsou mu extrémně nepříjemné až bolestivé. Co ale nevnímá správně nebo nijak silně jsou emoce a atmosféru. Alespoň ne v případě toho člověk se kterým se bavím. Ale tak to je obecně známý problém lidí na spektru. V případě člověka se kterým se bavím je narušená i schopnost si věci a emoce představovat. Tudíž se ani neumí vcítit do ostatních, pokud to sám neprožil a neumí si to spojit s nějakou vzpomínkou.

Proč to píšu. Asi by bylo dobré odlišit tento typ vysoké citlivosti způsobené poruchou autistického spektra. Od vysoké citlivosti, která má asi jiné kořeny. Není to nutně hypersensorika, ale spíš vysoká vnímavost. Něco jako zvýšená pozornost na to co se kolem člověka děje a na prožitky lidí a zvířat.

Jestli bych to k něčemu měl přirovnat, tak autisté mají nastavenou hlasitost reality přes 100% a vnímají zvuk zkresleně a nepříjemně asi jako zvuk, který chrčí z přebuzené audio sestavy až praskají bubínky. Kdežto vysoce citliví lidé ji mají na 100% a zvuk vnímají čistě a velmi intenzivně. Běžní lidé oproti tomu často ani neslyší že někde něco hraje a nebo to vnímají jen potichu dokud se vysloveně nerozhodnou něčemu naslouchat.

Takhle, má úzkosti takže antidepresiva mají šanci zabrat a zabrali. Spíš jde o to, že po letech terapií se nikam moc neposunuli. Prý má trochu OCD, trochu tamto, trochu tamto. Nechtěl jsem aby to vyznělo "blbý psychiatr co jí cpe léky které nepotřebuje". Spíš mi jde o to, že jestli je vysoce citlivá, tak to je to může být příčina toho proč se necítí v mnoha situacích pohodlně a proč má další psychické problémy jako jsou úzkosti. Bavíme se tu nejen o senzorické citlivosti, ale i psychické citlivosti. Vysoce citlivý člověk si neřekne "to je ale blbec" když do něj někdo strčí u kasy a předběhne ho. Ale trápí se tím třeba i několik dní a pořád přemýšlí jestli toho člověka nějak naštval, že do něj strčil u kasy. Vysoce citlivý člověk může mít úzkosti z tragického kolegy v práci který každý den zahrnuje kolegy svými vyprávěními o tom co se mu zase kde stalo. No a jde o to, že člověk může chodit na terapie a baštit léky na úzkosti a nebo může identifikovat svůj problém a změnit své prostředí tak aby nebyl tolik vystavovaný situacím, které u něj způsobují nepohodu. Za vysokou citlivostí se může skrývat i jiná diagnóza. Ale nemusí.

SATOO: Lweek se snazi nasit na psychiatra to, ze zbytecne nekoho diagnostikuje a cpe do ni zbytecne leky. LWEEK: pokud clovek nema zadnou diagnozu, tak psychiatr nic nediagnostikuje, tim jsem si pomerne dost jista, dokonce se spise setkavam s laxnim pristupem nez naopak.

KOLCON: 🤡

LWEEK: Jo, to jsem si dost rikala, že tady to může být dost rychle vážný, je to zatím ta nejlepší volba, myslim, ze to je clivek pouzitelnej pro vztah, ale já si prijdu nevdecna, protoze se mi proste nelíbí. A s tou vůní....no, možná to bylo tím a ani jsem si toho nevšimla. Mozna se tam fakt stalo neco takového. Moje podvědomí je dost rozbita vec, mam strach mu věřit, zatim me navadi akorat k lidem, co jsou ve vysledku emočně nedostupný. Takze z tohohle na me asi jde ta uzkost, to mas dobry odhad. Mela jsem tam takovou tu myšlenku- a s tímhle člověkem skončím na zbytek života?

KOIRA: a nemáš i nějaký příklad, kdy to naopak fungovalo? nebo jestli jsi zažila situace, kdy naopak emočně/fyzicky jo (je to spíš emoční, nebo "zviřátkovsky" fyzický?), i když hodnotově a rozumově ne...? děje se to jen v tom potenciálně romantickym settingu, nebo nějaký podobný projevy i v jinejch typech vztahů (myslim např. ta potřeba mít fyzickej odstup)? jestli by třeba to srovnání nenavedlo na ten kořen...
Co píšou Lweek i Papoušek mi dává smysl... Plus u mě - zejména když jsem přetažená nebo je toho z víc stran "moc", mám tendence se rozpustit v očekáváních a potřebách toho druhýho, míň vnímat ty svoje, a jdu z toho do napětí a záseku a naprostýho bloku nějaký intimity, a musim hodně pracovat se zvědomováním hranic a vlastních potřeb, abych si nepřipadala zahnaná do kouta.

KOIRA: A umíš se třeba zamyslet nad tím, jestli ti "voní?" Protože hodnotový žebříček je jedna věc, ale pokud ti tvůj mozek říká, že to není vhodný partner pro množení právě na základě pachových nebo jiných vstupů tak s tím asi nic moc neuděláš. A nebo tam může být jiná věc. Třeba to je nějaký projev úzkosti? Něco jako "bacha, to už začíná být vážné, ale je to opravdu ta nejlepší volba". Může to vycházet z nejistoty (úzkosti) udělat chybu při výběru.

KOIRA:
myslím, že tu mohou být dvě roviny: jednak ve hře může být tvůj pocit jeho jaksi celkové neatraktivnosti ("každej není supermodel"), jednak ale i nějaké jeho konkrétní tělesné rysy, na které může citlivý člověk podvědomě reagovat. V takovém případě by to mohla být varovná zpráva od tvé intuice, například takovýhle orlí nos měl děda a to byl sakra vostrej dominantní chlap, apod. Ony tyhle věci jedou pod hladinou a nemusíme si jich být vůbec vědomi. A díky nim se nám daný člověk může nelíbit, aniž bychom to uměli rozumem snadno rozklíčovat, a může to být prostě kus naší sebeochranné výbavy. Jen nabízím :)

Jdu sem klasicky s tématem mezilidských vztahů. Nějak si neumím poradit se situací, kdy pri randěni moje inteligencni část vyhodnotila člověka jakože jo, to by slo, podobný hodnoty, pár věcí společných atd. A ta emoční ho prostě nedává. Po druhým rande přijde vyloženě zasek, vnitřní napětí, nejsem schopna se nacházet blíž než metr a půl od nej a rozhodně není ready dělat nějaký další intimní kroky. Jakože ten člověk se mi "nelíbí". Tohle není poprvé. A ráda bych tomu trochu vic porozuměla a třeba to nějak hackla, kazdej prostě není supermodel.