NEI: Díky za založení auditka, pro mě je to určitě také téma, ikdyž už ne tak naléhavé.

Omlouvám se za možná vlezlý dotaz, ale delší dobu, co tu na nyxu čtu, že bys ráda měla dítě, tak přemýšlím, zda ses zkoušela na to celé podívat i z hlediska genetiky? Z toho, co si matně o tobě vybavuju, tak nějakou genetickou zátež stran psychiatrie v rodině zřejmě máš a jestli se nepletu a trpíš bipolární poruchou, tak tam nějaké riziko dědičnosti je? Partnery si vybíráš psychicky srovnané a bez zátěže? Jaké by to pro tebe bylo, pokud by tvoje dítě trpělo stejnými nebo horšími stavy?
To že mateřství / porod / péče o dítě je mega hormonálně i energeticky náročný, a že tvůj zdravotní stav by to asi mohlo dost výrazně zhoršit?

Já mám třeba diagnostikovanou pouze sezonní depresi, přes kterou tak nějak funguju i bez medikace, v rodinný anamnéze mám zřejmě nediagnostikovaný PAS u prarodičů od mámy i táty, plus sama si přijdu odjakživa v dnešním světě jako exot a mimozemšťan a vlastně nemám asi potřebu tenhle svůj operační systém předávat dál, ikdyž si myslím, že je ve mně mnoho kvalitního a se sebepřijetím problém vůbec nemám.
A jo, mít vedle sebe spolehlivýho, nesobeckýho a pečujícího chlapa, kterej by zvládnul jednak vydělávat a druhak byl aspoň poloviční matka, zvládnul mě zastoupit v případě, že bych se zhroutila a skončila na psychárně, taky bych to mateřství nejspíš nějak zvládla, říkám si ale, jak bych mohla po někom něco takovýho chtít a z jaké pozice vlastně? Jsem sama až natolik kvalitní, aby druhej člověk se mnou měl zájem mít dítě i přes všemožný osery? A proč by to dítě měl mít zrovna se mnou a ne s někým, kdo to zvládat bude? Vždyť by to bylo zřejmě utrpení pro všechny zúčastněné a to riziko, že bych se na tom uplně odrovnala je vysoký.
Moje výhoda v tomto je, že mi ty biologické hodiny netikaly a netikají tak výrazně, abych to téma racionálně uplně nepřeválcovala a nesmetla ze stolu, navíc teď ve 41 a po rozpadu vztahu, kde jsem to rodičovství ještě trochu zvažovala, tak jsem se už na to začala cítit už i stará, páč už nemám čas někoho potkat a poznat tak dobře, abych nad tim začala uvažovat. Určitě bych nechtěla zakládat rodinu s někým koho neznám a nežiju s ním aspoň 4 roky.

Ty aktuálně stabilní vztah máš? Kolik času potřebuješ k tomu, abys druhýho poznala natolik, že bys začala uvažovat o tom, že s nim založíš rodinu? Jak dlouho trval tvůj nejdelší vztah? Jsi schopná udržovat a mít dlouhodobý a harmonický vztah, který by byl dobrý základ pro rodinu?

Chápu ale, že pokud to cítíš jak to cítíš, veškerý racionální argumenty jsou vedlejší. Ve finále třeba ti to tam nějak zaklapne a poskládá se to tak, že nakonec budeš spokojená :)

NEI: Já tvou situaci chápu a soucítím. Myslím, že s fakt spolehlivým chlapem bys dítě mít mohla.

LUSINDA: No tak nevíš absolutně u nikoho, zda večer pláče do polštáře, ale to je každého věc.
Zní to od tebe tak jako kdybys je chtěla za jejich rozhodnutí devalvovat, víš.
Teda alespoň já mám ten pocit.

HOWKING: To pak není sobeckost, ale svobodné rozhodnutí.
Sobeckost je zbytečně nadužíváný slovo nejen na nyxu.

HOWKING: Nicméně vědomě se rozhodnout nemít děti je spíš opak sobeckosti.

Tak jsem přidala druhé pravidlo do záhlaví.

LUSINDA: chyť sa s Hovnkingom za ruku a odskáčte spoločne do piče, díky

HOWKING:
HOWKING: jako hele, hodně přelétáš od zdi ke zdi, jeden příspěcek o pudech, druhý o abstrakcích typu "sobeckost". Sobecké jsou geny (prostě se chtějí rozmnožit) nebo memy (třeba idea romantické lásky, nalezení "druhé polovičky", apod.), nemyslím, že vinit reálné lidi, že sobečtí jsou ještě oni sami, něčemu pomůže. Všichni nějak žijeme. Kdo k tomu navíc nepotřebuje soukromý tryskáč, má bod ;-)

Kdo vymyslel tenhle debilní bonmot?
a navyše si úprimne myslím, že doviesť deti do budúcnosti, ktorá nás s najväčšou pravdepodobnosťou čaká, je ak nie rovno kruté, tak minimálne nezodpovedné
Tím se ohání každý druhý a přitom je s progresu celých dějin (aspoň Evropských) jasné, že každá další generace se má lépe než ta předchozí.
Tenhle sebeklam kdy si před sebou samým omlouvám svou sobeckost tím, že to dělám pro dobro "svých" neexistujících dětí....
Sorry, ale musel jsem, tohle už jsem slyšel tolikrát a zejména od lidí u nichž by se děti měly výrazně nadstandardně (samozřejmě, díky sobectví nahromadili výrazný majetek, to není korelace, to je kauzalita - děti nechtějí převážně bohatí)

Ja som deti nikdy nechcel a mám partnerku, ktorá deti tiež nikdy nechcela, takže toto máme vyriešené uspokojivo.

Pre mňa to nebol hard requirement, keby som mal partnerku, ktorá by po deťoch hrozne túžila, asi by som sa s tým nejak zrovnal a asi by som aj urobil všetko pre to, aby som bol dobrý otec, ale sám som tú potrebu nepocítil nikdy (a navyše si úprimne myslím, že doviesť deti do budúcnosti, ktorá nás s najväčšou pravdepodobnosťou čaká, je ak nie rovno kruté, tak minimálne nezodpovedné).

XCHAOS: mě vlastně překvapuje kolik lidí otázku potomků nemá vyjasněnou, a tak nějak to rozhodnutí furt odkládají, nezabývají se tím, nemluví o tom s partnerem a pak jsou překvapeni, že ten druhý to vlastně má jinak. Me to přijde jako jedno z nejdůležitějších rozhodnutí v životě. A když se rozhodneš, že děti v životě budeš chtít mít, tak se podle toho zařídit, a když ne, tak to včas a jasně komunikovat s okolním světem, aby si případný partner nedělal plané naděje. Sama jsem tuhle část asi podcenila.