...co se pojmu totality týče, tak už tady z mé strany proběhl jeden pokus o citaci, kterak to vidí politická věda, což je, podle mě, docela podstatné, vzhledem k tomu, že původně jde o čistě politickovědní pojem...takže:
...o prvních pěti letech komunistického režimu (1948-1953) lze hovořit jako o klasické totalitní periodě, naplňující všech sedm kritérií aplikované typologie...
...Období 1953-1958 osciluje na hraně mezi kvazi-totalitní a konzultativně-posttotalitní formou posttotalitního autoritativního režimu, v němž hrají klíčovou roli byrokratické skupiny a v němž není vedoucí role strany narušena...
...třetí fáze, tzn. období let 1958-1968 lze označit jako kvazi-pluralistický posttotalitarismus, který je charakterizován vyšším stupněm skupinového konfliktu, ačkoliv vedoucí úloha strany zůstává dominantním faktorem politiky, kde však současně existuje větší interakce mezi vůdci a společenskými skupinami a zároveň také ostřejší názorové rozdíly mezi frakcemi a lídry uvnitř strany...
...fáze normalizace se klasickým politologickým typologiím poněkud vymyká, nicméně přes svou dynamiku se nejvíce blíží blíží totalitnímu charakteru. Částečně by se na ni dal aplikovat model ranného posttotalitarismu J.J.Linze a A. Stepana, pro který je typické slabší postavení vůdce a jehož četné charakteristiky nejsou naplněny, nebo model kvazitotalitárního posttotalitarismu H. G. Skilinga, který předpokládá, že povolené organizace jsou zbaveny veškerého vlivu a jakékoliv skupiny, vymykající se vedení, jsou rozbíjeny, identifikovat lze i jisté prvky konzultativního posttotalitarismu, pro který je typický dominantní vliv stranického aparátu, který ale současně přihlíží i k názoru odborníků....V rámci druhé fáze pak chování normalizačního režimu odpovídá charakteristice zamrzlého posttotalitarismu, který se od ranného liší dlouhodobým zakonzervováním kontrolních mechanismů a usčitou tolerancí ke kritikům. V tomto případě lze hovořit o dvou dimenzích zamrzlého posttotalitarismu:
1, v oblasti ideologie jde o rozdíl mezi reálným vývojem a vývojem ideologicky proklamovaným, moc vůdce je omezena, státní kroky lze předvídat a mobilizace je redukována na nutnost pouze vybraných skupin, deklarovat podporu režimu
2, v dimenzi pluralismu se realita normalizačního režimu blížila spíše totalitnímu modelu. Tolerovaná omezená pluralita v sociální, ekonomické a institucionální sféře, předpokládaná teoretickým modelem, se šířeji nerozvinula, přestože úsilí o potlačení jejich projevů nedosáhlo brutality klasického totalitního modelu...
...Závěrečná fáze komunistických diktatur pak ve většině zemí sovětského bloku odpovídala modelu zralého posttotalitarismu, který předpokládá prosazování plurality do všech dimenzí, kromě politické (např.Maďarsko). Situace v ČSSR byla poněkud odlišná. Komunistický režim se lišil jen tím, že mechanismy sloužící k potlačení projevů pluralityzačínaly selhávat a tlak sploečnosti počal směřovat k ukončení režimu. Proto v případě ČSSR nelze o modelu zralého posttotalitarismu uvažovat...
pozn.: vychází se z klasické typologie totalitních režimů C.J. Friedricha a Z. Brzezinského
...a když se tedy celé období 1948-1989 označí pro zjednodušení za totalitní, tak je to IMHO zcela korektní, protože my si tady vlastně jen tak povídáme a na striktní přesnosti ve vyjadřování nelpíme...))
...no, a ještě dvě věty za sebe, pokud jde o to, jak moc fajn bylo klátit ty svazačky na zemi...)
...především, ta doba měla objektivně nějaké parametry (viz výše) a plést to dohromady s dojemnou nostalgií, vyjádřenou např. vzpomínkami na brigády, svazačky, párečky a pívo může být úloha literáta, nelze na ni ovšem založit seriózní diskusi o ní...ona obecně už nutnost uchýlit se k něčemu tak subjektivnímu jako jsou chvilkové okamžiky osobního štěstí a záchvěvy normality, vyjádřené těmi vzpomínkami o té době ledacos vypovídá, nemyslíš?...pro mě v každém případě přesně v tom spočívá to relativizování o minulosti, na které jsem asi fakt docela háklivý...)
...když jsem ještě zhruba před pěti lety jezdíval pravidelně do Německa, udiveně jsem sledoval jejich všudypřítomnou frustraci z nacistického selhání, které se naprosto běžně projevuje dodnes, tzn. skoro 70. let od jeho porážky...ano, my Češi se nejspíš budeme shovívavě usmívat, ale v té německé sebetrýzni a pocitu viny je něco, co mi asi docela imponuje, totiž schopnost uznat chybu a už nikdy si z ní nedělat legraci nebo ji brát na lehkou váhu...v Německu se nacismus ve společenském diskursu obvykle vůbec nerelativizuje a žádný soudný Němec nikdy neřekne, že to vlastně bylo fajn, protože si za pár říšských marek mohl koupit svého prvního brouka...z mé strany respekt!
...popisovat to jako spor dvou možných perspektiv (útlak vs. společenská smlouva) je, podle mě, taky dost nepřesné, vezmeme-li v úvahu, že naprosto elementárním předpokladem pro uzavření jakékoliv smlouvy, hypotetickou společenskou nevyjímaje, je určitým způsobem vyjádřený konsenzus...a konsenzem se pochopitelně nerozumí sebezáchovná reakce na metodu cukru a biče, praktikovanou jediným fakticky povoleným stranickým subjektem, reprezentujícím jediný, fakticky povolený světonázor...) naopak, taková smlouva by byla vždycky nahlížena jako absolutně neplatná pro rozpor prakticky se všemi náležitostmi, které dělají smlouvu smlouvou...takže pokud Finovu perspektivu nazveme optikou útlaku, pak je ve vztahu k této historické periodě prakticky jedinou možnou, přinejmenším jedinou poctivou...
...o důvodech, které v případě minulého režimu vedly ke kolapsu není pochyb, tohle koneckonců hezky popsal Ivo Možný ve své eseji "Proč tak snadno"