UŽOVKA

Rudolfu Černému

Spí, mrtva je užovka v upolínu,
má barvu pláče její zvadlá pleť,
a na ruce jak padá zeleň stínů,
na křídlech milovat, ó považ teď.

Tak s hlavou nazad obrácenou dřímá,
jak mrtvé dny se nazpět dívají,
má barvu řek, a nehledět už zpříma,
hle, dávná marnost rozkázala jí.

Skloňte se, sosen sloupy jantarové,
sudlice trav, kde mihla se v dny nové
nit stříbrná, již sotva postřehls.

Džbán výšek rozbit, tuhne draslo slz...
Má barvu pláče, řek a mokrých stínů,
spí, mrtva je užovka v upolínu.

Jan Zahradníček, Jeřáby, 1933

ŠPANĚLSKÉ ZÁTIŠÍ

Za kamenem, provrtaném mlži
do tvaru lebky, pustém jak sierra,
mohu vidět muže v pokleku.
Je docela nahý ten muž
a má pozdviženou obrovskou dlaň
a dívá se do toho chiromantikého zrcadla
na býka - řítí se na něho za zády.

Symbol bezpečí je vyznačován
červeným terčem na ohradě, ale to,
co přináší barvu čistou do ruda,
je krev, kterou rozehrává srdce, tep,
jemuž přezdívají Nevímedne Anihodiny,
a přestože muleta života bude nakonec
stejně roztržena neblahým rohem,
bráníme se, proklínáme, nechceme ---

(Emil Juliš, Hra o smysl, Severočeské nakladatelství, 1990)

násilí bez předsudků

násilí bez předsudků je
dát cizímu pánovi na nástupišti
pěstí
nastavit nohu dítěti který
běží kolem
násilí bez předsudků je
znásilnění
bodnutí člověka na ulici
nožem do zad
jen
tak
protnout dva příběhy
jednou událostí
v jednu chvíli-
sblížení
sblížení

sblížení


sblížení



sblížení


Jan Těsnohlídek ml. - Násilí bez předsudků

Jak se lekáme
když vyletí kámen

těch kruhů na hladině
něž doskáče

Obraz co se mine
a nikomu nechybí

Uzavřená
zrcadlící voda
nebe a klid

A zas je po smrti


Viola Fischerová - Předkonec

Tenkrát býval sníh fajn
když jsme se na sáňkách
řítili z kopce

dole přeletěli potok
a domů se vraceli večer
v teplácích zmrzlých na kost

Ten dnes dává víc
Zasype
-alespoň na pár dní-
zející hlínu


Viola Fischerová - Předkonec

Vítr, co vstal,
ač ani list
nestačil rozechvět,
jen se sebou si chladně hrál,
kde končí ptačí svět.
Vítr, co vzbudil tesknou slast,
jak vlna rozchodu,
zklidněná mrazem víry v to,
co nikdo neshlédl.



Emily Dickinsonová

Vilém Závada
A PŘECE



Už jsem jako veřejná zpovědnice,
co lidí chodívá se ke mně zpovídat.
Beru na sebe všechny hříchy světa,
jak mám z nich potom rozhřešení dát?

Už jsem jako veřejná nemocnice,
kde není volný ani jeden kout.
Sám trpím všemi chorobami lidstva
a každý nemocný chce ve mně ulehnout.

Už jsem jako ty městské hřbitovy,
co leží ve mně mrtvých, kost na kosti.
Dlouhým schodištěm hrobů sestupuji
dolů až na dno, na tržiště marnosti.

Já také denně stokrát umírám,
uvnitř jak ohořelé dřevo zčernalý.
Nemyslím ale na nářky a na máry,
spíš na snoubení, kolébky a chorály.

Tam, kde se lidé svíjejí a reptají,
ukazuji jak střelka u kompasu
vždy na sluneční stranu života,
na jeho vznešenost, na jeho krásu.

Hledívám dlouze k ozářeným vrcholům,
až rozpustí se ve mně všechen kal.
Už necítím křehkost a bídu člověka,
když první kroky k hvězdám udělal.

Nasednu jednou do podzemní dráhy,
abych si našel poslední svůj byt.
A z něho potom budu zemi žehnati,
že směl jsem na ní aspoň chvíli žít.

stíny se dlouží vítr v polích stárne
je příliš ticho začíná se hra
na slepou bábu v sladkost upadáme
a chyba broskví by nás zabila

Jan Skácel: Chyba broskví

Smutno je mi
Vlasta Redl

Smutno je mi
Smutno je mi
Na ten smutek není lék
Slíbil jsem ti
Že se změním
A skutek neutek'

Změnil jsem se od základu
Jak's to chtěla johohó
Jenže to má jednu vadu
Že už není pro koho

Smutno je mi
Smutno je mi
A nikdo nic netuší
Nikdo si na týhle zemi
Pro mě slzy nesuší

Je to pěkné nadělení
Proměnit se docela
Ale nejhorší je pomyšlení
Že už bys mě stejně nechtěla.

Smutno je mi
Moje milá
Když tak píšu po nocích
A ta láska
Ta mi zbyla
Nemůžu si pomoci

Co lidí se na mě dívá
Poslouchá a přemýšlí
A já tobě hraju
Tobě zpívám
A ty dávno neslyšíš

Smutno je mi

Jdu z prkna na prkno
pozorně, pomalu.
Nad hlavou cítím světlo hvězd
a moře okolo.

Nevím, zda konečný
nebude příští krok.
To dává chůzi prekérnost,
zvanou též zkušenost.


E. Dickinsonová

byla to oáza, nebo fatamorgána
v níž jsem nalezl modrý dům?

tak či onak byl prázdný
na zemi v něm ležela
prázdná láhev od zavařeniny
plná odložených vzpomínek
které už neměly páteř


Martin Švanda, Petrolejová vesnice

Sníme – je to dobré, že sníme,
ranilo by nás, vzhůru být.
Však protože hra nás vraždí,
a my hrajem – zní křik.

To nic! Lidé mřou navenek,
krev tu věc v sobě má.
My ale v dramatu mřeme
a drama neumírá.

S nedůvěrou se střetnem,
oba zrak otevřený,
zdali vidina není omyl,
a zbledlé překvapení

nás nezmrazí v dřík žuly,
jen s věkem, se jmény
a možná i s egyptským rčením –
je obezřelé, snít.


E. Dickinsonová

UBIK: dobrá, dobrá, mažu...ale naposled to tu bylo 9. 1. 2007...to mi nepřijde zas tak nedávno...

Jan Placák/Procházka sadem

***

Noční korespondence přátel

Vzal sis Stilnox? Píše Honza
Vzal, odpovídá Ivan
A co?
Nic.
Já si vzal taky jeden, a nic.
Vem si Rivotril, píše Honza
Už jsem si vzal, odpovídá Ivan
A co?
Nic.
Já si vzal taky jeden, a nic.
Vem si Nitrazepan, píše Honza
Už jsem si vzal, odpovídá Ivan
A co?
Nic.
Já si vzal taky jeden, a nic.
Vem si Rohypnol, píše Honza
Už jsem si vzal, odpovídá Ivan
A co?
Nic.
Já si vzal taky jeden a nic.
Vem si do postele lahev whisky, píše Honza
Už jsem si vzal, odpovídá Ivan
A co?
Nic, ale aspoň něco.
Já si ji taky vzal, a nic, ale máš pravdu, aspoň něco.

Jan Placák/Procházka sadem

***

Svalit se do trávy
a nic nedělat
jen se dívat
jenom ne na lidi
jen poslouchat
jenom ne slova.

Jan Placák/Procházka sadem

***

Slunce tu nezapadá
ale prostě se schová za mraky
a najednou je tma

Snad kdysi
za svitu praskající louče
svou rukou neumělou
jsem na stěnu namaloval
co rád bych pojedl k večeři.

Zima

Stále jsem hovořil o zimohrádku, až jsi řekla: tak mě
                                                                         tam zaveď.
A tu jsem se počal vymlouvat: možná, že se zklameš,
je to uprostřed polí a v lese jsou divoké kočky,
na schodech jsou sochy, které si ovívají pohlaví lopuchou,
nebudou se ti líbit.
Přiznám se, řekl jsem, že jsem si něco vymyslel.
Ale tys uhodla, že jsem si vymyslel všecko, a řeklas:
už si taky myslím, že by se mi nelíbil,
nemám ráda divoké kočky a nikdo nás tam nečeká,
nemysli na to.


(Ivan Wernisch, Zimohrádek, 1965)

Nicanor Parra


POSLEDNÍ PŘÍPITEK



Ať chceme nebo ne
máme pouze tři možnosti:
včerejšek, přítomnost a zítřek.

A vlastně ani tři
neboť jak praví filozof
včera je včera
patří nám pouze ve vzpomínce:
na růži která už opadala
další lístek vykvést nemůže.

Ve hře zbývají
jen dvě karty:
přítomnost a zítřejší den.

A vlastně ani dvě
protože je jasně dané
že přítomnost existuje
pouze tím že se stává minulostí
a ta už uběhla...
jako mládí.

Když se to sečte
zbývá nám jenom zítřek:
pozvedám svou číši
na den který nikdy nepřijde
ale který je to jediné
co skutečně máme.