• úvod
  • témata
  • události
  • tržiště
  • diskuze
  • nástěnka
  • přihlásit
    registrace
    ztracené heslo?
    FINpoezie & texty různých autorů
    FIN
    FIN --- ---
    Francois Villon
    Balada


    Já u pramene jsem a žízní hynu;
    horký jak oheň, zuby drkotám;
    dlím v cizotě, kde mám svou domovinu;
    ač blízko krbu, zimnici přec mám;
    nahý jak červ, oděn jak prelát sám,
    směji se v pláči, doufám v zoufání;
    mně lékem je, co jiné poraní;
    mně při zábavě oddech není přán;
    já sílu mám a žádný prospěch z ní,
    srdečně přijat, každým odmítán.

    Jen to mi nesporné, co plno stínů;
    kde světlý den, tam cestu sotva znám;
    kde průzračnost, tam výkladem se minu;
    svou znalost vděčím náhlým náhodám;
    vše vyhrávaje, čím dál smolněj hrám;
    dlím „dobrý večer“, jitro-li se skví;
    když ležím naznak, strach mám z padání,
    bohatství čekám, ničí nejsem pán;
    mám vše, co chci, - nic, na čem srdce lpí –
    srdečně přijat, každým odmítán.

    K věcem, jež neznám, horoucně se vinu,
    ženu se k cíli, jehož nežádám;
    kdo ke mně vlídný, tomu dávám vinu;
    kdo mluví pravdu, tomu lhářů lám;
    můj druh je ten, kdo vemluví mně klam
    a „labuť černá je jak havran“ dí;
    v tom spojence zřím, kdo mi ublíží;
    mně jedno, jsem-li šalbě ve psí dán;
    mám v mysli vše, jen ne to nejbližší,
    srdečně přijat, každým odmítán.

    Ó kníže, každý, kdo to čte, nechť ví:
    nic neznám, ač mám o všem vědomí.
    Jsem stranický, jsem zastánce všech stran.

    Co chci? Být z těch zas, plat kdo bráti smí,
    srdečně přijat, každým odmítán.
    FIN
    FIN --- ---
    Domácí násilí
    Jan Ingerle


    Chceš-li se má milá
    dostat do pekla,
    stačí abys nevařila,
    nepekla.
    Chceš-li se však dostat
    do nebes,
    buď tak hodná a choď
    dole bez.
    NATASHA
    NATASHA --- ---
    NEPOCHYBNĚ BUDE JEŠTĚ PŘEDLOUHO TRVAT
    než pominou utlačovatelé lidí
    Je tragikomické že se aspoň v první generaci
    vždy pokládají za ty
    co lidem pomohou přinesením blažené budoucnosti
    Ty bych koneckonců neproklínal s nenávistí a hnusem
    byť by nám přinášeli i koncentráky
    i smrt našich dětí a naší práce
    Boj proti nim se dá nakonec chápat
    jako každý jiný boj
    na život a na smrt
    v každém případě boj s nějakou konkrétní veličinou
    Ale jen jako se smradem hovna
    s nepostižitelnou plísní
    s neviditelnou nákazou
    jest nám spolužít s mlaskavou břečkou těch
    kteří přisluhují
    v každé historické době
    v každém katovském režimu
    a přitom dobře vědí čemu posluhují
    a dokonce často vědí i to za jak brzo
    režim jemuž slouží zajde
    Ta monstra blivanin
    jako jsou např. policajti
    ta analfabetická surová zvěř s rozumem debila
    ty děvky v úřadech které posluhují
    za stokorunu měsíčně navíc
    ty denunciantské držky domovnic
    které si jenom chtějí udělat oko
    ta střeva která se rozhodla nabubřet
    aspoň na těch příštích dvacet let
    a zakládají si z odměny za služby celý dokonalý blahobyt
    ale nejhorší ze všech ti
    kteří publikují hrají ve filmu onanují v televizi
    ti piskoři
    co jsou odměňováni za to že z lidí dělají
    nemyslící a nevědomá hovada
    ty hnidy propíjející s kurvami v nočních podnicích
    mzdy svých kýčů
    pronásledovaní mindrákem vůči těm kteří mlčí
    a nenávidějící je právě kvůli tomu mindráku
    ty filcky vši štěnice a švábi
    jejichž lidská hodnota je promile hodnoty
    normálního kata
    ti nás budou mít vždycky - pamatujte si to: vždycky -
    ve větší ještě nenávisti než diktátoři
    ti budou hledět nás uštvat a pohřbít zaživa
    - a nebo "až se to obrátí" polezou nám do prdele
    Proto má poezie bude obviňovat a demaskovat věčně


    Egon Bondy, Sbírečka (červenec-zač.září 1974) , Maťa, Praha 2000
    FIN
    FIN --- ---
    Bože můj
    Luboš Nohavica


    Zelený mrak zas na to hledím
    Ještě že tak, že v hospůdce sedím
    Okolo jsou snad všichni svatí
    Je tady pán co za všechny platí

    Ej bože můj
    Nechce se domů
    Ej bože můj

    Na louce strom pod stromem ležím
    V dálce hřmí hrom přes háj domů běžím
    Pod horou háj nad hlavou nebe
    Nad nebem ráj a tam vidím tebe

    Hej bože můj
    Nad tebe není
    Ej bože můj

    Ještě jednu Borovičku
    Zahrajem na píšťaličku
    Jen pro tebe za hubičku

    Ej bože můj
    Ej bože můj
    FIN
    FIN --- ---
    Husličky
    Vlasta Redl


    Čiže ste husličky čije
    Kdo vás tu zanechal
    Čiže ste husličky čije
    Kdo vás tu zanechal
    Na trávě poválané
    Na trávě poválané
    U paty ořecha

    A kdože tu trávu tak zválal
    Aj modré fialy
    A kdože tu trávu tak zválal
    Aj modré fialy
    Že ste husličky samé
    Že ste husličky samé
    Na světě zostaly

    Který tu muzikant usnul
    A co sa mu přišlo zdát
    Který tu mládenec usnul
    A co sa mu přišlo zdát
    Co sa mu v noci zdálo
    Bože co sa mu enem zdálo
    Že už vjec nechtěl hrát
    FIN
    FIN --- ---
    UNSEEN
    23. 06. 05


    nenávist není hlasem pekla
    a její barvou není krev

    je šedá
    komisní

    tak vleklá

    je každodenní pozdrav
    a horko betonových zdí

    šustění malých zbytečností

    nad ránem první
    večer poslední
    FIN
    FIN --- ---
    MŇÁGA & ŽĎORP
    Ještě


    ještě se trápí pro hloupé hádky
    ještě se těší na pračku na splátky
    ještě si nezapomenou - dát pusu
    ještě mají srdce z jednoho kusu

    ještě jí před spaním čte z těla pohádku
    ještě na oplátku kousne ho do zadku
    a čas běží pozpátku čas běží pozpátku

    ještě si nezapomenou dát pusu
    ještě mají srdce z jednoho kusu
    z jednoho kusu
    z jednoho kusu
    z jednoho kusu
    z jednoho kusu
    NATASHA
    NATASHA --- ---
    VEŠKERÉ PSANÍ DNES ZDÁ SE MI PITOMÉ
    odporné, zbytečné, marné a hloupé
    bohužel, myslím tím dokonce i to mé
    - asi mě zblbnul vlak tím, jak mnou houpe
    asi jsem opravdu už velmi unaven
    z okna ven upírám oči své tupé
    teď zrovna do noci, - jedu už třetí den
    sužován samotou prázdného kupé
    - vlak náhle zastavil za Starou Krčí...
    (už někdy od války v polích tu trčí!)

    ...Na zrezlých kolejích rozbitý stojí vlak
    v něm nikam odnikud jede vrak muže
    to jsem já, - zuoufalý, vychrtlý vlkodlak
    vlkodlak oděný do vlčí kůže...



    J.H. Krchovský, BÁSNĚ (Valčík s mým stínem)
    HOST 1998
    FIN
    FIN --- ---
    Jaromír Nohavica
    Třiatřicet


    1. Přicházím už do let pána Krista,
    začínaj' mě bolet různá místa,
    cítím bolest v kostech vždy, když leje,
    máme po radostech, lásko, zle je,
    umíraj' mi buňky, to jsem dopad,
    nemůžu pít truňky, kurník šopa.

    ®: Penze je daleko, mládí v čudu, plápolá moje svíce,
    jak dlouho ještě tu strašit budu, je mi třiatřicet.

    2. To je konec srandy, konec smíchu,
    musím nosit kšandy kvůli břichu,
    pod džínama spodky svého ujce,
    místo flašky vodky piju juice,
    knedlo-vepřo-zelo snad mě spasí,
    zvedá se mi čelo, padaj' vlasy.

    3. Holky, mladý koně furt mě lákaj',
    já jsem ale pro ně stará páka,
    tak jsem zvolna vstoupil v druhou půlku,
    už abych si koupil bílou hůlku,
    díky těm svým rokům sic více chápu,
    ale když usnu na boku, tak děsně chrápu.
    FIN
    FIN --- ---
    Václav Hrabě
    Pár tónů


    Ztracený v mrtvém moři
    asfaltu a sektorového štěstí
    brouzdáš se velebností Václaváku
    a tma je něžná a sladká
    jak párek teplejch
    Několik regimentů samozvaných
    prokurátorů v šestistupech
    dupe tvou hlavou
    Vzorný předpisový krok
    Vzorné předpisové mozky
    žádající přiznání
    úplné veřejné a předpisové

    A ty jim utíkáš
    anonymním krokem flákače
    a nikdo z kolemjdoucích neví kolikátá je to
    alej kolikátý večer a země kterou utíkáš
    v anonymitě flákače
    utahaný a zmatený
    až do té chvíle
    než v zastrčené ulici vykřikne z okna
    těch pár tónů které přebývají Může to být
    bluesový mišuňk rumu a deště
    lidovka o zarostlé cestě a jeřabinách
    trombóny pana kapelníka Beethovena flekující
    osud
    Na tom nezáleží Zastavíš se
    a prokurátoři zaplňují ulici
    rozkročení sebejistí slintající
    s dojímavým úsměvem který vše chápe
    zatímco ty říkáš že teda jó
    že tu holku máš rád a ať ti
    dají pokoj

    Ale tím jsi učinil přiznání
    úplné a veřejné
    a namísto nich se za tebou rozbíhají
    jiní Anonymita flákače
    ti už nepomůže Utahaný a zmatený
    zády k oknu z kterého pořád padá
    těch pár tónů které přebývají
    snažíš se Zelenáč
    v pistolnickém městě

    A tu přibíhá první s balíkem dopisů od ní
    a ty vzpomínáš na ty dva dny kdy jsi četl
    od a až do zet telefonní seznam aby ses dozvěděl
    jak se jmenuje a kde bydlí

    Přibíhá druhý a ukazuje knihu kterou mu dala
    k Vánocům a znovu je Štědrý den a ty jsi úplně sám
    na celé koleji s balíčkem tabáku
    odlivkou špiritusu a rabijátským smutkem
    Majakovského

    Přibíhá další s cucflekem na krku
    a ty myslíš na její slzy ve vystydlém zaprášeném parku
    a jak se ti konečně povedlo
    aspoň jednou zahrát to sólo v St. James Inphirmary
    pořádně a jak jsi poprvé viděl
    ten krásně žlutý obraz od Veneziana

    A další vytahuje z kapes
    její prádlo a pikantně vypráví
    a ty znovu jedeš v kodrcavé tramvaji na Spořilov s půllitrem
    rumu a malou deskou Miles Davise a moc se bojíš
    abys ji nerozbil a znovu stojíš
    po bůhvíkolikátém zbytečném flámu
    před výkladní skříní a obdivuješ
    ten krásně žlutý a modrý obraz od Veneziana
    a někdo ti říká
    „seš stejně trhlej...“

    Ano Přibíhají
    pořád další a další neboť ses přiznal
    a teď si to musíš zodpovědět proti všem
    kteří přijdou a mohou
    přijít
    A tento bijící se v prsa
    a v pleš
    pugétem stovek a dekretů (Ejhle! Pravověrný!)
    křičí: „Mladíku, život se točí
    jak kolotoč! Uhněte! Dokud je čas!“
    A ty říkáš Ano točí se to jako kolotoč
    zase je říjen koupím si tři lampióny
    a večer se zamknu a budu si na nich přehrávat
    ten žlutý renesanční obraz
    A rok se otáčí jak kolotoč
    Hulánské koně srpna Eroplán
    s babím létem natupírovaná
    Ofélie v březnovém blátě Pokašlávající
    labutě listopadu Tok se otáčí
    jak kolotoč a flašinet vrže unisono s tebou
    těch pár tónů které přebývají Beethovena verbuňk nebo blues
    Rok se otáčí
    stojíš v té ulici sám
    proti všem kteří mohou
    přijít

    A do chraptění flašinetu
    slyšíš odněkud z přízemí
    věží a luceren
    ženský hlas
    jak volá:
    „Zastavte principále
    zastavte!
    Toho člověka u střelnice
    odněkud znám“
    FIN
    FIN --- ---
    Jiří Žáček

    Můj něžný zpěv mým něžným milenkám


    Na věčnou slávu vašich klínů
    mí andělé
    zvedám teď hrdě číši blínu
    jen vesele!

    Za jednu malou kocovinu
    hřích na těle
    na sebe vezmu každou vinu
    vy zardělé

    A slzy vašich skvělých splínů
    tak umělé
    pak ze mě smyjí všecku špínu
    mé postele

    I pak až budu hnojit hlínu
    sny z popele
    s grimasou vzteklých Harlekýnů
    zas nesměle

    vykřičím slávu vašich klínů
    mí andělé
    a v duchu zvednu číši blínu
    jen vesele!

    Mezi řečí

    Adélu jsem miloval
    Téměř tři týdny
    Ale co naplat
    Život je krátký
    Abeceda dlouhá

    S otevřenou náručí

    Kdekoho potkávám
    jen sebe ne
    tolikrát chodím po všech čertech
    jen proto
    vracívám se domů
    za tmy
    posedlý nadějí
    při pohledu na svá svítící okna
    nikdy jsem se však nezastihl
    anebo čekám
    mezi svými čtyřmi stěnami
    doufaje že zaklepám a vejdu
    snad alespoň zavolám
    říkám si ohlížeje se po telefonu
    přicházejí však jen přátelé
    v telefonu švitoří cizí hlasy
    je to k smutku
    když neznám ani
    své telefonní číslo
    jistě bych si se sebou
    smluvil schůzku
    ale léta prchají
    a osud mi nepřeje
    kdekoho potkávám
    jen sebe ne
    je to příliš jednotvárné
    až k zbláznění
    ale kdyby jen to
    vždyť ani nevím
    jsem-li své lepší či horší já
    jak jistě chápete
    je to k pláči
    že každého potkávám
    jen sebe ne
    ach ach
    taková smůla
    měl bych si toho
    tolik co říci

    Každou chvíli

    Ach múzy v noční košili
    panenky nevyspalé
    ten rubáš co vám ušili
    za ten nám dejte vale

    (publikováno v Divokém víně 6 / 1968)
    FIN
    FIN --- ---
    Jiří Žáček

    Samomluva


    Jaký trest chystáš, bože, neznabohu?
    Když začnu křepčit, nastavíš mi nohu,
    když začnu zpívat, odpojíš mi hlas –
    abych líp slyšel svistot božích las?

    Okamžik

    Den co den jsem se pokoušel
    zachytit tápavými slovy
    prchavý okamžik,
    zatímco kolem prchaly
    hodiny, dny a roky,
    až mi pod rukama
    utekl život
    jako okamžik.

    Změna

    Život je změna,
    tvrdí dvacetiletí
    když chtivě střídají
    bydliště, lásky, profese.

    Změna je život,
    tvrdí čtyřicátníci,
    když cítí, jak jim mládí
    uniká mezi prsty.

    Užijte si jí! V šedesáti
    i změna k lepšímu
    je změnou k horšímu.

    Jaro

    Jaro nás vždycky zaskočí,
    zjeví se odnikud a je tu, bože, je tu
    a šklebí se nám do očí
    a ze všech koutů povykuje: Kvetu!

    A přestože jsme nad věcí,
    my, fanatici motorů a hluku,
    přitančí chůzí hříběcí
    a olízne nám důvěřivě ruku.

    Milosti

    Čtyřletá Johanka,
    která si hrála s kamarádem na dvorku,
    přibíhá s pláčem: „On mě praštil!“

    „Martínku, že se nestydíš!
    Proč jsi ji uhodil?“

    „Když ona chtěla,
    abych se do ní zamiloval!“

    Ach bože,
    už jim to začalo,
    to toužení a soužení,
    to těšení a zděšení,
    to žíznění a trýznění
    bez konce...

    Mezopotámie

    Dějiny Sumeru jsou stroze monotónní:
    ... Ur pak bylů smeten zbraněmi
    a královská moc přešla na Lagaše...
    ... Lagaš byl smeten zbraněmi
    a královská moc přešla do Uruku...
    ... Uruk byl smeten zbraněmi
    a královská moc přešla do Akkadu...

    Co po nich zbylo? Žalozpěvy:
    Nářek nad zkázou města Uru,
    Nářek nad zkázou města Nippuru,
    Nářek nad zkázou města Lagaše,
    Nářek nad zkázou Sumeru.

    Člověk se nevyvíjí k lepšímu – jen zbraně
    jsou čím dál dokonalejší.
    Jsme-li však stvoření jen pro války a nářky,
    kdo pak, až zbude z planety jen zohavené torzo,
    složí Nářek nad zkázou Země?
    A pro koho?

    (současná tvorba)
    NATASHA
    NATASHA --- ---

    PŘED KOUPELÍ


    svlékla ses
    čtyřicetiletýma rukama
    a otočila se
    k zásuvkám
    kde už tak strašně dlouho
    máme krémy břitvy a nářadí
    uhnul jsem očima
    před tou krásou
    a pamatuji si jenom
    bílý hřbet
    Giottovy monografie



    ČERVENEC

    Krátká večerní milost
    opatřování světla a vody
    ke koupeli
    půvab rozlitého
    vše je slyšet odkudsi vyprávěné
    poslán pro něco malého
    vedle
    v tkvění přehozu a skla
    otálím s nalezením



    YVETTA

    tak tenhle drobínek ticha
    je smutek
    ta žilka písně
    celé štěstí

    a veškeré ostatní soulože
    jen křik
    a spokojenost



    ---

    Petr Hruška
    Zelený svetr


    Edice poesie HOST
    Brno 2004
    FIN
    FIN --- ---
    Jiří H. Krchovský
    ZDVIHNU-LI VÍČKA...


    Zdvihnu-li víčka, v srdce ihned bolest se mi zatne
    nesnesu pohled na nic ( což je oboustranně platné)
    vteřina každá na mé pouti ze sna znovu do sna
    je emocionálně pro mě zcela neúnosná
    FIN
    FIN --- ---
    Hermann Hesse
    Já lhal jsem


    Já lhal jsem! Lhal! Já nejsem stár
    A životem přesycený,
    Ještě se ohlédnu a cítím žár,
    Vidím-li krásné ženy.

    Nahé se ještě mi brouzdají snem,
    Štíhlé i kypré v bocích,
    Sním o tanci rytmu vířivém
    A o promilovaných nocích.

    Dokonce o čisté lásce sním,
    Co mlčky jako květ voní,
    Jak ona první, o níž vím,
    že dnes ještě plakal bych pro ni.
    FIN
    FIN --- ---
    Rainer Maria Rilke

    Noc roste jak tma černých měst,
    kde v mlčícím řádu se ježí
    snad na tisíc bání a věží,
    kde nablízko náměstí leží
    tkáň mnoha ulic a cest.

    A nevíš, kdo v domech těch černých měst
    dál sedává při jednom stole
    blíž zářivých zahrad, kde za ticha
    houf jejich snů do tance pospíchá,
    a nevíš, čí housle zní v kole…
    FIN
    FIN --- ---
    Rainer Maria Rilke
    Předjaří


    Drsnost mizí. Všechna slitování
    k louce, oděné jen šedí, lnou.
    Nový rytmus říčky popohání.
    S něhou, dosud omylnou,

    prostor hltá každý zemský kout.
    Cesty ukazují k dálkám v kraji.
    A tu spatříš holý strom, jak tají
    už jen stěží vůli výš se pnout.
    FIN
    FIN --- ---
    Francois Villon
    NÁŘEK KRÁSNÉ ZBROJÍŘKY


    Tak taky stará zbrojmistrová
    na krutý úděl žehrá v pláči
    a přeje si být mladá znova,
    vždy jedním směrem hovor stáčí:
    „Ty stáří zlé, ty tlamo dračí,
    proč jsi mě pozřelo tak brzy?
    Proč nevezmu si život radši?
    Nic netěší a všecko mrzí.

    Tatam je moc, co měla jsem
    pro krásu, svůdnost, pohled sladký
    jak nad kupcem, tak nad knězem:
    byl každý mužský na mě krátký,
    rád zlatku dal, a nechtěl zpátky,
    i když mu zítra bylo těžce.
    Já potom dala za ty zlatky,
    co dneska ani vandrák nechce.

    Co mužských jsem jen vyhodila —
    kdo by tu hloupost řekl do mě!
    To pro jednoho přetrhdíla,
    co dostal všecko, nač si vzpomněl.
    Ten chlap se se mnou pane poměl!
    Z lásky jsem chtěla všecko dát.
    A on mě bil. V mém vlastním domě.
    Pro prachy jenom měl mě rád.

    Jak začal mlátit, neměl cit,
    a stejně jsem ho ráda měla;
    ať se mnou uměl zatočit,
    jak řek, že v líbání jsem skvělá,
    hned na rány jsem zapomněla.
    Proutník byl, po krk v nemocích
    a já pak ... Sbohem, kráso těla!
    Zůstává ostuda a hřích.

    Je nebožtík už třicet let,
    já zbyla, bába neduživá.
    Když člověk podívá se zpět,
    co bylo a co z toho zbývá,
    jak příroda je proměnlivá
    v nádheře ženské nahoty —
    vysušená jsem, bídná, křivá —
    zmocňují se mě mrákoty.

    Kde je to hladké čelo jasné,
    hedvábné řasy, plavé vlasy,
    kde oči jiskrné a krásné —
    já na ně mužské získala si —,
    kde ouška růžovoučké krásy,
    kde nosík, velký akorát?
    Kam důlek v bradě zmizel asi?
    Rty nachovější nad šarlat?

    Kde jsou má skvostná ramena,
    mé útlé paže, ručka bílá,
    droboučká ňadra vzpřímená,
    tak bujará, jak kdyby byla
    jen pro hry milostného díla;
    kde křivka boků přesladká
    a stehna, kde se usadila
    maličká moje zahrádka?

    Zvrásnělo čelo, vlasy zšedly,
    oči jsou zhaslé oči báby,
    ty oči, které tak si vedly,
    že každý muž byl na ně slabý;
    nos taky přišel o půvaby a uši,
    pro ty nemám jména;
    obličej scvrklý je a chabý,
    rty zplihlé, brada znetvořená.

    Tak to je lidské krásy cena!
    Zvetšely paže, zvadly dlaně,
    ramena jsou zle nahrbená,
    prsa teď visí utahaně a boky —
    hnus se dívat na ně;
    a stehna, Pánbůh polituj,
    jsou jak dvě jitrnice v krámě.
    A moje zahrádka? No fuj!

    Chcem — babky — vrátit dobré časy,
    když u krbu si hřejem těla
    a jedna druhé naříká si,
    jak stará je a osamělá;
    dřív každá vlastní oheň měla,
    ten zhas, teď si jen záda hřeje.
    A přece bývala tak skvělá!
    Tak se to na tom světě děje."
    FIN
    FIN --- ---
    JAN SKÁCEL
    Modlitba za vodu


    Ubývá míst kam chodívala pro vodu
    starodávná milá
    kde laně tišily žízeň kde žila rosnička
    a poutníci skláněli se nad hladinou
    aby se napili z dlaní

    Voda si na to vzpomíná
    voda je krásná
    voda má
    voda má rozpuštěné vlasy
    chraňte tu vodu
    nedejte aby osleplo prastaré zrcadlo hvězd

    A přiveďte k té vodě koníčka
    přiveďte koně vraného jak tma
    voda je smutná
    voda má
    voda má rozcuchané vlasy
    a kdo se na samé dno potopí
    kdo potopí se k hvězdám pro prstýnek

    Voda je zarmoucená vdova
    voda má
    voda má popelem posypané vlasy
    voda si na nás stýská
    FIN
    FIN --- ---
    Václav Hrabě
    Ty


    To není alej kaštanů které kvetou
    to není zástup andělů s myrtou
    to je noc
    Modrá a bílá
    Na Vltavě zamrzly lodě a svatební kytice

    Máš oči jako tabák
    A stromy na podolském hřbitově
    jsou cypřiše a stříbrné štiky
    Jednou jsi řekla: „Já si tě najdu"
    Je noc
    Modrá a bílá
    Kouř u stropu se chvěje jako tvoje ruce
    V bytě nad námi někdo poslouchá Handla
    slyšíš
    "Vodní hudba"
    napudrované růže
    v téhle zimě
    to je ale nerozum že?

    Máš oči jako tabák
    Bojím se abych to všechno nezkazil
    nějakým překrásným gestem

    Až půjdeš zítra ode mne
    potkáš paní domácí jak se vrací
    s masem na neděli
    bude se divit že jsi tak mladá
    a už se touláš po nocích

    Pak si řekne že jsou tím stejně vinni
    komunisti
    "Podolí není Montmartre" upozorní mne jemně
    inženýr z prvního patra
    Dáma v tramvaji se ušklíbne
    protože budeš hrozně moc vonět kouřem

    Bude ráno
    Střízlivé
    šedé a moudré jako vlasy mého otce
    Málokdo si všimne
    že máš oči
    jako tabák
    Kliknutím sem můžete změnit nastavení reklam