"One cannot accomplish spiritual work with the same view that created the need for it."

The need for spiritual work is based on one central problem - a self-identified subject addictively grasps after what is believed to increase happiness and decrease pain. All attempts to remedy life´s circumstances will ultimately fail, as whatever is reached slips away at some point. After a lifetime of chasing after the fantasy of a panacea, an honest assessment of the situation might become possible. There is no way to "fix" the life situation. The only alternative is a shift away from the manufacture of the untenable scenario to a set of possibilities that might be more profound, more honest, and more relevant to the heart of the matter. The ordinary human view is completely fixated on the quality of experiences and their projected causes and outcomes. The most radical shift that is possible for a human being is to abandon this view, and turn the mind toward the essential ground of phenomena. This allows experiences and circumstances to come and go, leaving the heart of the matter untouched. Ultimately it becomes clear that nothing modifies the ground, and awareness and manifestation dissolve their separateness and sense of solidity within that realization. Once the quest for linear timeline is subsumed within a concern for the ground, the chicken-and-egg question loses its meaning and relevance. If these designations are probed deeply enough a critical analysis of origins and destinations points to the deconstruction of causality itself. All that remains is a question: What is the continuum when not overtaken by the relative designations of inner and outer equivocations?

"Keep your view as vast as the sky, but refine your actions as finely as flour."

(David Chaim Smith - The Awakening Ground)

"The conventional logic is that the mother precedes the child, and is the cause of the child´s existence. However, in order for a mother to actually be a mother there must be a child. Therefore the designation of mother is dependent upon the child. This reverses the expected cause and effect. The so-called cause (mother) is understood to depend on the so-called effect (child) for its designation, which renders the effect as a cause. Considering the fluidity with which the reversal is understood cuts through causality and allows the mystery of the continuum to outshine its coordinates.

The same fluidity applied to breaking through casual designations can be applied to the universe and perception. How would we know that there was a universe at all unless it entered somehow into perceiving? It is assumed that the universe precedes what perceives it, and that the perceiving mind is born into a universe that has prior existence, and allows it to exist. Therefore the universe seems to be the cause and perceiving is its effect. However, the effect of perceiving becomes the cause of the universe because of the necessity of the universe having to be perceived in order to be known at all. Therefore the perceiving becomes the cause and the universe becomes its effect. Like the Sefer Yetzirah states: "Their end is imbedded in their beginning, and their beginning in their end, like a flame in a burning coal (1:7)

If the seed of awareness impregnates the womb of its own expanse, is it a parent to its own thoughts? Which is cause and which is effect? How do mental phenomena indicate any coherent autorship? Why would it be assumed that there is a thinker prior to the thought? Is identity not designated by the thinking alone? Do you exist before the thought that you exist?

The nontheistic view held here assumes that creativity does not require a prior divine entity to pull its strings. Creative activity is uncaused, sourceless and spontaneous. The Fountain of Wisdom states: "Only that which generates itself can be called truly existent." Consideration of the magic of spontaneous uncaused creativity nullifies the linear causal progression, because a thing cannot create itself. In order to create itself a thing would have to exist before the act of creation to do the creating. This is impossible, and contemplation of the scenario allows a break in conceptuality.

The remedy for linear causality is a return to the open space "prior to" manifestation, without rejecting the display of its phenomena. The razor´s edge that equalizes form and formlessness can be realized in that space, no matter what seems to arise. Each mental construct can be taken as a body, and each body has five functions symbolized by five inner organs. Each organ corresponds to an alchemical function. The inner organs of the fivefold body of each mental construct mirror the senses of touch, taste, smell, hearing and sight.

Each fivefold collection of functions is the pregnant beast laid upon the fiery altar of sacrifice in contemplative practice, where the body surrenders to the fire of wisdom. As each functional unit is caught, bound, and consumed its life force is extracted, and allowed to dissolve in the same basic space that presents it. Space is a complete undifferentiated body that appears in the paradox of differentiation. No construct ever leaves space even for a moment. Therefore the sacrifice of the space-body marks the return to what it actually never left. The return is the sacrificial offering, its fire is sheer aspiration, and its rising smoke is the perfume of poetic resonance. Each moment of awakening enacts this scenario.

The fivefold organ system that constitutes a contemplative body can be applied to either the macrocosm or the microcosm, but it doesn´t really matter in the greater sense of the work. The main point is that each construct, whether vast or tiny, can be unmade in the midst of its apparent relative functioning. It doesn´t matter how the construct was made, as long as it can be unmade in the recognition of the essential nature of its life force. The assumption of independent existence that is imputed to the construct is the actual animal of sacrifice. This is the true meaning of the temple sacrifices described in the five books of the Torah.

The body is a whole offering, which sacrifices itself through the alchemical process. Immersion, absorption, and surrender unify the beast, and send its twitching impulses off garmented in clouds of variation, perfumed with the smoke of aspiration. Its smoldering flesh passes away in each moment. All constructs are impermanent, and their passing away is used by the practitioner as a sacrifice. The dissolution of phenomena is inherent in every moment anyway, so why not infuse it with gnostic intention? Why not make what is already happening into prayer?

(David Chaim Smith - The Awakening Ground)

"Thingness is the heart’s great sorrow"

Dzogchen Tögal — Encountering the Great Work
https://www.traktungkhepa.com/tidbits-blog/2019/2/11/dzogchen-tgal

Spiritual practice doesn’t heal the psyche as far as I’m concerned. Serious spiritual practice is tangential to it. You could still remain an extremely psychologically flawed individual and accomplish quite a great deal in spiritual practice at the same time, without one necessarily affecting the other. There’s a certain gross level in which they overlap, and the really severe distortions do become tempered, but at the subtle level, you can remain, as I did, extremely neurotic while you’re building up the resonance of practice accomplishment. I think that when spiritual practice becomes psychologized, it’s a very poor substitute for therapy, and it’s very poor psychology. It’s a different field. I think that the confusion between the two is largely due to a misreading of certain Jungian ideas, and other early 20th century ideas, that need to be sorted out. And I don’t feel that it is terribly sorted out in the literature. The New Age movement certainly has made matters much worse, where spiritual practice almost becomes synonymous with self-help, and self-healing. And I don’t think that they are. I think spiritual accomplishment has to do with the nature of consciousness and how it “en-worlds” an individual—ultimately, in the mystical sense, how an individual moves beyond the reification and division of a knowing subject and a known object, whatever that object might be.

The basic intention in my own practice, as the basic intention would be in my artwork, is to reach beyond conventional understanding and distill the resonance of that reaching — for no reason whatsoever. There’s a term in kabbalah, it’s a Hebrew term, lishma, which means ‘for its own sake.’ Meaning that something that is truly good, is a good in and of itself. There’s no reason needed. It’s based on its own inherent, innate goodness, which ultimately is the root of beauty. Spiritual aspiration is nothing other than a thirst for this purposeless, inherently beautiful, and inherently good, direction in one’s life. Ultimately, the more one acquires, builds up this resonance, the more one contacts the ultimate sacrament of the mind, which breaks down this dichotomy between the offerer, the practitioner and that which they are offering, which is their time and their effort, and ultimately the illusion that there is a recipient of the offerings that have been made…which in religion, is God. But, I am not a theist. So I don’t posit a creator god. The offering is made just simply based on its own inherent goodness for no reason whatsoever to nothing whatsoever.

One only becomes a practitioner out of love. It is undifferentiated, like the vastness of space, and it embraces everything through the direct recognition of beauty. This is the basis of the gnosis. To make a conceptual object out of that love, even one that encompasses everything within itself, defeats the purpose. It must remain open and pure, so that anything, everything, or nothing at all, can unfold without ever leaving its essence. To dedicate yourself to the pursuit of this requires discipline, clarity, and persistence. The goal is the absorption of the whole of your being, and the enworldment of that being, into the heart of sublime beauty. This is not a thing that can be calculated or reasoned out. It is a wild, crazy way to live. However there are those who have burned down everything else. We can’t live in society anymore, it’s too late. For us, the hardness of these disciplines redeem what would otherwise be total oblivion.

(David Chaim Smith)

"Definition of evil is wasting your time." (David Chaim Smith)

If
Rudyard Kipling

If you can keep your head when all about you
Are losing theirs and blaming it on you,
If you can trust yourself when all men doubt you,
But make allowance for their doubting too;
If you can wait and not be tired by waiting,
Or being lied about, don’t deal in lies,
Or being hated, don’t give way to hating,
And yet don’t look too good, nor talk too wise:

If you can dream—and not make dreams your master;
If you can think—and not make thoughts your aim;
If you can meet with Triumph and Disaster
And treat those two impostors just the same;
If you can bear to hear the truth you’ve spoken
Twisted by knaves to make a trap for fools,
Or watch the things you gave your life to, broken,
And stoop and build ’em up with worn-out tools:

If you can make one heap of all your winnings
And risk it on one turn of pitch-and-toss,
And lose, and start again at your beginnings
And never breathe a word about your loss;
If you can force your heart and nerve and sinew
To serve your turn long after they are gone,
And so hold on when there is nothing in you
Except the Will which says to them: ‘Hold on!’

If you can talk with crowds and keep your virtue,
Or walk with Kings—nor lose the common touch,
If neither foes nor loving friends can hurt you,
If all men count with you, but none too much;
If you can fill the unforgiving minute
With sixty seconds’ worth of distance run,
Yours is the Earth and everything that’s in it,
And—which is more—you’ll be a Man, my son!

INK_FLO: ten rocnik na konci me rozsekal!

"Mental health is the ability to deny reality and repress feelings within the boundaries and parameters established by one´s peer group(s)" (Christopher S. Hyatt, Ph.D.)

"The man who loses the path in the morning, if he returns home by the evening he should not be called lost." (eastern proverb)

"The reason that angels can fly is that they take themselves so lightly." (G. K. Chesterton)

Ephemeralization - Wikipedia
https://en.wikipedia.org/wiki/Ephemeralization

Ephemeralization, a term coined by R. Buckminster Fuller in 1938, is the ability of technological advancement to do "more and more with less and less until eventually you can do everything with nothing," that is, an accelerating increase in the efficiency of achieving the same or more output (products, services, information, etc.) while requiring less input (effort, time, resources, etc.).[1] Fuller's vision was that ephemeralization will result in ever-increasing standards of living for an ever-growing population despite finite resources. The concept has been embraced by those who argue against Malthusian philosophy.[1] The subsequently coined economics term "dematerialization" refers to essentially the same concept as also does eco-economic decoupling.

Jaký je světadíl s nejnižší dětskou úmrtností? Antarktida (0 %).

"Don´t expect to find any success stories in human bodies." (Grady Louis McMurtry)

Podle moderního hlediska (jež z hinduistické perspektivy odpovídá vlastnostem příznačným pro nejpokročilejší fázi "temného věku") můžeme realitu poznávat přímo pouze prostřednictvím svých fyzických smyslů a jejich prodloužení, tedy vědeckých nástrojů, anebo - abychom se drželi terminologie jistých filozofií - prostřednictvím "fenomenálních aspektů" reality. Pozitivní vědy shromažďují a organizují data pocházející ze senzorických receptorů, a když si mezi nimi vyberou (vylučujíce data kvalitativní povahy a spoléhajíce se pouze na měřitelná a "spočitatelná" kvantitativní data), induktivně dospějí k poznání a zákonům abstraktní konceptuální přírody. Neřídí se ani intuicí, ani nezprostředkovaným vnímáním, ani vnitřními důkazy. Jejich pravda je nepřímá a podmíněná, závisí na experimentálním ověření, jež může vést k přetvoření původního systému.

V moderním světě se kromě věd setkáváme s "filosofií", ale nacházíme v něm jenom abstrakce a pouhé spekulování rozpadající se v množství nesouzvučných systémů prosazovaných jednotlivými mysliteli. O tomto filosofickém světě se dá říct, že je neobyčejně "nerealistický". Zdá se, že máme na výběr pouze mezi těmito dvěma alternativami: buď přímé a konkrétní poznání závisející na smyslech, anebo poznání, o kterém se předpokládá, že dokáže přesáhnout tento "fenomenální" svět zdání, přičemž však toto druhé poznání je abstraktní, intelektuální, striktně konceptuální či hypotetické (například vědecké filosofie a teorie).

To znamená, že ršiovský ideál "vidění" - tedy přímého poznávání čehosi pocházejícího ze samotného srdce reality - je navzdory své noetické, objektivní povaze (což je ideál, jenž se uchoval i v středověkém konceptu intuitio intellectualis) zavržen.

Každá cesta vedoucí k vyššímu poznání je závislá na jedincově sebeproměně, existenční a ontologické změně roviny existence, tedy na akci - sádhaně. Tento koncept stojí v ostrém kontrastu se světonázorem moderního světa. Moderní vědecké poznání při svém technickém uplatnění poskytuje člověku ohromné možnosti dechberoucích vymožeností na praktické a materiální rovině, avšak na mnohorozměrné rovině mu nejsou k ničemu. Když se například prostřednictvím moderních věd seznámíme s přibližnými procesy a funkčními zákony fyzických fenoménů, naše existenční situace se vůbec nezmění. Zaprvé, fundamentální prvky fyziky nejsou nic jiného než diferenční funkce a integrály, tedy abstraktní algebraické entity, v souvislosti s kterými nemůžeme v striktním smyslu slova říct, že něco intuitivně víme, jelikož jsou pouhými prostředky kalkulace ("energie", "hmota", "zakřivený prostor" jsou pouhé verbální symboly). Zadruhé, i když toto všechno "poznáme", tak se náš skutečný vztah k fenoménům v ničem nezmění. To platí i pro vědce rozvádějícího takovýto druh poznání, či dokonce vyvíjejícího nové druhy technologií. Oheň ho pořád bude pálit, organické proměny a vášně budou pořád lomcovat jeho duší, pořád bude podřízen času a jeho zákonům, a když pohlédne na přírodu, ta k němu nebude promlouvat, ale bude pro něj znamenat míň než pro divocha. Je tomu tak proto, že vědecké vidění světa vyjádřené moderním člověkem desakralizuje svět a utvrzuje ho v holém, mlčícím zdání.

Toto zdání společně s poznáním, o němž byla řeč, nechává prostor pouze pro estetické a lyrické emoce básníků a umělců, kterým zjevně schází jakákoliv vědecká a metafyzická hodnota, neboť jsou pouhými subjektivními prožitky.

Julius Evola - Jóga moci (Tantra, Šakti a stezka levé ruky)

Baruch Spinoza believed that God is “the sum of the natural and physical laws of the universe and certainly not an individual entity or creator”. ... God is the only substance in the universe, and everything is a part of God. “Whatever is, is in God, and nothing can be or be conceived without God”.

"I believe in Spinoza's God who reveals himself in the orderly harmony of what exists, not in a God who concerns himself with fates and actions of human beings.” These words were spoken by Albert Einstein, upon being asked if he believed in God by Rabbi Herbert Goldstein of the Institutional Synagogue, New York, April 24, 1921, published in the New York Times

Spinozism - Wikipedia
https://en.wikipedia.org/wiki/Spinozism

Moderní západní společnost nemůže snést, že lidé chtějí pracovat méně a jsou ochotni spokojit se s málem, jelikož jediné, co má pro ni váhu, je kvantita a vše, co je smysly nepostřehnutelné, jako by neexistovalo. Kdo se za ničím nehoní a kdo nevyrábí nic hmotného, je v takové společnosti považován za "lenocha", a to v této souvislosti ani nemluvíme o tom, jak se nahlíží na orientální národy, stačí se jen podívat, jak jsou hodnoceny kontemplativní řády, a to dokonce i v takzvaných náboženských kruzích. V takovém světě už nezbývá místo pro inteligenci ani pro nic, co je čistě vnitřní povahy, neboť to jsou fenomény, kterých se nelze dotknout, které se nedají spočítat ani zvážit. Celý prostor zaujímá vnější dění ve všech možných formách, včetně těch, které postrádají jakýkoliv smysl.

Přesto se však zkusme chvíli na věc dívat z hlediska těch, pro které je ideálem materiální "pohodlí" a kteří se z tohoto titulu radují ze všech zlepšení, jež světu přinesl moderní "pokrok". Jsou opravdu přesvědčeni, že nebyli oklamáni? Je pravda, že dnes jsou lidé šťastnější než dříve, protože disponují rychlejšími komunikačními prostředky a dalšími vynálezy tohoto druhu, protože vedou rušnější a komplikovanější život? Zdá se nám, že je to mu naopak, rozpolcenost nemůže být základem skutečného štěstí. Krom toho čím více toho člověk potřebuje, tím větší je pravděpodobnost, že něco postrádá, a že tedy bude nešťastný. Moderní společnost směřuje ke stále většímu množství těchto artificiálních potřeb, a jak už bylo řečeno výše, bude jich vytvářet stále více a nebude schopna je pokrýt, neboť nastoupila-li již jednou tuto cestu, je obtížné se na ní zastavit, ba dokonce neexistuje žádný důvod, proč se zastavit na nějakém přesně určeném místě.

Lidé dříve nemohli trpět tím, že postrádali věci, které neexistovaly a o kterých neměli ani tušení. Dnes však samozřejmě naopak trpí, když se jim těchto věcí nedostává, neboť si navykli považovat je za nutnost a vlastně se jim opravdu nutností staly. A tak se snaží všemi prostředky získat to, co jim zaručí materiální uspokojení, tedy to jediné, co dokáží ocenit, jde jen o "vydělávání peněz", neboť právě ty umožňují obstarat si toto uspokojení, a čím více jich máme, tím více jich chceme, neboť objevujeme stále nové potřeby. Tato vášeň se pak stává jediným životním cílem. Zde má svůj původ i ono nelítostné soupeření, které někteří "evolucionisté" povýšili na vědecký zákon pod pojmem "boj o život", a jejímž logickým důsledkem je, že jen ti nejsilnější, v tom nejmateriálnějším slova smyslu, mají právo na přežití. To je také důvodem závisti a dokonce i nenávisti nemajetných vůči bohatým. Jak by se také ti, kterým byly hlásány teorie o rovnosti, mohli nebouřit, když všude kolem sebe narážení na nerovnost, navíc v podobě, na kterou jsou nejvíc citliví, neboť patří k těm nejviditelnějším.

Je-li moderní civilizace odsouzena k tomu, aby se jednoho dne zhroutila pod prachem bezuzdných tužeb, které se zrodily v lidech, museli bychom být slepí, abychom v tom nespatřovali spravedlivý trest za její základní hřích, nebo chceme-li se vyhnout moralistní hantýrce, "odvetu" za jejich vlastní činy. Ten, kdo rozhýbal hrubé síly matérie, sám zahyne pod jejich silou, neboť svou neopatrností je uvedl do neovladatelného pohybu. Už se nebude moci pyšnit, že se dokáže neomezeně stavět proti jejich osudovému směřování. Ať se jedná o přírodní síly či o síly lidské masy, nebo o obojí, zákony hmoty vždy zasáhnou a neúprosně rozdrtí každého, kdo si myslí, že je může ovládat, aniž se sám pozvedne nad hmotu. V evangeliích se praví: "Dům rozdělený proti své povaze se zhroutí." To přesně charakterizuje moderní svět s jeho hmotnou kulturou, která již samou svou podstatou nemůže kolem sebe vyvolávat nic jiného než boj a rozpolcenost.

Uveďme znovu, že skutečné pochopení může být završeno jedině shora a zevnitř, tudíž v oblasti, kterou můžeme všeobecně nazvat intelektuální nebo duchovní, neboť pro nás ve skutečnosti obě tato slova znamenají jedno a totéž. Pochopení a shoda by se poté prosadily i v ostatních oblastech, podobně jako od chvíle, kdy je nastolen nějaký princip, z něj stačí vyvodit nebo spíše jím "vysvětlit" všechny důsledky, které jsou v něm podle všeho zahrnuty. Jak jsme již několikrát zopakovali, vše musí mít svůj prvopočátek v poznání, co se zdá být od praktického řádu nejvzdálenější, jeví se i v něm jako nejúčinnější, neboť bez toho zde ani kdekoli jinde nelze dokončit nic, co je opravdu hodnotné, co není zbytečným a povrchním zmatkem. Abychom se tedy vrátili k otázce, která nás v současnosti zajímá, lze říci, že kdyby všichni lidé skutečně pochopili, čím je vlastně moderní svět, přestal by okamžitě existovat, neboť jeho existence, podobně jako existence nevědomosti a všeho, co je pouhou imitací, je čistě negativní. Moderní svět totiž existuje jen negací tradiční a nadlidské pravdy. Tato změna by se pak odehrála bez jakýchkoli katastrof, což se zdá jakýmkoli jiným způsobem nemožné. Mýlíme se tedy, pokud prohlásíme, že toto poznání může mít skutečně nepředvídatelné praktické důsledky? Na druhé straně se však bohužel zdá velice obtížné, aby všichni dospěli k tomuto poznání, od něhož je dnes většina určitě mnohem dále než kdykoliv předtím.

(René Guénon - Krize moderního světa, 1927)