Duch této doby ve mně by snad uznal velikost a šíři nadsmyslu, ale nechtěl uznat jeho malost. Duch hlubiny však tuto pýchu zlomil a já musel malost polknout jako lék nesmrtelnosti. Asi mi to sežehlo vnitřnosti, neboť to bylo neslavné, nehrdinské, bylo to dokonce směšné a odporné. Ale kleště ducha hlubiny mne svíraly a já ten nejtrpčí ze všech nápojů musel vypít.
...
Duch hlubiny mi v šak řekl: "Ty jsi obraz nekonečného světa, v tobě přebývají všechna poslední tajemství vznikání a zanikání. Kdyby to všechno nebylo v tobě, jak bys mohl poznávat?"
To kvůli mé lidské slabosti mi duch hlubiny dal tato slova. I tato slova jsou přebytečná, neboť nemluvím z nich, ale proto, že musím. Proto, že mne ten duch obírá o radost a život, jakmile nemluvím, proto mluvím. Jsem sluha, který cosi přináší a neví, co vlastně drží v ruce. Uhořela by mu ruka, k dyby to nepoložil tam, kam mu to pán rozkázal položit.

"Mluvím-li v duchu této doby, pak musím říci: Nikdo a nic nemůže ospravedlnit to, co vám musím zvěstovat. Ospravedlnění nemám ani zapotřebí, neboť nemám na vybranou, ale prostě musím. Poučil jsem se o tom, že kromě ducha této doby je při díle ještě jiný duch, totiž ten, který ovládá hlubiny všeho přítomného. Duch této doby by rád slyšel o užitku a hodnotě. I já jsem tak přemýšlel, a to lidské ve mně tak myslí dosud. Avšak onen jiný duch mne přesto nutí mluvit mimo ospravedlnění, užitek a smysl. Naplněn lidskou pýchou a oslněn opovážlivým duchem této doby jsem se dlouho snažil držet se od onoho ducha dále. Neuvážil jsem včak,že duch hlubiny má odedávna i ve všech budoucích časech vyšší moc nežli duch této doby, jenž se mění s generacemi. Duch hlubiny všechnu hrdost i všechnu pýchu soudnosti podmanil. Vzal mi víru ve vědu, obral mne o radost z vysvětlování a zařazování. Způsobil, že ve mně vyhasla oddanost ideálům této doby. Strhl mne až k posledním, nejprostším věcem.
Duch hlubiny vzal můj rozum a všechny mé znalosti a dal je do služeb čehosi nevysvětlitelného a protismyslného. Uloupil mi řeč a písmo pro cokoli, co by nesloužilo jediné věci: splynutí smyslu s protismyslem, jímž vzniká nadsmysl." -- C G Jung, Liber Novus, Liber Primus, fol.i (verso)