:o) No, svým způsobem jsi to pochopil správně:o)
Teorie komplexů, stejně jako dělení extrovrze/introverze, dělení myšlení-cítění/vnímání-intuice a další jsou psychologické pomůcky pro psychology. Komplex je spíše vodítko a podle mne jej nelze diagnostikovat a zacházet s ním stejně jako třeba s chřipkou a pod. (prostě není to tak, že vyplníš dotazník, vyjdeti že máš komplex XYZ, jasně, tak nasadíme 3x denně rozcvičku, žlutý prášek a cvíčko v asertivitě a jednou týdně vyplakat u maminky:o)
K tomu aby komplex vznikl, je třeba aby v rámci té zkušenosti byla přítomna i emoce. A čím větší tím silnější pak komplex bude. Tj. pokud nedostaneš hračku, ale nevadí ti to, uděláš zkušenost, žes nedostal hračku, ale neaktivuješ/neposílíš komplex. Pokud ale jsou k té hračce upřena tvá očekávání a touhy, je to tvůj sen a životní nutnost ji mít a rodič ti ji odmítne dát a ty zažíváš pocit nesmírné křivdy a neštěstí a zoufalství - pak jsi na dobré cestě míti komplex.
To že na konci života jsme jeden velký komplex vůbec není blbá věta:o). Naopak, je to cílem analytických psychoterapeutických směrů - integrace odštěpených komlpexů (potažmo psychické energie v nich vázané) do komplexu jáského.
Promiň, nechtěl bych tenhle klub jakkoliv zlehčovat, ale občas mi přijde, že lidé vymýšlejí zbytečné složitosti.
Bavíme se složitě o složité věci. Človek je už ze somatického pohledu velice složitý, z pohledu psychického (a nedejbože sociálního) je moc moc moc moc moc složitý (nějak mi došla slova:o))) Takže mi přijde, že zjednodušování a jednostraný pohled pro mne nějak není na místě. Jestli chceš můžeš jít do bauhausu koupit si metr a plaňky a na zahradě si udělat hezký a měřitelný model osobnosti, který bude jednoduchý a funkční - s trochou snahy no problem.