Po třech dnech deptání nevděčnýma děckama, smradlavým čoklem a kočkama, co soutěžej, která nasere na zajímavěnšímísto, konečně sedím v práci.
Matky rodů mne budou kamenovat, ale jsem v bezpečí, pár facek se mailem attachementem přes náš vyspělý, chlapský FireWall neprotlačí.
Bože, jak já si užívám klidu... až jsem se přistihl, jak na pozadí mozku běží scan, který se ve vzpomínkách pokouší vypátrat, kam jsem si trnkrát, sakra práce, uložil ten spacák, žebych se vymluvil na nějakou nrzkou ranní práci, skočil k vinárníkovi nahoru pro litránek toho a da litránky tamtoho, k čongovi pro nějakou pálivou pošlou slepici, fusekle bych přilepil na monitor, aby do rána vyschly a bylo by to jako za staromládeneckejch let před rodinou...!
Bóóóže...!
Jaktože tu moju světici doma už dávno neklepne pepka?
Já tam jsempár dní a musím nastavit vojenskej režim a seřezat to dolatě, aby to trochu fungovalo, ale vzhledem k tou, že mi děcka někam uklidila bič, se už moc nechytám... Je jenom otázkou času, kdy ho odněkad vylověj. Holka s ním už jako malá uměla líp než s rukama.
Možná je jenom otázkou pohledu, z jakého dúvodu začno v práci vyhledávat asyl napřesrok...