ZLATUSKA88: narazila som na tuto diskusiu nahodou a vidim, ze to tu uz trochu ustalo, ale aj tak. Pred nejakym casom sme sa s kamaratkami z gympla bavili o nasich rodicoch, hlavne mamach. Ako to, ze sa zrazu natolko zmenili? Mame lahko cez 20, nase mamy 40 - 50.
Mamu z detstva si pamatam ako uplne ineho cloveka. Takisto puberta prebiehala pokojne, celu som ju prefilozofovala, zahrabana do knih a tazkych filmov. Problem nastal v 18. Vtedy som zacala menit pohlad na vec, menit nazory. U nas je cela rodina tazko katolicka. Viera sa dedi. To bola prva vec, kde sa nase nazory zacali rozbiehat. Ked zacal bratranec zit s priatelkou v ich vlastnom byte bez sobasa, doma sa z toho stal skandal c. 1. Nieze by nebrali na vedomie, ze niektory ludia ziju inak ako oni. Len to nesmie byt nikto z ich blizkych. Vydupala som si kolej, aj ked do skoly som mohla dochadzat vlakom, neskor som odisla sem, do Prahy a cim menej sme spolu, tym lepsie vychadzame. Mame proste nevysvetlim, ze tym, ze mam iny nazor, na nu neutocim. Je konzervativna a velmi sporovliva, co nie su prave zle vlastnosti, ale samu ma sokuje do akej miery ovplyvnuje jej nazor na zivot cirkev. Mam pocit, ze odo mna caka, ze cely zivot budem trpiet, tazko makat, vsetko znasat a nicoho si neuzivat, lebo len tak je to spravne, len tak sa zo mna stane zodpovedny clovek. Ked s nou nesuhlasim, vyhlasi ze som "moc mudra, ty si este nic nezazila, ty este len zistis, co je to zivot".....cim ma totalne zhadzuje.
Pracujem, aby mi nemuseli prispievat, na zaciatku tohto skolskeho roku som mala problem s privatom, nemala som u koho byvat, od domacej ultimatum a uspory uz dochadzali, musela som menit v priebehu 3 mesiacov 2x pracu, v tej predchodzej som takmer nic nezarobila. Samozrejme, ze mi robilo problem zladit toto vsetko so skolou, proste istu dobu sa na mna malery len tak lepili a nemala som nikoho, kto by mi pomohol, ani priatela, kamaratky uz vobec nie. Ona zacala po skole pracovat ako zdravotna sestra, byvala u rodicov, vydala sa a potom sa odstahovali do domu, o ktory sa silno zaujimala babka, inak by mi ho vyfukli. V zivote nebola v podobnej situacii, ale napriek tomu ma vzdy pravdu a ja "hovno viem". Najviac na svete ju trapi, ze neviem varit a ze nevidi do mojich vydavkov a ze ma nemoze furt kontrolovat. Vraj chce vidiet moje ucty a ked nebudem schopna si usetrit, bude mi brat cast penazi a odkladat na vybavu??? Tak som jej oznamila, ze to nebude potrebne, pokial nebudem mat skoncenu skolu a aku-taku zivotnu uroven, rodinu si zariadovat nemienim.
Stretla som skveleho muza, je nam spolu dobre, je prazak. Nasi mali furt reci, ze si nikoho nenajdem, ze som tvrdohlava a "moc mudra" a neviem varit, ze takto so mnou nikto nevydrzi. Zrazu sa im to nepaci. A to nehovorim o tom, ze mamu trapi ze viac casu stravim u nich (byva s rodicmi) ako u nas doma. Argument, ze k nim to mam 20min a domov 6hod vlakom neobstoji. A este k tomu je ateista a spavame spolu, takze pocuvam aka je zo mna sklamana, ze si nikdy nemyslela, ze ja sa budem riadit tym, co je "moderne".
Cim dalej tym viac mi zostava rozum stat. Ona asi naozaj zaspala v case, ked sa ludia brali v 19, hned po mature, ihned zacali stavat domy, najlepsie o ulicu od miesta, kde cely zivot byvali, rodit deti jedno za druhym a dreli od rana do vecera v robote (najlepsie manualnej) potom doma v zahrade a v domacnosti.
Obcas mam chut podarovat nam na Vianoce rodinnu psychoterapiu.

ZLATUSKA88: V dětství určují rodiče dětem hranice. Ale ty už jsi dospělá a je potřeba, abys dala své matce najevo, že si své hranice určuješ sama a že za ně prostě nepůjde. Ne ve zlém, ale důrazně. Přijdeš z práce, jsi unavená, tak je na tobě, jestli si půjdeš lehnout. Neakceptuj její manipulaci a hru na city, že jsi sobec - koneckonců určitá míra sobectví je nutná k přežití, ty tu nejsi jen pro ni, jsi tu i sama pro sebe. Zkus to otočit, aby pochopila, že něco dělá špatně. Ale já sama vím, jak bylo těžké se oprostit od toho, abych se nenechala rozhodit od svých rodičů i ve chvílích, kdy jsem věděla, že mám pravdu. Názor rodiče je důležitý, ale dospělost přináší to, že ho umíme vyslechnout, ale není to jediné měřítko věcí. Takže jestli mi někdo vyčte, že jsem ho "zklamala", pravděpodobně měl na mě nereálné požadavky a měl by je zkorigovat. Stejně tak nevím, proč by ses měla stýkat s tatínkem tajně - to jen ukazuje, jak moc je pro tebe autorita maminky důležitá. Je to tvůj otec a ty se s ním můžeš stýkat kdy a jak uznáš za vhodné, nesnižuj vaše vztahy tím, že je budeš zapírat a postav se k tomu čelem. Stejně jako matku nemůžeš nutit, aby za ním chodila, tak jí není nic do toho, jestli za ním chodíš ty - a v tomhle případě by to platilo i tehdy, kdybys dospělá nebyla.
Jste teď s matkou na stejné rovině, ona už není ten, kdo o tobě rozhoduje, tak zkus otočit situaci tak, aby jí došla absurdita toho, co dělá. Čtvrt století zpátky jsem něco podobného udělala doma taky. Byla jsem dospělá, ale studovala jsem (měla jsem před maturitou) a chtěla jsem se odstěhovat, protože jsem nechtěla přijít o byt po babičce. Tatínek (se kterým mimochodem vycházíme a i tenkrát jsme vycházeli velmi dobře) mi řekl, že pokud se odstěhuju, nedostanu ani korunu a tím mě chtěl přinutit, abych zůstala. Řekla jsem, že se toho můžu domáhat soudně, protože jsem studentka a on má vůči mě vyživovací povinnost (aniž bych samozřejmě chtěla něco takového udělat). A on na to, že jestli bych chtěla dát vlastního otce k soudu. Já jsem mu řekla - ne, nechtěla, ale ty bys chtěl nechat vlastní dceru umřít hlady? Řekla jsem to jen proto, aby ti to došlo.
No a tak jsem se odstěhovala.
Teď už mám sama nejstaršího syna dospělého a jako tvoje matka bych se k němu nikdy nechovala. Bydlí sám v našem bývalém bytě a protože tam máme ještě nějaké věci a občas tam přespíme, tak mu přispívám menší částkou na nájem. Ale hlavní věci si platí on, takže přesto, že jsem tam dřív bydlela a stále tam mám trvalé bydliště, neberu ten byt jako můj a cokoliv si chci půjčit nebo použít, tak se ho zeptám. Stejně tak dopředu ohlašuji, kdy přijedeme.

SSAMIAD, ZLATUSKA88: Já se obávám, že v těchto případech je jediným řešení odstěhovat se. Problém vidím v tom, že už jste dospělí lidé, ale vaše matky vás stále berou jako děti, které je třeba vychovávat a které musí poslouchat na slovo. Nevnímají, že se situace od dob, kdy vám bylo 15, změnila. A nebo možná vnímají a nechtějí se s tím smířit, nechtějí nad vámi ztratit moc. A nedokážou s vámi komunikovat jako s rovnoprávnými dospělými lidmi - tj. normálně říct "jsem unavená, pomohlo by mi kdybys dneska uvařila večeři" místo výčitek a jedovatých poznámek. Já bych takhle nejspíš dopadla taky, kdybych bydlela s mámou. Bohatě mi stačí návštěva o prodlouženém víkendu a začínám tyhle příznaky pozorovat taky. A to se obvykle hodně snaží, protože jezdíme i s přítelem.
Hledala bych samostatné bydlení, i kdyby to měl být jeden pokoj v podnájmu s dalšími lidmi. A možná by taky pomohlo si spolu sednout a jasně si stanovit pravidla provozu domácnosti - které práce má kdo na starosti, kdy mají být hotové, případně i jaký bude váš finanční příspěvek na chod domácnosti - ani jedna se o tom nezmiňujete. Pokud vyděláváte, asi byste měly něco přispívat, jedině tak můžete požadaovat, aby se s vámi zacházelo jako s dospělým plnoprávným členem domácnosti, ne jako s živeným dítětem. A argumentovat tím, že nemám čas na domácí práce, protože jsem 10 hodin denně v práci, když do domácnosti nepřináším žádné peníze, by mi přišlo nefér. Jestli nic nepřispíváte, je asi nejvyšší čas s tím začít, jestli jo, pak si stůjte za tím, že nemáte čas, tak to kompenzujete penězi.

SSAMIAD: to je nějakej divnej syndrom... je mi 21, nejsem sice jedináček - mám o 4 roky mladšího vlastního bratra. Nicméně jako jedináček si připadám, protože se máma s tátou rozvedli před 15ti lety, a co zjistila že brácha je dyslektik a dysgrafik tak mi sdělila že on potřebuje více péče, a od té doby jsem v podstatě jedináček.

Moje máma se poslední dobou (respektive od doby co mě situace donutila se vrátit domů) je úplně stejná. Krom toho, že jediné když se mnou mluví tak mi akorát nadává, jak nic nedělám, a furt jen nejsem doma. Vysvětlování, že jsem denně v práci 10 a víc hodin prostě nepomáhá. Nyní je u nás kvůli tomu situace taková, že jsem ten největší sobec na světě, protože nemám čas vypíglovat celej byt, navařit, napéct na vánoce.

Když přijdu z práce že si půjdu lehnout a odpočinout si po třeba 20ti hodinách práce tak mě přijde vzbudit, protože se nechce převlíkat a jít se psem, tak abych šla já, když si dovolim zaprotestovat tak se mi dostane odpovědi akorát té, že ONA chodí do práce a ONA je starší a já nemám vůbec co tady mluvit o tom, že sem unavená, ona že všechno oddře, a já jí nikdy nepomohla.. v podstatě to samé co si psala.. Poslední dva/tři měsíce se doma opravdu necítím jako doma. Spíš naopak, utíkám pryč a chodim jen přespávat, jenže jí to nedochází, že utíkám před tim jejím děsnym chováním, kdy mám na talíři furt jak je brácha dokonalej, že před měsícem uvařil oběd, a že se nechovám jak ženská a že milovaný bráška přece nemusí doma hnout ani prstem, protože jednou pomohl.. samozřejmě veškerá moje pomoc je brána jako samozřejmost, a nemám nárok na odpočinek natož něco jako pochvalu.

To jak si stěžuje matka.. eh.. furt ale furt si stěžuje nato jaká sem, protože to jaká sem můžu samozřejmě sama, a že se necítím doma dobře je moje vina protože nechci poslouchat o 4 roky mladšího bratra, pro kterýho když něco udělám tak na mě akorát pak hystericky řve jak sem blbá a jak nemám právo na něj vůbec mluvit, a máma, která mi dává akorát práci a nadává mi stejně jako bratr...

hm a ted to vypadá že si zase stěžuju, ale vždycky když si vzpomenu na to co mi udělala/ řekla nebo udělal nebo řekl bratr, den před tim, tak to vždycky zamrzí.. Kdybych neměla tátu se kterym se potají stýkám, vlastně kdybych neměla zbytek rodiny z tátovy strany, se kterýma sem se nesměla vidět a mýho mazlíčka, tak nevim co bych dělala... asi by to bylo ještě horší...

Takže.. zkušenost velká :D

Poslední dobou mám jakožto jedináček velké problémy se svou matkou. Je mi 23 let, mé matce 59 let. Matka nemá příliš dobrý vztah s mým otcem, už několik let téměř nepodnikají žádné společné akce, každý sdílí svuj vlastní pokoj a komunikace mezi nimi je spíše jen v hádkách. Matka je čím dál víc protivná, zlá a závistivá, shledávám to tedy alespon tak já vůči sobě. Nejvíce mě vytáčí vyděračné poznámky typu: Radši si jdeš povídat tam a tam, než abys tu byla se mnou, není tady otec, mohli jsme zde mít klid...To zase radši budeš víkend trávit s rodinou(mého přítele), jsi tam pořád naložená, jsi sobec atd...Neskutečně mě tyto řeči odpuzují..Kolikrát bych i ráda doma byla, povídala si o osobních věcech, ale komunikace je spíše negativní...matka mě nepustí ke slovu, pořád mě obtěžuje s věcmi, kterými se zrovna zabývá ona...S ničím se jí už ani nemohu svěřit, neb mě skoro vubec neposloucha, konverzaci třeba přeruší tím, že mi odsekne a začne mi ukazovat, co právě zrovna vyrobila, co zase udělala, zatímco ja jsem se někde flákala..Kolikrát mi řekne, že jí nic neřikam, že se tady ani nemužeme normálně bavit, jenže ona necháme, že díky této atmosféře nemá člověk vubec naladu..Je pravda, že zaroven se zase hodně snaží, na mé kiamarady je příjemna, ale v zápětí se dokáže proměnit v příšernou čarodějnici, která okamžitě mění postoj k lidem o 100%...
Když říkám, že už se doma necítím dobře, tak začne brečet a hejkat, že mi teda děkuje a že doufa, že si taky tak hezky všude stěžuju, že mi tady všichni ubližujou..no prostě příšerný...Já vím, jediná možnost je se odstěhovat...to i podelší odmlce se docela sneseme:) prostě cítím, jak pořád chce slyšet vděk..to je mi děsně protivné..kolikrát bych tolik věcí udělala rada i sama, ale jelikož si o to tak protivně řiká, na just to neudělam! Třeba: taky bych chtěla, aby mi tady někdo připravil večeři..nebo skuhrá a dělá, že ji bolej zada, že chce namasírovat...a když zrovna něco dělam a řikam, že přijdu za chvili, odbyde mě, že už nic nechce, že nikdy nepřijdu hned!Modlim se jen, abych nebyla stejná:))
Má někdo podobnou zkušenost?

MEG: asi tak :o))))))

MLEKAR_STEIN: njn, čeho je moc, toho je příliš, říká se... (povzdech a pokrčení ramen)

MIMA: no jasně, přesně to jsem přece napsala! :-)))

MEG: Co třeba odpovědět : "Samozřejmě. Já! " :-)))

MEG: ano. :o))))))))
neni v tom tragedie. ani nebyla. odbyl jsem to tehdy opravdu jenom tim zlym pohledem. jen to byla absurdni tresinka na dortu konfliktu.
A kdyz je konfliktu moc, tak nejako malinko prerustaji obema stranam pres hlavu. A ze jich bylo opravdu hodne.

MLEKAR_STEIN: a to je jako tvoje osobní zkušenost?
nicméně - co je v tom za tragédii. odpovím: samozřejmě. :-)

MEG: njn.. to ale já mámě vysvětlovat nebudu. Na to by si měla přijít sama.

navazuju na MLEKAR_STEIN: anebo, když rodiče nezajímá, jestli jsi nemocná a chceš je uvítat ve svém bytě (říkáš jim: "nejezděte sem, není mi dobře, beru ATB"), přesto přijedou a dožadují se kafe a pohoštění, hodinku se spolu baví a pak spokojeně odjedou (zatímco nemocnej potomek je z toho vyřízenej a prodlouží mu to o pár dnů nemoc) .. a tak to dělají stále .. takže pak už není jiná možnost, než jim neříct, kde bydlíš .. což je štve .. a tak je to se vším .. stále se chovají, jako kdyby měli tenhle týden umřít a že když si "nepopovídáme" (proboha, o čem? že je venku hezky? vždyť už se s nima od mejch deseti nebavím o ničem, co by pro mě bylo důležitý .. to si toho vážně nevšimli?), tak umřou bez rozhřešení (no a co je mi po tom? :-D)

MEG: naopak si myslím, že je to znak tvojí síly a dospělosti - že to necháváš na něm

MEG: problem je, kdyz se nekdo dvacetileteho klacka jedouciho na vylet pta "A bude tam s vama nekdo dospelej? Jinak mas utrum." na coz klacek opravdu odpovi akorat zlym pohledem.

SEVERINE: věř tomu, že tak to má většina pre- a puberťáků. to jde s věkem. ta nespokojenost a někdy i pocit ohrožení je přímo diktováno biologicky! ale mělo by se to zase urovnat, pokud spolu lidi normálně komunikují.

už nemám ani sílu ani chuť přebírat zodpovědnost za rozhodování svých dětí.

MEG: nojo, ale jsou rodiny, kde se prostě člověk přestane cítit bezpečně s nástupem prepuberty a už se to nikdy směrem k "bezpečnému přístavu" nepohne (respektive, rodiče se snaží, aby jej měli zajištěn potomkem .. ale nic mu za to nenabízí .. jen buzer, kontrolu a neschopnost poradit si s vlastními - natož s cizími - problémy) .. a už je jedno čí je to vina (většinou se to svalí na prarodiče, kteří negativně ovlivnili rodiče a ti teď nemůžou jinak) .. a nedá se s tím nic dělat ... taky realita :-)

jinak k tvému synoj v posteli: tvůj byt - tvoje podpora - tvoje pravidla: a je velmi chválihodný (až záviděníhodný), že v nich máš zodpovědnost potomkovu

jinak teda moje definice rodiny znamená přístav v bouři, místo, kde se člověk má cítit nebezpečněji, kde si má odpočinout. což mu na druhé straně přináší jisté povinnosti (třeba uklízet a pomáhat) a "ústrky" (třeba říct, kam jdu a kdy se vrátím, což je dnes už otázka bezpečnosti). jsou chvíle, kdy to funguje samo, ale někdy je třeba na domácí pohodě zapracovat.
MLEKAR_STEIN: jsem ráda, že k tak radikálnímu "řešení" u nás nikdy nedošlo. aspoň zatím.

WOODMAKER: myslela jsem si to... tak to bych nejdřív promluvila s mamkou. a zkusila v ní najít spojence, "jak pomoct tátovi". takové aliance v rodinách mohou dobře fungovat k prospěch všech.

SEVERINE: ovšem, že by nikdo v rodině neměl být otloukánkem.

MEG: otázka je, jestli - pokud je rodič stále naštvaný (zakomplexovaný, neschopný zařídit si sám, aby byl šťastný, má dlouhodobou celoživotní krizi, .. - dosaď, co vyhovuje) a řeší si to tím, že buzeruje (kontroluje, "stará se", ...) potomka - je to můj životní úděl, dělat mu otloukánka? .. moje odpověď je: ne.

MEG: sice neda ale funguje to.

co se tyce rozmluvy, tak muj tata uznal ze delal nesmysly v momente, kdy jsem s nim dva roky nepromluvil ani slovo, krome pozdravu a sam dosel za jednim svym kamaradem - psychologem poradit se co a jak.
mama mela a ma vzdy jen dobre umysly, jimiz si dlazdi cestu. :o))))))

MEG: No mamka to odnáší asi ze všech nejvíc. Děkuju moc za to všechno. Pokusím se ... a snad se podaří s tím něco udělat.

WOODMAKER: všechno je řešitelný, ale musí k tomu být vůle aspoň na jedné straně, aby se to vůbec začalo řešit. :-) tvůj otec může mít docela obyčejnou krizi středního věku, taky se tomu říká mužský přechod, prostě období, který může být pro mužskýho docele náročný a ani si to nepřipouští a přitom je protivnej na všechny strany. co maminka, jak se na protivnost tatínka dívá, jako na normál?
samozřejmě, že jeden protiva a negativista dokáže otrávit celou rodinu. ale tím spíš by se ta rodina měla snažit o řešení, pomoc.
měli byste sinastavit jiná pravidla, než jaká fungovala, dokud jsi byl malé dítě. a když to neuíte sami, tak s pomocí odborníka. já být tebou, tak bych se zkusila nakontaktovat na RIAPS s prosbou o kontakt na nejbližší poradnu a zašla bych tam sama.

   MEG: Mě se to, co se u nás doma děje, moc nezdá být řešitelný nějakou rozmluvou. Většinou je to o tom, že příjdou a začnou mi říkat, co všechno nemám udělaný, jakej mám bordel v pokojíku a když jsem ještě chodil na střední, tak k tomu přidali moje známky. A nezáleželo na tom, jaké byly, protože samý jedničky jsem nikdy nedonesl.
   Jinak si s nima celkem rozumím, pokud zrovna nemají potřebu někomu něco vyčítat. Tak nevím, jestli ten problém nakonec není u mě.
   Včera se vrátili z dovolené, takže by měli být víc "v pohodě". A mamka byla. Ale od taťky jsem neslyšel jediný rozumný slovo. Začal mi vyčítat třeba že jsem málo krmil slepice, což nebyla pravda, a spoustu strašně nedůležitých věcí, většinou úplný nesmysly, nebo polopravdy.
   Tak mě napadla otázka "jak přinutit člověka, aby přemýšlel pozitivně?". Ho totiž "něco" štve, nikdo neví co, furt je nasranej a tady tu špatnou náladu přenáší na lidi, co jsou kolem. Jasně, není to furt, ale je to dost často. Myslím, že jediný, co ho posledních několik měsíců dokáže uklidnit, je cigareta ...