ANDREJKA: už jsem to tu psal, tak stálé čtenáře tím budu znovu otravovat. Žijeme ve frankofonním švýcarském kantonu, děti jsou od jeslí vystaveny fancouzštině a je to jejich primární jazyk, francouzsky mluví bez přízvuku a se stejným tempem rozvoje, jako jejich vrstevníci. Matka na ně mluví rusky, já na ně mluvím česky, doma s ženou konverzujeme anglicky.
(Žena mluví i francouzsky, rozumí víceméně česky, já naopak podle potřeby [tchýně] mluvím rusky, francouzsky spíš výjimečně.)
Nyní sedmiletý rozlišoval podle situace nejdřív dva jazyky (FR a RU), to když začal mluvit, později přidal i češtinu a zhruba od 3,5 roku se plynule adaptuje podle toho, s kým mluví. Čeština a ruština se mu trochu míchá ve slovní zásobě a kdo ty jazyky ovládá, pozná, že pro něj nejsou primární. Každopádně se jimi v pohodě domluví a podle situace třeba překládá babičkám... někdy i nám, když nerozumíme mladšímu, protože...
Nyní pětiletý sveřepě mluví odjakživa pouze francouzsky, ačkoli odjakživa rozumí i česky a rusky. Zhruba poslední rok v některých situacích přidá slovní spojení nebo i větu v ruštině nebo teď spíš v češtině, ale moje hypotéza vždycky byla, že pochopil, že mu všichni rozumíme, když mluví francouzsky, takže se nějak nesnaží zkoušet to jinak.
Tomu staršímu dost pomohlo, když byl v těch třech a půl se mnou sám na dovolené v Čechách, tak se rozmluvil, teď stejná situace během dvou týdnů mladšímu až tak moc nepomohla, byli jsme ve třech a ti dva mezi sebou prostě mluví francouzsky.
No a co se týká angličtiny, ani jeden se ji neučí, ten starší ji výběrově pobírá z naší konverzace se ženou, ve smyslu, že občas zareaguje, jako kdyby rozuměl.
Takže tak.