NARVAH: Kdyby to bylo tak snadné, tak se neptám :-)
Viz Zilbergeld, B. (1983) The Shrinking of America: Myths of psychological change, strana 117:
Lidé často navštěvují terapii v krizi (časem odezní i z jiných důvodů, ale důvod se vztahuje na terapii)
Klienti potřebují věřit, že terapie stála za snahu (asi nikdo by si nerad přiznal, že strávil půl roku něčím, co nemá smysl; o terapeutech ani nemluvě)
Klienti obvykle mluví pozitivně o svých terapeutech, i když problém přetrává (cokoli, hlavně aby nešlo o selhání; malý zisk je lepší než jakákoli ztráta)
Navíc třeba u analýzy člověk nemá moc šanci zjistit, jaký terapeut vlastně je. Na tom to snad i stojí, ne?
"Mluvící terapie" je parafráze "talking therapies" :-)
Jinak jsem se díval do toho Kratochvíla a teda většina metaanalýz tam uvedených uvádí dost skeptický pohled na většinu škol až na KBT, trochu Gestalt, krátkodobá analýza a Rogerovská pro některé. Navíc ta "velká" metanalýza ukazuje, že jít na terapii jen zvyšuje pravděpodobnost zlepšení (ale zase o 80%), ale asi 50% lidí, kteří by na ni nešli, by na tom stejně byli stejně jako při terapii nebo lépe.
Navíc zřejmě nejdůležitější je jít do terapie s konkrétním cílem, což nejvíce zvyšuje možnost úspěchu.
Pozitivní mi na tom přijde zjištění, že člověk je schopen léčit se i sám životem a časem a vztahy s ostatními (ať už terapeutem či rodinou a přáteli).