• úvod
  • témata
  • události
  • tržiště
  • diskuze
  • nástěnka
  • přihlásit
    registrace
    ztracené heslo?
    SMAGUEmateřské školy
    LORAIN
    LORAIN --- ---
    ZABITULKA: velmi podobně včetně té dohry to proběhlo u nás, jen s tím rozdílem, že syn rovnou prohlásil, že pán je tlustoprd :-(
    ZABITULKA
    ZABITULKA --- ---
    MARKYSHA:
    MARKYSHA: z vlastni zkusebisti vim,ze deti toto resi i samy od sebe. Sli jsme se synem (4roky) po sokole a potkali pana s obrovskym brichem.Syn se na nej podival a ana celou chodbu zahlasil. Mami,posicej,ten pan je tlusty. A to toto doma neresime,nejsem typ cliveka,co b tvrdil,ze za obezitu si clovek muze sam a ma nezrat a cvicit. Ja byla ruda az za usima a doma mu vysvetlila, ze o lidech se nahlas nerika,ze jsou tluati,ze to t lidi muze mrzet. Ze ne kazdy to ma z nezdraveho jidla,ale treba kvuli nemoci a pak je moc boli u srdicka,kdyz je tak nekdo pocastuje nahlas.panovi jsrm se alr na miste neomlouvala. SN proste konstatoval fakta. Asi jako kdyby o me nekdo ten den rekl,ze mam mastnr vlasy.byla to pravda,nemohla bych se zlobit.

    A dukaz,ze to deti vnimaji. 2 Dny na to syn odmitl sladkost s oduvodnnenim,ze nechce byt tak tlusty jako ten pan v sojole. Na muj dotaz,proc ne? regaoval,ze se mu to nelibi.
    MARKYSHA
    MARKYSHA --- ---
    EDERA: ale OMLUVILY se a ne že se tomu ještě uchechtnou, že. To je právě ta výchova.
    MARKYSHA
    MARKYSHA --- ---
    EDERA: on to nebyl popis, to byl ten charakteristický tón, kterým se vyjadřuje posměšně a ne popisně, prostě vysloveně naučený.
    MEDVED007: ono to byl právě takhle a i ta reakce nebos spíš nereakce matky, i to, že jí to ani nebylo blbý....
    Tohle se mi nelíbí, protože mám strach, že to bude Tondu stigmatizovat, že prostě lidi to strašně řeší (ačkoliv nevím jako proč jim to tolik vadí), kdo je tlustý nebo ne. Já si spíš myslím, že horší je, když je někdo nevychovaný, že. Jasně, smíšené rodiny s někým, kdo má jinou barvu pleti, to budou mi taky těžký a jasně, můžete říkat, můžeš si za to sama, uráží to naši estetiku apod. Ale myslím,že výchova k slušnému chování a taktu je víc, než vzhled a zatím si stojím. Myslím si, že jsem slušný člověk a nemám se za co stydět, navzdory tomu jak vypadám a odmítám to, i když mi zřejmě nic jiného nezbyde, proč by kvůli neschopnosti jiných rodičů své děti poučit, měl můj syn trpět. Tonda taky jako malý myslel, že lidé jiné barvy pleti jsou špinavý, tak jsem mu to vysvětlila a když došlo k očividnému trapasu, tak jsem se omluvila. O to jde a ne se tomu ještě usmát (ačkoliv paní teda zrovna twiggy nebyl, mimochodem). A tyhle nevychované děti určitě pokřikují i na postižené a pod., to se můžu vsadit.
    ZEMINO
    ZEMINO --- ---
    MARKYSHA: určitě děti rozlišují tlustý/hubený, velký/malý .. včera mi zrovna chlap vykládal,jak Maty polemizoval na téma coca cola,ještě ji nikdy nezkusil,že je jen pro dospělé..a ptal se chlapa,jeslti až bude velký bude moct pít colu,tak mu chlap říkal,že určitě může,ale ne pořád,protože po takových limoškách se tloustne.. a Maty na to reagoval,že on Peťa (nejvíc při těle kluk) ze školky říká,že pije colu .. ta samá scénka se opakovala na téma Mc´donalds - hranolky,že Péťa ze školky taky jí hranolky,proto on je takový tlustý
    a určitě doma takové věci neřešíme
    MEDVED007
    MEDVED007 --- ---
    TORUVIEL: já bych za posměšné považovala, kdyby dítě na celé kolo ječelo...jé, hele, to je ale tlustoprd, koukejte. hahahahaha....to je posměch....ale konstatování faktu sám o sobě posměchem není....dcera taky takhle různě komentovala lidi v MHD a nešlo jen o tloušťku....zaujalo jí, že má paní červené vlasy, jako jo, měla....že má pán obrovské fousy, jako jo, měl.....že někdo smrdí, taky to byla pravda ehm ehm....že má někdo velký nos, chlupatého psa nebo chlupaté nohy.....normálka.....taky pro mě jízda MHD byla dost často zdrojem mnoha trapasů.....taky furt říkám, že zlaté jsou děti, které nemluví nebo mluví tak blbě, že jim nikdo nerozumí...našem dětem rozuměl každý prakticky vždycky a vysvětlit pojmy nějaké slušnosti dítku, co má 1,5r bylo zcela nemožné.....
    TORUVIEL
    TORUVIEL --- ---
    MARKYSHA: Ale když o někom řeknu, že je tlustý, to přece není žádné posuzování, jen popis reality. To že to může někoho ranit, to je věc druhá a jak už tu bylo řečeno, tohle asi malé dítě ještě nemůže rozlišit. Jinak bych byla opatrná na souzení toho, co rodina doma dělá nebo jak se vyjadřuje, pouze z toho, co říká dítě. Dcera je teď v takovém období, kdy dost povídá a spřádá různé naše výroky dohromady a občas z toho tedy vycházejí docela vtipné a někdy až děsivé věci, že by mě taky zajímalo, co si náhodný posluchač pomyslí, když to slyší :-)) Ale jsou to jen vtipně poskládané výroky, které v jejím podání a s jejím vyjadřováním působí jako nějaká karikatura :-)
    ANNAWA
    ANNAWA --- ---
    MARKYSHA: moje ani ne čtyřleté dítě taky okomentujte kde co, ačkoli něco doma neřešíme. Oni na to přijdou sami, případně si to spojí s věcmi z knížek.
    KATIA
    KATIA --- ---
    ADD: jsou dva, ne? takže asi jak píše edera EDERA: nicméně v USA prej používají jejich jména ;-)
    EDERA
    EDERA --- ---
    Ostatně i v obrázkových knížkách jsou kontrastní ilustrace k pochopení malý/velký, tlustý/hubený, suchý/mokrý, veselý/smutný...
    EDERA
    EDERA --- ---
    MARKYSHA: No, a jak chceš děti naučit význam slov, když nemůžeš označit, kdo je tlustý? V prvním kroku musej pochopit, co slova znamenají, v dalším na tom můžeš budovat nadstavbu, že takhle se to ale na veřejnosti neříká.

    BEBERA: Mému manželovi taky kdysi řekl blondýnin tříletý spolužák ve školce, že je tlusťoch. Za chlapečka se ihned omlouvala paní učitelka, odpoledne se omlouvala ještě i mně chlapečkova maminka. Přitom muž to taky bral tak, že dítě je prostě ještě upřímné, co na srdci, to na jazyku a holt mělo pravdu.
    ADD
    ADD --- ---
    Mimochodem, tušíte někdo, proč je v mašince Tomášovi Tlustý přednosta? Děti to pak berou jako normální označení.
    Na druhou stranu, ono to asi není morálně špatné, o někom říct, že je hubený, tlustý, vysoký, malý...Blbé je se někomu posmívat, ale samo o sobě to je jen popis reality. A že dítě nerozliší, kdo si z toho nic nedělá a koho to trápí, s tím se těžko něco nadělá, to se musí postupně naučit a ve čtyřech letech je na to ještě brzo.
    BEBERA
    BEBERA --- ---
    SARGO: syn je mi uvnitř dost podobný, spoustu jeho pocitů a frustrací dost dobře chápu a dovedu si je sama z dětství vybavit, on je jen dává najevo přehnaně moc. Ale i kdyby byl opakem mě, i kdyby moje činy pro něj byly nepochopitelné, není to přeci důvod, (slovy doktora Vlacha) aby mi nevěřil, že dotýkati se drátů na zem spadlých je životu nebezpečné...

    MARKYSHA: čtyřleťák tloušťku u lidí vnímá dost silně. Nevím, jestli si to přinesl od kamarádů ze školky nebo jestli to nekonvenuje s nějakým vnitřním smyslem pro harmonii, doma se obvykle k vzhledu lidí kolem nás nikterak nevyjadřujeme a obezitu neřešíme. Jednou nás překvapil u nějaké pohádky, vyjadřoval se o někom tlustém posměšně a před dvěma týdny mi docela zavařil, když v místní malé večerce nahlas a zřetelně řekl: "mami, ten pán je ale tlustý". Vedle stojící pán to vzal sportovně, otočil se a řekl "To máš pravdu, to jsem." Bohužel to nebyl konec, následoval dotaz "mamí, a proč je ten pán tak tlustý? Pane, proč jste tak tlustý?" Pán se chechtal a říkal mu, že rád jí, třeba tuhle slaninu, co si právě teď kupuje, já rudá až na zadku, prodavačka se snažila udržet vážnou tvář a vypadala, že každoui chvíli vyprskne. Pánovi jsem se omluvila, synovi jsem se cestou domů snažila vysvětlit, že to nemusí být příjemné, když o někom nahlas říká, že je tlustý, vůbec to nepochopil, prý tlustý je, tak proč mu to je nepříjemné...
    MEDVED007
    MEDVED007 --- ---
    SARGO: já tohle vidím u svých dcer....jedna je fyzicky podobná manželovi,ale uvnitř jsem to já.....vychovávat jí je pro mě strašně snadné...naprosto přesně chápu co cítí, proč dělá co dělá, jak na ní...druhá sice fyzicky vypadá jako já, ale uvnitř je manžel, který je taková poměrně uzavřená povaha a dost věcí si nechává pro sebe....výchova tohohle dítěte je jednoznačně výzva, protože moc nevím , jak na ní...nevím co si myslí, nevím jak určité věci vnímá a ona mi to nechce/nemůže? sdělit....takže dělám co umím a prostě doufám, že to bude stačit
    MARKYSHA
    MARKYSHA --- ---
    SARGO: no to mi povídej, já snad nejsem introvert, ale zase se bojím lidí a mám dítě, které miluje interakci s cizími lidmi a neustále si s nimi někde povídá a já jsem do toho zatahována, ale tady mi to přijde spíš, že převychovává on mě a vytahuje z ulity.
    Nedávno se mi stalo, že jsme byli na cvičení, kde byly děti předškolní a jedna holčička na mě ukázala a řekla: "Ta je ale tlustá", to ale imho nemá ze sebe, oni takhle musí posuzovat lidi doma. Přijde mi, že v tomhle věku ještě postavu moc nerozlišuji, maximálně barvu kůže, to jsme řešili.
    ZOFI
    ZOFI --- ---
    SARGO: ano, souhlasím, dítě asi mnohdy nechápe, co vlastně rodiče k určitému chování vede a nebo proč to, či ono říkají... V pubertě se zase o "pochopeni" nesnaží...
    Jak jsem psala níže (odp. pro BEBERA), povaha dětí se během dospívání mění, tedy to, jak nám rozumí (chtějí rozumět). Objeví se období vzdoru u 2letých, pak zase předpubertální neposlušnost, a pubertální období...Mohou být i jiné situace a příčiny, které děti během vývoje ovlivnují. To jsem myslela tím, že se povaha dítěte (jeho chování vůči okolí, rodičům) během vývoje mění (může měnit). Souhlasím (viz. MADIETA), že základní naturel člověka je daný geneticky. Samozřejmě, introvert jím zůstane, vztekloun se ale může po období vzdoru, či puberty, změnit k nepoznání...
    SARGO
    SARGO --- ---
    ... a možná - dovolte trochu ranního psycho-fantazírování (už tři dny mám horečku, víme :-)) - by taková úvaha šla dotáhnout ještě dál.
    Jednat s druhými se děti učí nápodobou.
    Situace: Přijdu do krámu, prodavačka je protivná, já jí odpovím hezky a dám jí dýško. To proto, že vidím, že ji něco trápí, vím, že je obvykle v pohodě, a vím, že když budu milá, vylepším jí den a ona pak bude příjemnější na ostatní. Ve finále mám dobrý pocit ze sebe, ona má lepší pocit, a ti po mně budou mít také lepší pocit. O chvíli později úsečně odpovím jiné, která se usmívá, ale její despekt a přezíravost jsou mě odrazují. Co vidí dítě, které vychází pouze z jejich jednání? Že jsem nekonzistentní a nepochopitelná.
    Protože pokud já mám empatický způsob myšlení a primární je pro mě harmonický výsledek, a dítě má analytický způsob myšlení a primární je pro něj spravedlnost, musí být z mého jednání svým způsobem zmatené a trvale mu to podvědomě nedává smysl. Oba ty způsoby - kooperativní a spravedlivý - jsou legitimní, oba je třeba lehce kompenzovat tak, aby se nezvrtly do extrému, tedy do "nechám na sobě dříví štípat" a "nemilosrdnosti", ale pokud dítě nepiluje na mém příkladu vlastní náhled, co mu vlastně zbývá? Chová se chaotičtěji, než by se chovalo, kdyby mu to smysl dávalo. Snadno sklouzne k dojmu, že se při jednání s lidmi může řídit vlastní momentální náladou, protože je to nejjednodušší a dává to asi tak stejný smysl jako cokoli jiného. Skutečnost, že jsme odlišní, ho posune směrem k jeho vlastnímu extrému, protože já své jednání mírně kompenzuju směrem k tomu "být spravedlivý" a to je přesně to, co ono posilovat nepotřebuje.
    Takže se vlastně neděje nic špatně, ale dítě není schopno přebrat domácí vzor. Nemůže to být důvod, proč se někdy děti v určitých oblastech tak nápadně fixují na to, co říká paní učitelka nebo kamarád? Třeba je to pro ně jen čitelnější - a nic víc. :-)
    SARGO
    SARGO --- ---
    A možná ještě jednu úvahu bych možná přidala na misky vah - hodně o tom teď doma mluvíme a uvažujeme - a to kompatibilitu. Dítě je nějaké, jsou oblasti, kde je třeba se u něj snažit víc, než v oblastech jiných, ale pokud je hodně odlišné od rodičů, snaha je samozřejmě mnohem méně produktivní, protože to nejde "intuitivně". Banální příklad: my dva výrazní introverti máme výrazného extroverta, kterého je třeba naučit fungovat extrovertím způsobem - takže ho musím naučit (a v jeho případě opravdu musím naučit, protože nemá vůbec žádnou společenskou intuici, abych tak řekla) něco, co sama neumím, co je mi cizí a co úplně nechápu.
    Do značné míry bych v tom viděla příčiny neúspěchů i třeba dobře vedených dětí - prostě dílky ze dvou různých puzzle :-)
    MADIETTA
    MADIETTA --- ---
    ZOFI: základní naturel člověka je daný geneticky, to se během života nemění. Ty můžeš dát dítěti hodnotový svět, ukázat mu mantinely, učit ho ve světě fungovat. Ale ono s tím opět bude moci pracovat jen v rámci svého vrozeného naturelu. Navíc dítě se učí nápodobou, vstřebáváním toho, co ve světě vidí a vnímá, a to se fixuje v tom nejútlejším věku. Teď nemluvím o tom, že pracuješ s nějakým fyzickým či mentálním handicapem dítěte, který se soustavnou prací dá korigovat, ale s vytvářením jeho osobnosti, která ovlivní celý jeho následující život. V tomto smyslu jsem přesvědčená, že co nepředáš dítěti, než půjde do školy, nebo možná ještě mnohem dříve, nepředáš mu už nikdy.
    ZOFI
    ZOFI --- ---
    Já vždycky obdivovala rodiče Jardy Jágra. Táta ho před školou v 5 ráno vozil na tréninky, máma tam s ním pak byla celé odpoledne, jezdila s ním po světě. Plnili si své ambice, nebo se spíš obětovali talentu a snu svého syna? Rozhodně tehdy, v předškolním věku nemohli vědět, že se to vyplatí, že ho bude jednou znát celý svět. Možná by takových "Jágru" bylo více, kdyby i jiné děti měly takové podmínky a rodiče.

    BEBERA: Jak jsem níže psala, není to jen o genech a výchově, ale i o povaze - osobnosti dítěte. Proto s mnohými osvojenými dětmi (většinou romy) moc nenaděláme, i naše děti mohou mít povahu po příbuzném ze čtvrtého kolena, tedy ne tu naši. Těžko mu tedy můžeme dávat něco, co nechce. Těžko s tím něco uděláme. Většinou se ale povaha během dospívání mění, za rok, za dva může být vše jinak... a pokud je na začátku pubety, tak to je uplně normální (každý má pravdu, jen ne rodiče... :-)
    Kliknutím sem můžete změnit nastavení reklam