Tak moc nevím, jak to výchovně řešit, Toník měl na sportovkách problém s jedním klukem, který je o třídu výš, jednou odcházel a brečel, že mu něco udělal a vyhrožoval, že mu to vrátí. A podruhé celý pyšný vykládal, jak ten kluk otravoval zas někoho jiného, tak ho zmlátil, až kluk brečel. Na jedný straně ho chápu, na druhý straně nechci, aby si zvykal řešit problémy násilím, ale zase na třetí straně žalobníci to mají těžší než kluci, který dají najevo, že na ně si nikdo nepřijde.

MEDVED007: No u nás je na tyhle hry (vláčky, s plyšákama, lego, autíčka, bagry a příběhy kolem toho atd.) taky můj muž. Mě baví s Bárou chodit ven, číst, tancovat, zpívat, cvičit, malovat. Myslim, že je v pohodě dělat s dítětem to, co baví oba dva.

TORUVIEL: to je něco trochu jinýho...nejde o to, že mě "některé hry" nebaví.....mě nebaví žádné hry.....teda takové ty dětské na něco, třeba některé společenské ano, ale to je pro větší děti.....a nebaví mě ani dívat se na ně, vnitřně mě to obtěžuje, nudí, prudí.....jako jo, kvůli dětem jsem se snažila to zlomit....a ne, nejde to, já si s nima budu hodiny povídat, číst, mastit různé karetní hry, ale hraní na obchod, kadeřnici, vaření...to prostě nejde....no nějak jsem to přežily (já i ony) a dneska už je to tam, kde to potřebuju mít já :-)))

MEDVED007: Mě taky některé hry nebaví, tak tam s ní třeba jen jsem a dívám se, to jí kolikrát stačí. Ukazuje mi co tam dělá, vysvětluje a tak. Máme hry, které hraje vyloženě jen s mužem, některé zas jen se mnou. A něco zase úplně sama (většinou nějaké vystřihování, malování a tak, to tam prej akorát rušíme :-).

KATIA:
TORUVIEL: starší holka je bohužel exemplář, který si začal sám "hrát" až když se naučila číst a začla se věnovat samostatné četbě.....do té doby jsem jí měla nonstop za zadkem.....metoda rozehrát a pak odejít u ní absolutně nezabírala....ale já se tomu ani nedivím, je mi hodně podobná a podle slov mé mamky jsem si já jako dítě taky prakticky nikdy nehrála.....to dcera si rozhodně hrála víc než "vůbec", ale stejně to je v porovnání s mladší zoufale málo.....která naopak při stejném výchovném přístupu byla ochotná a schopná si samostatně hrát velmi brzy a bez problémů

druhá věc je, že já si ani vlastně hrát neumím a navíc mě to zoufale nebaví...takže ano, snažila jsem se to překonat, ale dítě to určitě vycítí....na druhou stranu mladší tahle moje nedostatečnost zjevně nevadí.....a teď babo raď :-)))

Tak jako diky za odpovedi. Na kazdy pad jsem tomu zacal venovat trochu vic pozornosti... A mam pocit, ze si dcerka hraje sama dostatecne. Staci rict ted si hraj sama ... A zmizi na pul hodiny neco varit ... Pak sice prijde jakoze je obed, ale jde to. A s divanim na tv sama taky nema problem. Kdyz se rekne zabav se, jde si malovat. Bavil jsem se o tom s kolegou .. A ten zminoval, ze u nich si pi. Uc. Zase stezuje, ze si syn hraje prilis malo sam. A u jinyho je to zase taky malo sama. Osobne mi to prijde, ze zalezi na veku ucitelky. Ty starsi vedou spis k samostatnosti, zatimco mladsi spise k spolecne hre. Ale samozrejme to neni zadne pravidlo. Na kazdy pad muj malacek potrebuje trochu vedeni a vymysleni aktivity, coz bych nezazlival. Protoze jakmile ma zadanou praci ... Tak uz je samostatna dost. A jestli takhle maly uplne nevymysli mi prijde ok. Tedy nevymysli... Jako taky je schopna vymyslet aktivitu, to ne, ze ne.. Ale jak zajiste tusite takove aktivity vymyslene ditetem nejsou vzdy to optimalni.

KATIA: Dceři taky většinou stačí, že si s ní hraju chvilku, a potom odběhnu a dělám si svoje, pak zas přijdu a zajímám se, co třeba vytvořila a tak...

KATIA: Jojo, tak nějak. Já jsem to tu nechtěla rozvádět, ale funguje to tak, jak píšeš. Že má rodič dávat prostor k samostatné hře, to je jasné, ale pak je taky potřeba dítěti dopřát tu pozornost, a ne že člověk s dítětem je, "jako" si hraje, ale lítá myšlenkama jinde. To dítě to pozná a o to víc o tu pozornost žadoní. A taky funguje upřímnost, prostě říct teď a tady potřebuju udělat to a to, potom si s tebou budu hrát. A dodržet to. Dítě když vidí, že se to dodrží, tak se nebojí, a nežadoní o pozornost každou chvíli. Funguje nám třeba nastavit kuchyňský budík, který ukazuje, za jak dlouho přijdu (ale nedělám to tak moc často, jenom když skutečně nemohu a musím něco dodělat). Tak to funguje plus mínus u nás, nechci z toho dělat žádné všeobecné pravdy.

TORUVIEL: shodneme se v tom, že dítěte totálně nenasycené pozorností, visící na rodiči, není dobrý předpoklad k samostatné hře. na druhou stranu já myslím, že zase ale rodič má dávát prostor k té samostatné hře a povzbudit ji. takže já třeba teď dělám to, že občas sednu k němu, něco rozehrajeme spolu a jdu si po svých... jako moje schopnost stavět z dupla nebo se cachtat s lodičkama je poněkud omezená, fakt to nejsou činnosti, že by se zvládla dlouhodobě soustředit jen na to ;-) plus teda pak v nějaké fázi dojdeme k tomu, že si to stejně chce dělat podle sebe a já mu to akorát kazím :-)))) a musím říct, že teď má období, že si fakt hraje sám hrozně pěkně a i relativně dost dlouho (3 a kousek mu jsou, leccos si vymyslí sám, ale v oblibě je i přehrávání a úprava různých scének z oblíbených pohádek, jako třeba jak pes burác musel odtáhnout dědečkovu loď a tak).

TAPINA: taky mám metodu. Jakmile má dítě brát nějaký prášek/kapky/cokoli, ihned je ochotno raději si někde jinde než jsem já si hrát samo. Jinak po mně lezou oba dva neustále a neustále něco požadují nebo alespoň halasí a ječí.

Dneska jsem dostal ve skolce prednasku, jak si dcera hraje malo sama. Pry o nic nejde, ale meli bychom s tim neco delat. Tak jdu googlit, no.

U nas frci:
Byla jedna mala myska a ta rada malovala,
Vzala papir, vzala tuzku, nakreslila velkou hrusku.

Ale jeste vic ta vtipna varianta:
Byla jedna mala hruska a ta rada malovala,
Vzala papir, vzala tuzku, nakreslila velkou mysku.