LISTICKA: V tom případě bych to současně fakt řešila jako téma s ostatními, ať to není "mně se nelíbí, jak se Pepinka chová", ale "máme tady společně problém, pojďme ho řešit, byť to asi nebude příjemné".
Resp. čeho chceš a čeho máš pocit, že je reálné dosáhnout? Může někdo změnit svoje chování tak, aby to ta holčička nedělala, resp. je to reálné? Myslíš, že holčička má šanci to od tebe pobrat tak, že to dělat nebude? (Vůbec nejsem nepřítel tady párkrát použítého argumentu zubama, může být občas na místě, byť samozřejmě ne vždycky...) Protože jestli je to, jak nastiňuješ, nějaká diagnóza, prostě ne otázka chování, ale nastavení osobnosti, asi toho nějaká domluva moc nezmůže a cestou je fakt buď systematická spolupráce nebo státní školka a tímpádem možnost nějak dotovaného asistenta (nemají-li peníze ho hradit).
Ale chápu, že zvlášť u lesních školek může být paradoxně těžší tyhle věci řešit díky tomu, že není možné se opřít o nějakou strukturu, pravidla, předpisy, za které se člověk vlastně trochu schová - a taky tu není síť typu pedagogicko psychologické poradny a jiné navazující státní služby (byť nemám zkušenost, nakolik je státní školky využívají, ale předpokládám, že v takovýchhle případech jo).
Takže za sebe - zkusila bych se skontaktovat s pár lidma, kterým to taky vadí, a řešit to se školkou společně, ale snažila bych se to dělat tak, aby to současně nespouštělo nějaké vlny ven (jako třeba když můj muž odcházel z týmu z lesní školky a maminky se v cukrárně, kam chodila drbat polovina matek z města, bavily nahlas o tom, proč že asi vlastně odchází a co by za tím všechno mohlo být, zvláště u chlapa - moc príma akce :-)).