CHIRURGUS: Ty seš nějakej chytrej s těma procentama. Máš na to nějakej průzkum? :)
Ona by ta diskuse měla vyšší úroveň, kdyby se nezjednodušovalo stylem "žárlivost je vlastně sobectví, potažmo hysterie, potažmo svěrací kazajky pro všechny..."
Můžu cejtit nejistotu a strach jen jako nepatrný píchnutí u srdce a za chvíli je to pryč. Žádný dušení v sobě a pak superhádky. Si do toho promítáš asi nějaký svoje vlastní zkušenosti :)

CHIRURGUS: ale to je prece normalni. chci byt s dotycnou, ona chce jet k mori, ja do hor, takze bud budeme pritomnost travit spolecne a vymyslime nejaky kompromis ( = oba se vzajemne omezime, brr), anebo si kazdy pojedeme kam chceme a na toho druheho hodime bobek. a co teprve spolecna domacnost... vztah bez zadneho omezovani se kohokoliv si prave dovedu predstavit jen tak, ze pujde o platonickou lasku.

FRONEMA: Ja som zazival silnu ziarlivost a pod nou bol hlavne strach a neistota. Pre mna najdolezitejsie uvedomenie je : celou tou ziarlivostou si robim zle hlavne sam. (nehovoriac o dramatach ktore pri tom vznikaju) Preco sa mam kopat do zadku? Preco sa mam citit nanic, ked zivot druheho cloveka nie je moja starost aj ked snim zijem. Druhy clovek nie je moj majetok, nie je to vec a hlavne nemam absolutne ziadne pravo od niekoho ziadat aby robil nieco ako ja chcem (v podstate je to absolutne detska strategia kopania noziciek - bude to podla mna) . Ja mozem zmenit akurat seba a robit rozhodnutia za seba.

Co sa tyka detstva, ja som mladsie dieta, takze ja som bol mazel - brat si to "odsral" ale co je podstatne odsral si to vtedy, teraz je spokojnejsi/samostatnejsi ja som sa tie veci naucil tazsou cestou dost neskor. (u deti ide imho o pozornost, kedy starsie dieta ju dostava najprv od oboch rodicov, ako dojde mladsie tak ta pozornost sa presmeruvava a starsie ju pocituje ako hrozbu)

_BENNY: Protože ten pocit ohrožení vychází ze subjetivního pocitu jednotlivce a jeho dopadem je omezení někoho druhého, nebo usměrnění jeho chování. Nejlepší způsob jak někoho milovat rozhodně netkví v tom, nutit ho do něčeho co nechce, nebo ho zkoušet směřovat jiným směrem než chce žít. Krom toho, láska jako taková, ten obdiv a věci s tím spojené by měli člověka spíš nasměrovat k tomu, aby partnera podporovat v tom co chce. Ne k tomu co chci já.... I když ten model "Já tě miluju, tak budeš dělat co já chci abys mi neublížil" je mnohem častější...

YMLADRIS: Takže mluvíš o prožití něčeho co nedáš najevo? Můžu ti přesně říct kam tohle vede. K víkendovejm superhádkám. Proč? Protože v sobě dusíš něco, co tě vnitřně zžírá a pak to v nejmíň vhodný chvíli bouchne...

CHIRURGUS: nerikam ze je rozumne na zaklade zarlivosti nejakym konkretnim zpusobem jednat (napr prudit); mluvila jsem o zarlivosti jako o vnitrnich pocitech - ze si myslim ze je normalni, ze kdyz je bezprostredneji ohrozeno neco ceho si cenime, dostavuje se vice uzkosti; plus ta zavist atd. Jak s temi pocity nalozis je druha vec.

LAURA_P: Ale ta žárlivost JE to chování. Jasně - jak chápu žárlivost. Je to stav, kdy jeden z partnerů prožívá strach o toho druhého, ale upřímně - kdo k tomu partnerovi půjde a řekne mu: Mám tě rád, nechci o tebe přijít aby ten stav vyrovnal? Nikdo, nebo menšina. 99 procent lidí zahájí odvetnou akci plnou nesmyslnejch otázek typu: "Já nevim proč se s ní/nim musíš vůbec bavit/chodit na kafe/vídat/psát SMS/". Upřímně sem nepotkal v životě NIKOHO, kdo by byl při žárlení schopen racionálního jednání. Takže ano, nemusí k tomu chování dojít, ale ze 99 procent k němu dojde. Dopady jsou většinou logická hádka, nebo "usměrnění" toho kdo je cílem tohodle jednání.
Pokud i ty budeš žárlit na partnera, kterej půjde se svojí kamarádkou třeba na kafe a dáš mu to na jevo, bude on naštvanej že žárlíš a buď se pohádáte, nebo se s tím člověkem přestane vídat s ohledem na svůj klid, ale bude v něm růst pocit že něco nesmí jen protože to jeho partnerka vyžaduje...